Povolání křesťana k diakonii

Diakonie církve a diakonát jedince

Prosím, nepřehlédněte rozdíl mezi pojmy „diakonát" a "diakonie". Diakonií rozumíme základní povolání Kristovy církve, tedy povolání každého v Krista pokřtěného: povolání sloužit celku světa podobně, jako svým bližním sloužil nazaretský Ježíš. Tohoto povolání se ujímáme samotným křtem, povolává nás tu sám Kristus a v Duchu svatém nás k tomu vyzbrojuje charismaty.  Diakonie je elementární povinností každého dospělého pokřtěného bez ohledu na jeho postavení v církvi; jednou přijatá trvá už do smrti, žádný další úřad, stav či povolání ji nemůže zastínit něčím důležitějším.  Diakonát je církevním pověřením jedince ke službě společenství, obci nebo jiné instituční formě církve. Jde o individuální povolání jednotlivých osob, určených podle rozhodnutí ordináře místní církve sloužit církevní obci.  Kandidát dostane k tomu jako znamení charismatu svátostné svěcení, které jemu i ostatním v církvi má být už do smrti viditelným a účinným znamením úsilí o sjednocování uvnitř Pánovy obce a úsilí o pravdivé vtělení milostivé přítomnosti Kristovy uprostřed jeho obce. Katolíci věří, že svátostné svěcení je znamením specifického charismatu, kterým se projevuje láskyplná péče Pána o jeho věřící obec.

Diakonií každý křesťan zjevuje svým bližním stav své osobní víry v toho Krista, který „nepřišel, aby mu posloužili, ale aby sám sloužil jiným". Je či má být proto základním problémem každého křesťansky dospělého svědomí.  A právem pro její rehabilitaci hledá poslední koncil také přiměřené znamení; protože odedávna se taková znamení v křesťanské církvi označovala (kdysi mnohoznačným) pojmem svátost, mluví II. vatikánský sněm v této souvislosti dokonce o „jakoby svátosti" (quasi sacramentum).

Povolání a zaměstnání

I v civilním sekulárním životě se rozlišuje mezi zaměstnáním a povoláním.  Od zaměstnance se vyžaduje, aby udržel svěřený úsek instituce (úřadu, podniku) v předepsaném stavu, v chodu. Od povolaného se očekává cosi navíc: nejen udržet v dobrém stavu, ale přispět k rozvoji a tvorbě budoucnosti systému, do něhož sám patří. Zaměstnanec dává k dispozici svoji odbornou znalost a schopnost; totéž ovšem může nabídnout a úspěšně zastat i stroj, automat. Povolaného nelze nahradit strojem, ani ideologickou náhražkou; povolaný angažuje vedle znalosti a dovednosti navíc i svou osobnost; jeho stopa není nahraditelná ani deseti jinými stopami, každý povolaný je v díle prostě nezastupitelný.

Jak se děje diakonie

Takové povolání lze proměnit ve vyvolení (srov. list Římanům: kdo je povolán, je i vyvolen a ospravedlněn) tak, že člověk cílevědomě, odpovědně a obětavě uplatní své přirozené i nadpřirozené vlohy a schopnosti v běžném životě „světa": ve společenství, v obci nebo i vyšších společenských gremiích.  Tak např. křesťan svým manželstvím slouží v nejširším smyslu třeba tím, že dává bližním zakusit užitečnost věrnosti, plodnosti; že dává okusit výbornost smíru partnerů, naději v těžkých krizích. Podobně slouží celku ten, kdo neuhýbá odpovědnosti za svůj podíl na výchově mládeže (slovem, příkladem, vyučováním, politickým zápasem o správnější formulace principů občanství). Jindy je křesťan povolán sloužit občanské společnosti, obci nebo i vyšším společenským strukturám a angažuje se jako politik při vytváření ovzduší svobody, rovnosti všech včetně menšin, solidarity, sociálního cítění, odvahy čelit fanatismu, fundamentalismu, fyzickému, psychickému i ideologickému teroru.

Diakonií křesťan vděčně děkuje za dary uložené ve své vlastní přirozenosti, vědom si, že tento svět je nejen stvořený a vykoupený, ale také Otcem velmi milovaný (srov. J 3, 14-17).

Příprava

Kdo je takto v Duchu povolán, je také týmž Duchem v takovém povolání šlechtěn. Ta obec je totiž Pánova, a Pán posílá Parakléta, aby z Pánova „vzal a dal", co obec potřebuje. Dělá to a dělá to rád. Ale něco také zůstává i na nás samotných.

Příprava k odpovědné diakonii vyžaduje od každého přiměřené úsilí vzdělat se na úrovni své doby. To pro někoho znamená mnoho škol, pro někoho je přiměřené vytrpět aspoň tu školu základní; zato pro všechny to znamená obětavě čelit své lenosti i snaze co nejrychleji vydělávat peníze právě proto, že ve hře jsou skutečné zájmy druhých. Jde o zúrodnění vlastního srdce.  Vzdělat se vyžaduje totiž víc než zvládnout nějakou teorii. Jde o schopnost porozumět klimatu přítomné doby a jde o umění vyhlížet a správně dekódovat znamení doby. Služba se děje díky umění, kterým se nabyté vědomosti proměňují v konkrétní pomoc živému člověku, skutečné obci. Jde v ní o schopnost přiblížit se bližnímu natolik, abych mu mohl pomáhat tak, jak on pomoci potřebuje, a s takovou intenzitou, jakou snese.

Obecné povolání uzdravovat humanitu

Katolická církev si na posledním koncilu už konečně také nahlas přiznala (srov. GS 41-43), že služba světu je jejím obecným povoláním. (Dřív za takové přesvědčení jednotlivce sice chválila, některé z nich byla ochotna za věrnost takovému povolání i kanonizovat, přesto sama pro sebe si vyhrazovala jiné, podle svého mínění důležitější povinnosti.) Od Druhého vatikána už dokonce autenticky platí, že sloužit Bohu znamená pro Kristovu církev něco z principu neodlučitelného od služby člověku; vždyť člověk je Bohem milovaným vrcholem stvořitelské aktivity Boží.

Také vlastní veřejnou bohoslužbou musí každá Kristova církev sloužit i člověku; má bohoslužbou uzdravovat, osvobozovat, dodávat naději a učit člověka z naděje žít. Proto také je bohoslužbou nejen to, co se děje jako rituální akt v chrámových prostorách, ale i to všechno, co poslušně slouží Boží slávě uvnitř sekularizovaného světa.

Nestačí vzdělání v minimech věd

Vzdělán je křesťan k takovému povolání tehdy, když rozumí správně skutečnému stavu lidského nitra a rozpozná také, jakými cestami je lidské nitro dosažitelné. Jak mu pomoci otevřít se. Jak zacházet s poraněnými a jak je účinně bránit proti zneužití jejich slabosti. Jak překonat vzpouru i vzdor zraněných bližních. Jak zpřístupnit člověku půvab smíření a líbeznost milosti.  To všechno jistě souvisí i s psychologií. Ale neméně to souvisí s teologií, protože mnoho našich bližních nezraňuje jakýsi zlý svět, ale zraňujeme je my svými ideologiemi.

Mnozí naši bližní jsou zraňováni i mylně prosazovanými náboženskými metodami (např. agresivním fanatismem, který pak pro své vlastní ploché a sterilní ideje o pravdě upaluje domnělé čarodějnice, anebo je aspoň pranýřuje v tisku). Tak zraňuje fundamentalismus, mávající příliš zjednodušenými formulacemi, katechismy a tradicemi jako železnou tyčí. Další jsou zraňováni rigorózním, laxním nebo pokrytecky obojetným výkladem morálky, zbožným pokrytectvím moderních farizeů či cynismem současných zákoníků, odborníků na kanonické právo, rubriky atd.

Jiní naši bližní zase doslova hladovějí po setkání s živým Božím slovem, ale dostávají místo toho jen ideologické odvary nebo žvatlání. Touží po setkání s lidskou bytostí (a my víme, že také inkarnace může být zjevením), ale nabízí se jim jen reklamní agenti a obchodníci se slovy, poučkami a systémy.

Umění diakonie proto sice souvisí i s řadou dalších vědních disciplín, avšak těžiště tohoto umění sloužit světu s dnešními sekulárními stupnicemi hodnot nutno hledat přece jen jinde: to těžiště je v personální zralosti křesťana.

Personální zralost

To není libovolně hozené tvrzení maximalistů, má svou nezvratnou logiku.  Ty zázraky, kterými se má dít záchrana světa, ty dokáže jen lidská láska vedená nadějí a podpíraná vírou. Levněji to nelze.

Milování schopnou a zároveň lásky hodnou může být jen osobnost zralá; jen taková bytost nedovolí např., aby sama faktickým a nekritickým diletantstvím škodila potřebným, ke kterým je povolána a poslána. Jen zralý člověk dokáže nevybíjet si své komplexy na ještě bezbrannějších než je sám a odolat všem pokušením k osvícené diktatuře. (Tomu dostatečně rozumí každý, kdo byl svého času řádně zamilován.)

Chybějící personální zralost také nelze nahradit ani excelentně absolvovanou teoretickou přípravou. Je to proto, že prapodstatou snad veškeré lidské nouze v nás i v našich bližních je nenaplněná potřeba milovat a být milován.  Je to potřeba zneužívaná, často za mísu čočky i ještě laciněji handlovaná, ale také na mnohý způsob a pod ctihodně vyhlížejícími záminkami odpíraná nebo zlomyslně blokovaná lidským sobectvím či pýchou společensky mocnějších. Proto se tak často tito po lásce hladovějící vrhají na náhražky a protézy všeho druhu, od vznešených až po ohavné. Správně jim porozumí a ke slávě boží obslouží jen osobnost vskutku zralá. Tou správnou přípravou tedy je také vše, co přispívá zralosti osoby, vzdělání mysli i srdce.

Frustrace

Přesto jsme někdy svědky podivné věci: Někdo povolaný k takové báječné, a ovšem i pracovité spoluúčasti místo toho vyhledává pozlátka: vůdcovské role, rétorská krasořečnění, masová shromáždění, davovou euforii. Takový křesťan na sebe prozrazuje, že svému povolání neporozuměl, a proto v dnešním světě bez křesťanské kultury už jen frustruje. Možná si tak kompenzuje zklamání ze svého manželství; možná se cítí nedoceněn církevně nebo občansky.  Frustraci prozradí také falešná horlivost, přepjaté projevy zbožnosti, nepřiměřený důraz na prý sakrální úřad a vymáhání slepé podřízenosti.  Lidé takto sami se sebou i s Pánem svých dějin nesmíření jednají potom v posledku natolik nezrale, že místo pomoci Božímu lidu jsou mu nakonec přítěží. K Boží slávě má taková služba daleko; lidskou potřebu slávy to saturuje jen uboze.

Relativně mnoho je povolaných, křestní matriky mají stále ještě mnoho záznamů kandidátů diakonie, rozhodně dost na potřebu služebnictva pro tento svět. Jen málo z nich se v pokoře vydá i celému procesu duchovního zrání, aby je mohl Duch zařadit i mezi ty vyvolené. Zde totiž netřídí kandidáty ani přání mocných, ani strach před vymíráním věřících stád. Zde zůstává Pánem Duch. Na štěstí pro svět.