Život nehodný života?

Žili ve velkém domě spolu s rodinou svých „mladých": oblíbený a dobrý řemeslník, na penzi ještě schopný přivydělat, se svou paní. Před časem přišel za jednou sousedkou, mou příbuznou, zda by oba nemohli bydlet v jejím domě - optal se jakoby jen tak, skromně a klidně, jako si chodí slušný člověk půjčit chleba nebo stokorunu, když se mu nečekaně nedostává. „U vás by nám bylo tak dobře, paní N.," řekl doslova. Radili jsme se v rodině, ale nakonec jsme odmítli: snad jeho spory se synem nebudou tak vážné, aby se nevešli do svého všichni. Věc jsme nepovažovali za naléhavou. O několik měsíců později mi příbuzná řekla, že je mrtev. Spáchal sebevraždu.  Jiný případ o pár ulic dál: Jistý spoluobčan přišel restitucí k pěknému jmění a ještě je rozmnožil. Koupil od obce dům sice na spadnutí, ale na výhodném místě. Opraví ho, zřídí prodejnu a město bude hezčí. Podmínka byla, že nechá vzadu v přístavku bydlet dvě důchodkyně, šestaosmdesátiletou stařenku a slepou ženu - náhradní bydlení pro ně by tady u Prahy mohlo přijít také na půl miliónu. Souhlasil, ale pak asi zalitoval: jak pěkně by se podnikalo v přístavku! Dal tedy oběma své podnikatelské záměry důrazně najevo. Například jim při opravách domu nezavedl do bytu vodu ani topení.

Ať si slepá chodí s vědrem k obecnímu hydrantu, podaří-li se jí ve zdraví přejít výpadovku, nemá to ani padesát metrů. Aby nevypadal nelidsky, prohlásil, že na obstarání nového bydlení pro své nájemnice rád obci přispěje až do výše padesáti tisíc korun českých!

A ještě jiný případ z téže čtvrti: Stará paní, vdova, přes den osamělá a pro vážnou nemoc už neschopná si vše dobře obstarat sama, si zařídila donášku oběda ze školní jídelny. Potřebuje aspoň jedno teplé jídlo, a tak to bylo jejímu školou povinnému vnukovi výjimečně dovoleno. Po nějaké době se ovšem dostavil osobně pan syn a donášku jídla zarazil. Odůvodnění? „Celý život se měla moje matka až moc dobře, otec ji rozmazloval, tak ať teď pozná nepohodlí." Člověk cítí vztek, hanbu, pocit viny. A zůstává otázka: co jsem měl dělat, co mohu dělat, co by se mělo dělat? Naše společnost je jak známo určena pro mladé, bohaté, zdravé, inteligentní, dravé a krásné lidi. Dává nám to najevo v reklamách, v příspěvcích sdělovacích prostředků i v osobním styku se spoluobčany. Jistá agentura pro zprostředkování pracovních míst dokonce rozvěsila po Praze jednoduchý test, kde si sami můžete spočítat, jakou pro ni máte cenu: Je-li vám přes čtyřicet, připočtěte nula bodů. Nejste-li vzdělán, rovněž nula bodů. A cena na pracovním trhu plus výše konta v bance, to už je podle mínění mnohých vlastní hodnota člověka. Důchodce má podle této logiky zpravidla hodnotu menší než nulovou, protože nejen nevydělává a nic nevlastní, ale ještě se daňový poplatník musí starat, jak by ho uživil. Nejlepší by tedy zřejmě bylo, aby si dal pod košili kamení a skočil do vody.

Toto číslo Getseman má být malým příspěvkem k tomu, abychom se proti takové šílené a sebezáhubné mentalitě dokázali činně vzepřít. Abychom při vší úctě k ekonomickým hodnotám dokázali klást na přední místo hodnotu života samotného, právě i života bezmocného, trpícího, světsky beznadějného.  Vždyť ti, kdo v bolesti stáli nejblíže u paty kříže, se potom také stali prvními svědky vzkříšení.

Jan Spousta