Staří - břemeno nebo potenciál?

Stáří je nádherná věc, když se člověk neodnaučil začínat. (Martin Buber) Když přijde řeč na „ty staré", někomu se vybaví snědý, dráždivě agilní a trvale dobře naladěný čerstvý penzista v hotelovém baru na Mallorce.  Jiný třeba spíš znepokojeně myslí na bezmocné ležící pětaosmdesátníky v městském domově důchodců nebo hospicu. Protikladem někdejších učitelek, vzdělaných a plných zájmů, které absolvují jeden kurz lidové univerzity za druhým, je totálně osamělý důchodce, který se marně pokouší navázat hovor s „civílkem" od pojízdné prodejny - a jinak mu od rána do večera zbývá jen televize.

Jedni se hněvají na staré lidi, kteří přes vlastnictví hrdých nemovitostí a demonstrativně nákladný životní standard využívají všech privilegií a výhod seniorů - od zlevněných vstupenek do ZOO a plováren až po zvýhodněné jízdné -, druzí připomínají výsledky různých průzkumů chudoby, objevujících zvláště vysoký počet „skrytých chudých mezi starými lidmi", kteří by měli nárok na sociální příspěvek, ale ze studu o něj nežádají.

Příliš jednostranný pohled na stáří

Hojně - stále hojněji - kolují různá klišé nebo přinejmenším množství nejrozmanitějších asociací a představ, jejichž tématem jsou „staří" - od .velkého pána domu" až po latentní klientelu Charity. Jistě je to především potěšitelné - před patnácti nebo dvaceti lety bylo stáří tématem okrajovým nebo téměř „tabu".

Méně potěšitelné ovšem je, že se na staré lidi v současnosti pohlíží především jako na břemeno, zátěž, problém a také jako na terč sociální závisti nebo nenávisti: v kontextu důchodového systému, tendenčně ohroženého kolapsem, v souvislosti s pečovatelským pojištěním, s explozí nákladů na zdraví a se stávající formou blahobytného státu, kterou už není možné financovat. Při jednání o důsledcích masívních demografických změn v Německu se používají necitlivé slovní obraty jako „přestárlá", „zešedivělá" společnost nebo dokonce .exploze starců". Je jasné, jaké představy jsou tím - vědomě nebo nevědomky - předávány: trvalý úbytek kreativity, produktivity a inovační síly, pasivita místo aktivita. Pod heslem „generační konflikt" vznikají pravidelné hororové scénáře, zhoršuje se konkurenční zápas mezi mladými a starými.

Podal Reimer Gronemeyer ve své knize s veskrze názorným názvem „Vyhnání z vlčí smečky" opravdu realistický scénář? Objevují se skutečně první náznaky (samozřejmě nesmělé a pečlivě skrývané) návratu k praxi dřívějších kultur: opuštění starců, jejich oddělení, jejich nepřímé nebo dokonce přímé zabití v boji s přírodou o přežití a v prekérních ekonomických situacích?  Nebo je čas pro ohnivou řeč, jak ji předkládá Heidi Schüllerová (Lež o stáří.  Pro novou smlouvu mezi generacemi)? Zapřísahavě a místy i urážlivě spojuje svou plně oprávněnou obhajobu změny myšlení v ekonomické a sociální politice, varování před sociálním systémem „generační pasti" a své demaskování kultu stáří, který ve skutečnosti pochází z nepřijetí stáří a starých (stejně jako nepřijetí umírání), s polemikou proti „reálně existujícímu seniorismu".

.Politické služebníčkování vůči starší generaci", poklonkování těch, kdo mají politickou zodpovědnost, před volebním potenciálem seniorů - což ohrožuje budoucnost mládeže - připouští podle Schüllerové pouze alternativu mezi .přinejmenším numerickou diktaturou starých" a „eskalací generačního konfliktu s agresívním nábojem vůči početné většině, jejíž zájem na uhájení majetku překáží ekonomickým a ekologicky nutným omezením".

Z věkové pyramidy se víc a více stává věkový hřib

Jistě, k tématu stáří existují v Německu tvrdá fakta, která zneklidňují a měla by být brána vážně, a která také nemohou být sprovozena se světa poukazem na trvale problematické a abstraktní prognózy budoucnosti: Od roku 1950 do roku 1990 stoupl očekávaný věkový průměr žen ze 68 na 79 let, mužů ze 65 na 73 let - a tento vývoj v žádném případě není ukončen.  „Fáze stáří" se tím rozšiřuje na několik desetiletí.

Věková pyramida se v Německu vyvíjí - při současném zvětšujícím se úbytku porodů - víc a více směrem k věkovému hřibu. Za tři desítky let bude třetina obyvatelstva šedesátiletá a starší; nejsilnější skupinou budou „mladí" senioři mezi 60- 70 lety.

Tato masívní demografická proměna musí být teprve zvládnuta. Nejprve samotným .člověkem dlouhověkým" („homo longaevus"), který musí individuálně hledat řešení této perspektivy: snad tak, že po odchodu ze zaměstnání nebo po odstěhování dětí z otcovského domu smysluplně uspořádá dalších 30 let svého života.

Právě tak je naléhavé enormní přizpůsobení v hospodářství a politice - což v žádném případě neplatí pouze pro politiku seniorů, nýbrž pro všechna odvětví a obory. Tolik obhajovaný sociální systém pojištění v Německu se změnou věkových struktur octnul před celou horou problémů. Zejména starobní pojištění vyžaduje základní revizi: jestliže v šedesátých letech na tři poplatníky připadal jeden důchodce a dnes je tento poměr dva ku jednomu, bude se stav do roku 2010 blížit poměru jeden ku jednomu.  Diskuse však nemůže zůstat na rovině důchodového pojištění. Společnost, ve které spolu budou žít ne pouze tři, ale čtyři nebo pět generací, musí nově vyřešit jejich vzájemný vztah. Z tohoto spolu-žití vyplývá mnohem větší rozmanitost životních forem a stylů a ta opět vyžaduje značně vyšší míru tolerance a ochoty k porozumění než v dřívějších dobách. Na přelomu tisíciletí budou spolu muset vyjít lidé, kteří se narodili ve dvacátých, padesátých a sedmdesátých letech - tedy ve skutečně odlišných dobách. V komunikaci mezí generacemi tak jistě stoupne napětí.

Válka generací tím ale ještě nemusí nastat. Rozvážní duchové najdou pádné argumenty pro to, že šance a podmínky dialogu generací budou ve srovnání se starými zlatými časy veskrze lepší: např. mnohem vyšší úrovní vzdělání a výchovy - především dnešních tzv. „mladých seniorů" - jejich stoupajícím sebevědomím a rostoucí ochotou k členství a práci ve svépomocných skupinách a seniorských organizacích.

Pochopení rolí, úkolů a společenského postavení seniorů nesmí však být přenecháno jen jim samotným. V každém případě trvá potřeba diskuse a výkladu i mezi generacemi - zejména ve společnosti, ve které tradiční sociální vazby a formy mizí. Časté „uklouznutí" argumentace v debatách o „množství starých lidí" a příležitostné diskriminující spodní tóny dokazují, jak nejistá je vzájemnost generací.

Pomoc zde nabízí gerontologie, která se mezitím přímo rozbujela: filozofové mezi gerontology zdůrazňují, že stáří vždy bylo primárně sociální veličinou a nikdy ne pouze biologickým datem - a dějiny jsou proměnlivým sledem pohrdání a úcty vůči stáří a starcům. Empirikové k tomu připomínají:

Protože stáří už dávno není pouhou omezenou fází přechodu ke smrti, ale mnohem spíš rozsáhlou, desítky let trvající samostatnou fází života, je třeba o starých lidech mluvit diferencovaně. Tváří v tvář mnohotvárným životním realitám a duševně i tělesně rozdílným dispozicím dnešních seniorů je i obvyklé rozlišování „mladých" a „letitých" starců už příliš hrubé.

Oběť kultury fixované na mládí

Nové pochopení významu seniorů a jejich nároku na místo ve společnosti a zároveň nejpřijatelnější zdůvodnění jejich nepostradatelnosti vychází z toho, co spolkový ministr práce Norbert Blüm poněkud vyhroceně nazval „cynismus starobního sešrotování". Střízlivý odborný výraz zní: „pokles zaměstnanosti starých lidí" - stále dřívější odchod z činného života. Muži dnes nastupují do penze průměrně v 58,8 letech. Starších 59 let pracuje sotva třetina.

Fenomén - nebo lépe praxe - „starobního sešrotování" přitom jistě není jen prvkem současných podnikatelských filozofií, jejichž základem je představa rozsáhlého úbytku výkonnosti, obecně závislého na věku, která se neprosazuje pouze mezi personálními manažery, ale spíš se zdá být součástí kultury fixované na mládež. V ní všechno mladé je hodno úsilí, přitažlivé a krásné, především však úspěšné. Přičemž - to jen na okraj - tato iluze o mládí v žádném případě není totožná s hodnocením „reálně existující mládeže".  Problematika .starobního sešrotování" má svůj individuální rozměr: Pokud jde o životní pocit, jen málo lidí se cítí „starých" v 55, 58 nebo i 65 letech.  Odchod ze zaměstnání však přesto zůstává markantní hranicí mezi fázemi života - v kultuře, kde smysl a forma života má silnou vazbu na výdělečnou činnost. Zvláštní náboj přitom „starobní sešrotování" získává právě tím, že je těsně spjato s oblastmi dalších společenských problémů, naléhavě vyžadujících objasnění a řešení. Např. nové určení vztahu mezi výdělečnou a nevýdělečnou prací, reprodukční činností a „hobby".

.Starobní sešrotování" má však i dimenzi společenskou. Je jakoby protějškem k časté - snad ne vždy neoprávněné - výčitce, adresované hlavně „mladým" seniorům: že se už necítí zodpovědní za společnost a snaží se - stále ještě dychtiví života - co nejpříjemněji si zařídit svůj životní večer nebo lépe: životní odpoledne. Všichni, kdo jsou v 55 letech posíláni na odpočinek, se ovšem zuby nehty nebrání.

V současném okamžiku by se ovšem mělo diskutovat, co je dřív: slepice nebo vejce - egocentričtí „mladí senioři" nebo lidé poslaní v nejlepších letech na výměnek. Kdo ztratí pocit skutečné užitečnosti, nebude za kratší nebo delší čas již ochoten být k dispozici. Tato otázka má beztak ještě hlubší dimenzi.  Na to stále znovu poukazovala gerontoložka Ursula Lehrová, někdejší spolková ministryně rodin a seniorů. Existuje empiricky dokazatelný vzájemný vliv: staří nebo stárnoucí lidé si zachovají svou kompetenci a výkonnost v té míře, v jaké jim ji jejich okolí svěřuje a od nich očekává. Jestliže si však společnost dovolí propustit své členy tak brzo z veškeré zodpovědnosti za centrální životní oblasti - nebo je dokonce z ní vytlačit -, vzdává se v každém případě enormního potenciálu, kompetence vycházející z životní a profesní zkušenosti.

Odborný svět houfně předkládal návrhy na využití tohoto „potenciálu seniorů":

více částečných pracovních úvazků pro starší zaměstnance nebo uspořádání pracovních míst orientované podle kompetence. Ani v případě tzv.  „reprodukční práce" se však nedá rozlišovat pouze mezi pohlavími, ale také mezi generacemi. Osvědčené modely „babička - dědeček" by se snad mohly zachovat i přes vymizení vícegeneračních domácností a těsných malých rodinných svazů - k prospěchu všech zúčastněných. V kolika společenských oblastech by mnohem větší počet rádců a rádkyň s životními, rodinnými a profesními zkušenostmi byl požehnáním!

Rozhodující je nakonec solidarita

Mnohá plamenná řeč o „potenciálu seniorů" jistě obsahuje i problematickou výtku, kterou lze slyšet i v nově vzplanuvší diskusi o neplacených dobrovolných činnostech: starým lidem se prý z nouze přidělují služby a úkoly, o které jinak nikdo nestojí a na jejichž profesionální řešení nestačí pokladna.  Zde nejde o to, přimět důchodce a staré lidi ke způsobu života podle dnešních zájmů jejich současníků nebo vtěsnat uspořádání jejich životní fáze do podoby produktivního života - ať už v zaměstnání nebo v rodině - a omezit jejich právo na odpočinek, stárnutí a stáří. Jde o to poskytnout stárnoucím lidem pocit užitečnosti a smysluplnosti života - jako trvalý předpoklad pro nové navázání solidarity mezi generacemi.

Na tuto solidaritu jsou zcela odkázání především - též stále početnější - „staří" senioři, zejména ti, kteří potřebují obsluhu, nemocní, sešlí věkem.

Z ohledu na ně se poukazování na enormní potenciál seniorů - samo o sobě

správné a pozitivní - nesmí zvrhnout v cynické kritérium - „ještě použitelný"

• „už nepoužitelný". Oni snad už sotva mohou být „potenciálem"
• na rozdíl od svých mladších nebo vitálnějších vrstevníků; stejně tak jistě nepatří kžádné dobře organizované politické nátlakové skupině. Avšak právě oni a všichni, kdo je vjejich poslední životní fázi doprovázejí, potřebují solidaritu ostatních generací, kterou nelze nahradit sebedokonalejším individuálním opatřením a pojištěním: nevyřadit své seniory - jak to dělaly mnohé dřívější společnosti - neopustit je, neponechat je diskrétně jejich osudu, „nevyhnat je zvlčí smečky" - to je kulturní a morální vymoženost. Vdobě, kdy se mluví o břemenu starých lidí a stáří, musí být zvlášť připomínána a je-li třeba i rozhodně obhajována.

Herder - Korrespendenz 6/95