066 - říjen 1966

Církev zítřka bude sítí

Zdá se, že model sítě brzy vystřídá model hierarchického centralismu nejen ve vědách, ale i ve společnosti. Starému modelu nelze upřít, že skvěle fungoval po většinu novověku, politicky se však přežil už během minulého století. Fungoval zřejmě do té doby, dokud řízení z centra bylo nejefektivnějším možným řízením, tj. dokud hierarchicky nadřízený (panovník, šéf v podniku) mohl nejlépe znát a hodnotit situaci. Při komplexitě problémů, jíž se dosáhlo, se však situace postupně obrátila - tím, kdo je nejlépe schopen posoudit situaci a navrhnout efektivní řešení, je pracovník na základní úrovni, přímo se problémem zabývající. Toto převrácení situace je patrně jedním z nejvýznamnějších důvodů pádu komunistické moci, která jinak než hierarchicko-centralisticky, a tedy neefektivně, řídit nedovedla. Situace v církvi (v křesťanstvu) je dnes taková, že zbožný laik v terénu rozumí lépe než jeho farář situaci, v níž žije a pracuje, a je schopen nejkompetentněji jednat, podobně to dokáže v daném místě či skupině lidí farář lépe než jeho nadřízený, který si pastorační situaci v daném místě často nemůže vůbec představit, natož aby na všech místech mohl prosazovat nějaký universální recept. Zdůrazňuji znovu, že i v církvích byl centralismus po většinu novověku vysoce efektivní. Co v Římě řekli, to se u pramenů Amazonky stalo.  Většina církví však setrvává dosud u tohoto centralistického modelu (výjimkou jsou církve kongregacionalistického typu), ačkoliv jeho efektivita strmě klesá. Přitom lze ukázat, že církev prvních staletí byla sítí místních církví, navzájem propojených. (V podstatě dodnes tento model funguje v pravoslaví, ovšem „o patro výše", protože biskup už není představeným místní obce, ale většího území. K udržení jednoty to stačí, ovšem problémem je prosazení změn. Krokem správným směrem, ovšem zatím jen právní fikcí, je pojem místní církve v CIC.) V katolické církvi poprvé efektivně zafungoval model sítě na 2. vatikánském koncilu - když se biskupové, dosud zvyklí komunikovat jen směrem nahoru-dolů, navzájem propojili v dialogu, totálně a nezvratně to změnilo situaci. Pozitivní tendence k síti se v katolické církvi už projevuje i novým pojetím duchovního úřadu, který se na nejvyšší i nižších úrovních stává stále více službou jednotě, tedy opět přebírá funkci, kterou měl ve staré církvi v modelu sítě. Samozřejmě vedle toho trvá starý model, který nebude zrušen nějakým rozhodnutím, ale postupně úplně ztratí efektivitu - stále silnější signály z centra ovlivní stále méně, jak už to konec konců lze pozorovat „pouhým okem" dnes. Současně se ovšem stane stále marnějším vzhlížení vzhůru a očekávání pomoci od centra a změn v něm. Považuji ještě za důležité zdůraznit, že výraz „hierarchický" v této souvislosti užívám v čistě světském technickém významu, pocházejícím zřejmě z novoplatónských pokusů o systematizaci platónského vidění světa.  Ti, kdo si pletou tento význam s jeho významem teologickým (hierarchie jako apoštolská struktura církve), se omylem stávají obhájci čistě světské a pomíjivé skutečnosti. Prvotní církev jako síť samozřejmě byla církví s apoštolskou strukturou, tato struktura však neměla podobu hierachické pyramidy nad základnou, biskup nebyl odtržen od základny. Závěrem chci ještě zmínit jedno napomenutí, které mi před nedávnem udělil jeden katolický laik, jen o málo starší než já, ale o mnoho moudřejší: Až se tato pyramidální nadstavba ve společnosti i v církvích bude hroutit, bude všechno záležet na tom, kdo a co je na základní rovině. Proto bychom měli právě na ni zaměřovat svou pozornost a úsilí.

Jaroslav Vokoun