na ekumenickém shromáždění v Ostravě, 27. června 1996
Sestry a bratři, nic menšího než otázka pravdy vždy byla a
nadále zůstane ústřední myšlenkou v boji o Husa. Mistra Jana nepochopíme a
správně nezhodnotíme, nebudou-li nám blízké, ba vlastní nejvyšší ideály, pro
které on žil, zápasil i zemřel. A protože Mistr Jan se ve svém pojetí pravdy
nápadně podobá evangelistu Janovi, a tu pravdu, kterou máme poznávat, které
máme vydávat svědectví a kterou máme žít, přímo ztotožňuje s osobu našeho
Spasitele Ježíše Krista, mám za to, že každému člověku oddanému Kristu musí
záležet na tom, aby postava a dílo Jana Husa už nebylo nadále symbolem
rozdělení křesťanů, ale zdrojem duchovní posily, obnovy a inspirace pro naše
dnešní společné úkoly v českém národě. Nemůžeme si již dovolit luxus
rozdělení církve. Odlišné církevní instituce, formy bohoslužeb i způsoby
zbožnosti zůstanou zřejmě zachovány i v dohledné budoucnosti. Ale to
nemusí být na škodu, pokud opravdu budeme tíhnout k jednotě v podstatných
věcech, tj. k jednotě v kristovské pravdě. Pravá katolicita usiluje
vždy o jednotu v rozmanitosti, nikoli o uniformitu. Tak to odpovídá i
povaze Ducha svatého, který působí různě, nedá se vtěsnat do jednoho jediného
způsobu křesťanské existence, a přece vede nutně a vždy k jednotě. Duch
vane kam chce a my ho nemůžeme nijak omezovat, ale přitom věříme, že by to
nebyl Duch Boží, kdyby nevybízel křesťany k jednomyslnosti. Vždyť u Jana je
zaznamenáno zaslíbení Kristovo: „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás
do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší."
(J 16,13) Je to tedy podstatně Duch Kristův, a proto ukazuje k pravdě
Kristově, která jediná nás může pevně držet pohromadě a zároveň nás učinit
svobodnými a připravenými pro naše vlastní a společné poslání, které je nám v tomto
světě svěřeno.
Mnozí evangeličtí křesťané proto velmi vítají zrod
ekumenické husovské komise, která vznikla z podnětu papeže Jana Pavla II.
při jeho návštěvě Prahy v roce 1990. Věříme, že i pravda o Husovi, o jeho
příkladné lásce ke Kristu a bolestné a oddané službě Kristově církvi a Jeho
evangeliu pomůže křesťany v českých zemích vnitřně osvobodit a vybavit k odvážné
a trnité cestě vytváření zcela nového modelu evangelicko-katolického soužití,
které povede až k možnosti společného přijímání těla a krve Kristovy, a
tak k sjednocení v nejhlubším slova smyslu. Neboť Spasitel praví nám
všem: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho
krev, nebudete mít v sobě život" (J 6,53). Tak i náš ekumenismus bude
bezduchý, bezkrevný a v posledku jalový, nebude-li ústit ve společné a
pokorné přijímání „chleba života".
Sestry a bratři, protože jsem byl požádán, abych vám v tomto
kázání stručně naznačil odkaz Husův pro naší dobu, rád bych se s vámi
zamyslel právě nad jeho pojetím pravdy. To bych rozdělil do tří bodů:
I. Pravda Kristova je
nad námi
II. K pravdě
Kristově lze dorůstat jen ve vzájemném dialogu uvnitř společenství církve
III. Pravda Kristova
se nevyčerpává jen v orthodoxii, ale zahrnuje také orthopraxi
I. Pravda Kristova je
nad námi
Takto reagoval Hus na ztíženou církevní klatbu a
interdikt nad místem jeho pobytu, který vyhlásila papežská kurie v červenci
roku 1412: „Já, Jan Hus z Husince, mistr svobodných umění a hotový bakalář
svatého bohosloví na vysokém učení pražské univerzity, kněz a kazatel potvrzený
při kapli zvané Betlémská, svěřuji toto své odvolání Ježíši Kristu, soudci
nejspravedlivějšímu, který spolehlivě zná, obhajuje a soudí, činí zřejmou a
odměňuje spravedlivou při každého člověka." Toto odvolání z 18. října
téhož roku přibil na vrata Mostecké brány, která vedla k arcibiskupovu
dvoru. Tato slova napsal Hus poté, co byl stižen klatbou, když se ozval proti
pálení Viklefových knih, poté, co jeho právní zástupce v Římě Jan z Jesenic
byl zatčen, poté, co nový papež Jan XXIII. vyhlásil nové odpustky na podporu své
války proti Ladislavu Neapolskému a Hus tuto odpustkovou bulu podrobil drtivé
kritice. Tato slova napsal Hus poté, co byly popraveni tři Husovi stoupenci,
kteří se vzepřeli odpustkovému prodeji a nad Husem byla zpřísněna klatba. Tato
slova napsal poté, co se přesvědčil, že církvi Kristově jeho doby panuje
nespravedlnost, násilí a tyranie, náboženské tíhnutí lidu je zneužíváno ke
světským cílům a evangelium Kristovo je z nejvyšších církevních míst
překrucováno a uváděno v nevážnost. Tehdy Hus učinil krok, který dodnes
svou smělostí může působit rozpaky, avšak v kontextu Husova zápasu o
pravdu je naprosto legitimní a pro pochopení Husova významu centrální. Je to
ono .odvolání k Ježíši Kristu soudci nejspravedlivějšímu". Neboť všichni křesťané, zvláště pak kazatelé,
teologové, kněží, biskupové i papež se mají poměřovat normou, která je nad
nimi, evangeliem Ježíše Krista, jehož jsou a mají být vždy jen pokorní
služebníci a nikoli páni. A zvláště dnes, sestry a bratři, na sklonku 2.
tisíciletí křesťanských dějin musí všechny křesťanské větve konečně poznat,
uznat a vyznat, že církev učinila mnoho vážných omylů, které neměly za následek
jen rozdělení křesťanstva v tomto tisíciletí, ale i odklon velké části
původně křesťanského lidu od víry a od církve. Neboť nic neškodí církvi víc,
než lenivá sebespokojenost a pohodlné zabarikádování v domnělé „vlastní"
pravdě. Ježíš Kristus je přece Pánem církve, a to nejen církve prvotní
apoštolské anebo církve oslavené, vítězné, ale i církve přítomné a bojující. I
papež, biskupové i my kazatelé budeme jednou souzení jako každý jiný člověk, ba
víc než on, protože komu bylo více svěřeno, od toho je i více vyžadováno. Jako
apoštol Pavel otevřeně napomenul prvního mezi apoštoly Petra, který se zdráhal
stolovat s neobřezanými, a připomenul mu pravdu evangelia, která stojí i
nad ním, že totiž Bůh nikomu nestraní, tak se máme i my nebojácně a odpovědně zastávat
pravdy ve světě i v církvi, tedy všude, kde je pošlapávána, zrazována či
zkreslována - bez ohledu na osoby. Takto máme vydávat svědectví pravdě, i kdyby
nám to mělo přinést dočasné těžkosti. Pravda přece zvítězí. Soudcem světa i církve bude sám Ježíš
Kristus, kterého nikdo nebude moci oklamat. Více se sluší poslouchati Boha než
lidi. To je první z velkých důrazů našeho českého reformátora. Pravda
Kristova je nad námi.
II. K pravdě
Kristově lze dorůstat jen ve vzájemném dialogu uvnitř společenství církve.
Poslyšme známé Husovo vyznání: „Na počátku svého
studia učinil jsem si zásadou, že kdekoli poznám mínění správnější, ihned
upustím od svého méně správného a pokorně i radostně přijmu názor odůvodněný
lépe." Tento postoj je pro pražského Mistra příznačný. Celým svým životem a
dílem vyzýval Hus církev k dialogu a ke společnému hledání pravdy. To
konečně dosvědčil i svým riskantním odchodem do Kostnice, neboť nechtěl nic jiného
než před koncilními otci obhájit své názory, kvůli nimž na něj byla uvalena
klatba, neboť byl přesvědčen, že nebyl pochopen. Ale ovšem pokud by se v něčem
mýlil a poznal by to, rád by i na koncilu své mínění v té či oné otázce
opravil. Husova touha po společném dialogickém hledání Kristovy pravdy byla tak
příznačná, že je vskutku divné, že byl kdy nazýván heretikem.
A proto nejvlastnější rehabilitací Husova procesu
nebude jen uznat omyl koncilu v jeho případě, ale nastolit takové vztahy v církvi,
aby pravda Kristova byla hájena vždy jen případnými argumenty v atmosféře
vzájemné úcty, lásky a společné modlitby a se skutečnou pastýřskou starostí, a nikoli
utlumována hořícími hranicemi anebo - což je někdy ještě horší - byrokratickou
cestou. Hus sám nepotřebuje být rehabilitován. Jeho bude rehabilitovat soudce
nejspravedlivější. Ale církev potřebuje Husa, aby plně rozvinula svou vlastní
identitu církve jako communia viatorum, společenství poutníků, společenství
těch, kteří jsou teprve na cestě ke království Božímu, a proto potřebují
správný směr společně hledat a při nesnadné cestě Kristových svědků si pomáhat
a společně se Pánu církve klanět a Jej vzývat.
Zde potřebujeme my evangelíci slyšet i to, co se nám
nelibě poslouchá. I to patří k oné pravdě Kristově, která je nad námi a
které se musíme pokorně podrobovat. Jan Hus až do své mučednické smrti zůstal
katolíkem. Kritizoval zlořády v církvi, zklamán papežstvím odvolal se ke
Kristu, ale zůstal v katolické církvi a v jejím rámci usiloval o
obnovu. To je nesmírně důležité konstatování. Pozdější reformace, která
vyústila v rozdělení církve, způsobila - i když neúmyslně - ztrátu
odpovědnosti oddělených křesťanů za celek církve. Místo společné obnovy jedné
církve Kristovy došlo - ne bez viny na obou stranách - k vzájemným útokům
proti sobě, k náboženským válkám a k utvrzování se v té „své
pravdě". Jan Hus žil sice v době papežského rozkolu, ale západní
křesťanstvo bylo ještě jednotné. Český reformátor se ještě pokoušel o obnovu
celku. Nám evangelíkům se tato touha namnoze vytratila. Rozděleni do svých
konfesí, do svých církví a církviček, staráme se každý především o vlastní
záležitosti. Tím jsme se kostnickému mučedníku bezděky vzdálili. I pro nás
znamená život a dílo Jana Husa velkou výzvu k seberevizi.
III. Pravda Kristova se
nevyčerpává jen v ortodoxii, ale zahrnuje také ortopraxi.
"Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu,
uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu braň pravdy až do smrti,
neboť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti duše a konečně od
smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti božie..." K tomu poznamenal Amedeo Molnár:
.Husův dnes už slavný výrok zahrnuje jádro všeho jeho myšlení. Husův pojem pravdy není prvotně předznamenán
intelektuální zkoumavostí, jak tomu většinou bývalo u scholastických logiků,
nýbrž mravním zaujetím ve vztahu k postavě novozákonního Ježíše." Odvážně
se zastávat pravdy a spravedlnosti, pozvednout hlas všude tam, kde se děje
bezpráví, odpovědně se přičiňovat o nápravu církve i společnosti, nenechat se
zmámit vidinou dobrého bydla či výhodné kariéry, ale poctivě a radostně celým
svým životem následovat Krista - to je autentický Husův důraz, který nelze
odmyslet od jeho pojetí pravdy. Nepochopíme-li jej, nepochopíme vůbec jeho
přínos. Možná toto byl hlavní důvod, proč byl tak dlouho Hus považován za
kacíře. Vztáhne-li se na něj šablona pravověří, najde se jistě u Husa výrok,
které by scholasticky vyškolený teolog nepodepsal. A přesto je Husův přínos obrovský. Vrací
církev zpět ke Slovu Božímu a ke Kristu samému. A odtud poznává, že pravda
Kristova se vskutku nevyčerpává jen ve správném učení, ale týká se celého
způsobu křesťanovy existence. Pravdu nelze oddělit od života, od spravedlnosti
a od sociálních vztahů (T. Špidlík). To neznamená, že by správné učení nebylo
důležité. To by také neodpovídalo
biblickému svědectví. Čisté a zdravé učení má být teology a biskupy skutečně
střeženo, ale vždy podle biblického základu, kde nalezneme mnohem širší pojetí
křesťanské věrohodnosti než jenom jako souhlas s určitou naukou. Kristova
pravda si na člověka činí nárok. Nenechává ho ustrnout ve stojatých vodách.
Narušuje jeho klid, probouzí jeho svědomí, komplikuje mu život. Kdyby Jan Hus
nebyl zmocněn Kristovou pravdou, zemřel by zřejmě pokojně ve vysokém věku na
své posteli. Avšak jako jeho Pánu i jemu byl život násilně ukrácen. Svou
statečnou mučednickou smrtí dokonal a stvrdil své celoživotní svědectví pravdě.
Husův odkaz tedy rozhodně nenabízí žádná laciná hesla a populistické programy.
Dnešní ekumenický návrat k Husovi neznamená nic jiného než návrat ke
Kristem přikázané úzké cestě následování.
Poslední komentáře