„Kdo
chce patřit do Církve, musí následovat Ježíše Krista." Takto se se vztahem
mezi dvěmi základními rovinami vyrovnal před šestnácti sty lety biskup
Augustin. Jasná a pravdivá odpověď k nám přes staletí promlouvá a
inspiruje nás k mnohým otázkám, které si klademe, když se snažíme žít poctivě
Evangelium v dnešní době.
Církev a následování. Jsou to dvě dědictví, dva dary,
které člověk dostává při křtu. Nedovedu si představit křesťanství ani bez jedné
z těchto složek. Vlastně bych neměl
mluvit o složkách. Spíše si je představuji jako dva póly, z jejichž napětí
mezi nimi žije křesťanská víra. Pokusím se napětí vyjádřit pomocí otázek, ke
kterým, jak jsem se zmínil, inspiruje Augustinův výrok:
Je možné být v církvi bez následování?
Je možné následovat bez církve?
Znamená být v církvi následovat?
Znamená následovat být v církvi?
A někdo by se mohl ptát dále:
Proč chtít patřit do církve?
Co znamená patřit do církve?
Co znamená následovat?
Co z toho je důležitější?
Církev a následování. Hledat vztah mezi nimi znamená
hledat vztah mezi náboženstvím a vírou. Mezi formou a obsahem.
Ale zpět k těm otázkám. Za jednu z nejdůležitějších
považuji to třetí: „Znamená být v církvi následovat?" Ta je mnohem
naléhavější než problém tzv. necírkevního
křesťanství. J. B. Metz ve svých Úvahách o politické teologii píše: „Před lety byl u nás
populární jeden slogan... Ježíš
ano - církev ne! Když bych se měl
odvážit diagnózy dnešního situačního východiska teologie, bilancoval bych ji
takto: Náboženství ano - Bůh ne! Dnes prožíváme jakýsi druh bezbožnosti, která
je náboženství docela dobře nakloněná; žijeme ve věku náboženství bez Boha." Když
Dietrich Bonhoeffer, zvěstovatel nenáboženského křesťanství, hodnotil situaci
církve v nacistickém Německu, rozlišoval mezi církví laciné milosti a
církví milosti drahé. Mezi církví, která uspokojuje lidskou touhu po odpuštění
ujišťováním o něm a církví, která vyzývá k radikálnímu následování. V církvi laciné milosti „si svět lacino
překrývá hříchy, jichž nelituje a jichž se naprosto nechce zbavit." Aktivně v takové
církvi žijící věřící si Boží milost představuje (resp. jedná podle toho) jako
ospravedlnění hříchu a nikoliv hříšníka.
Bonhoeffer toto psal v době, kdy parafrázoval
Cypriána tvrzením, že v Německu není spásy mimo Vyznavačskou církev.
Platnost těchto slov je však možné aktualizovat právě na dnešní dobu, kde se
církve snaží přibližovat světu. Toto přiblížení může mít dvě formy právě podle
skutečného chápání Boží milosti. Církev drahé milosti chápe „přiblížení se jako
nabídnutí Boží milosti, jako zpřístupnění možnosti spásy. Církev milosti laciné
se do světa začleňuje. A říká křesťanovi: Žij, jak žije svět. Je to projev tvé
pýchy, že chceš žít jinak. Z drahé milosti. Slyším kolem sebe (v církvi)
názory, že normální křesťan má být normální a ne svatý.
.Kdo je bez hříchu, hoď první kamenem!" Tato Ježíšova
slova dnes patří k těm často citovaným. Má-li být církev přístupná
dnešnímu člověku, nesmí být jako ti, co háží kamení. Jistě, ale často to vypadá
tak, že ze strachu před „tmářským moralismem" církev ztrácí schopnost
rozlišování. Moralismus - tolerance. Život křesťana se neodehrává pouze v této
rovině. Kristus přece říká dále: „Jdi a už nehřeš!" (J 8,11) To je drahá
milost. A jen ona může poučit dnešního člověka. Ale nemá přibližování se světu
často charakter církve, jíž Bonhoeffer připisuje slova: „Ať křesťan nechá
následování a těší se z laciné milosti"? Jistě není možné udělat hranici
mezi příslušníky církve laciné milosti jdoucích k zatracení a křesťany té
církve pravé. Stejně tak není možné vzít si seznam církví a přidělovat znaménka
+ a nebo - podle toho, jestli důsledně hlásají drahou milost nebo jen
uspokojují základní .náboženské potřeby". To by asi nedopadlo dobře. Bonhoeffer
sice podává charakteristiku církve, která k následování nevede: Je to ta,
která káže odpuštění bez pokání, křtí bez kázně ve sboru, vysluhuje večeři Páně
bez vyznání hříchů, vyhlašuje rozhřešení bez osobní zpovědi. Já bych k tomu
ještě dodal, že je to ta, kde častěji zní jméno dané církevní organizace než
jméno Boží. Když Bonhoeffer mluvil o církvi, měl na mysli konkrétní empirický
sbor věřících, v němž takto žije Kristus. Na druhé straně je třeba si
uvědomit, že jsme to my, každý z nás křesťanů, kdo tvoří církev. „Církví je
každý, kdo se k ní doznává," říká Guardini. A království Boží je ve vás, říká
Ježíš (L 17,21).
To je tedy odpovědí na tu naši otázku. Vlastně i na ty
ostatní. Být v církvi jako člen organizace, třeba i aktivní, neznamená
následovat. K církvi je možné se přiblížit jen skutkem následování. Rozhodnout
se následovat automaticky znamená udělat krok k církvi.
Autor studuje na Husitské teologické fakultě Karlovy
univerzity. Je ze Starokatolické církve.
Poslední komentáře