Jste zde

Iona a Řím

autor: 

Založení klášterní osady v Ioně r. 563 Kolumbánem a jeho druhy dalo podnět ke vzniku nového druhu mnišství, popisovaného jako paradoxní spojení přísného asketismu a osvícené kultury, a znamenalo začátek epochy, kterou považujeme „za nejpřitažlivější a v duchovním smyslu nejbáječnější v historii církve".

Zajisté, spolu s následujícím osídlením Lindisfarne (od r. 635) dala Iona podnět ke spojení pozoruhodného typu církevní a kmenové organizace a stala se „centrem velikého evangelizačního hnutí své doby". Pokud jde o Lindisfarne, následovala celá řada biskupů, králů-mučedníků a proud evangelizujících mnichů, který nejen upevnil křesťanskou víru v Northumbrii, ale i v celé Anglii, případně dalších částech Evropy.

Řád a organizace nebyly hlavní předností tohoto hnutí, byla zde také místní spiritualita, velká náboženská horlivost, důraz na sebeobětování a velmi mobilní až stěhovavý ráz šíření evangelia. Vzhledem k tomu i k jiným okolnostem bylo jasné, že se tento keltský proud dostane do konfliktu se středozemním proudem, reprezentovaným Augustinem, jak byl už ustaven v Kentu a v městech Rochesteru a Canterbury a v londýnské misii.  Synod ve Whitby v r. 664 svedl dohromady tyto dva proudy křesťanské víry (často jednoduše nazývané Řím a Iona), zachoval mnohé z keltských hodnot, ale současně vnesl novou tradici do organizace církve a biskupské autority. Za to platí zvláštní vděk sv. Hildě z Whitby.  Uvedená fakta a mnohem více lze najít v knize „Christian History and Making" od C. J. McLeod Campbella, generálního sekretáře misijní rady anglikánské církve. Kniha byla napsána v r. 1946 (str. 6-8, 11-12).  Navzdory spojení obou křesťanských proudů - keltského a kontinentálního - ve Whitby jde McLeod Campbell dále a poukazuje na to, že ve skutečnosti oba proudy žijí uvnitř anglikánské církve dál až dodnes. A hodnotí pozitivně, že tato dualita stále vytváří něco specifického, čím přispíváme křesťanské historii a lidstvu. Nicméně, dodává, byly doby, kdy hrozilo odtržení proudů, jejich paralelní vývoj nebo pohlcení jednoho druhým. A uzavírá, že nejsilnější byly oba proudy spojené v jeden celek.  Tento závěr pak uplatnil ve vztahu k dobrovolným aktivitám uvnitř církve.  Protože viděl velkou podobnost mezi keltskou misií a misií 19. stol., kláštery keltskými a současnými, požadoval nové „Whitby", které by plně zařadilo dobrovolné organizace do oficiálního života a struktury církve. S tím kromě jiných souhlasil dr. Max Warren, tehdy generální sekretář Anglikánské misijní společnosti, v sérii přesvědčivých článků v „Rekordu" r. 1946 s názvem Iona a Řím. Zdůrazňuje v nich narůstající význam dobrovolnosti, duchovní dědictví a osobní zaujetí misijních společností, které v sobě nesou tolik keltských tradic, a obává se, že „konsolidovaná struktura" anglikánské církve by potlačila jejich dosavadní charakter, jejich zaujetí pro evangelizaci a jejich prorocký hlas.

Dr.Warren uzavírá svůj výklad slovy: .Každý, kdo ví něco o impulsech a napětí, které jsou v akci uvnitř naší církve, nepochybuje, že je třeba věnovat pozornost konsolidaci. Ale život církve se nesytí tolik úsilím o konsolidaci jako úsilím o naplnění dosud neskončeného úkolu evangelizace. Napětí mezi Ionou a Římem, které tak dlouho přetrvávalo v církvi jako skutečná rezerva energie, dává naději, že budou překonány i jiné, ještě více rozkolnické snahy.  Je dost členů církve, kteří se postarají, aby „římský" smysl pro pořádek byl zachován. Misijní společnosti - a můžeme dodat: ostatní dobrovolné spolky, hnutí, náboženské řády, které tu a tam vytrysknou nově v životě církve - jsou pravou zárukou a pevností keltského ducha Iony." (str. 20-21) Ve své knize „The Go-Between God" píše John Taylor, nástupce Maxe Warrena ve funkci generálního sekretáře CMS, že po prostudování podobných hnutí došel k závěru, že šíření evangelia ranými Kelty napříč severozápadní Evropou nebo šíření evangelia františkány, jesuity či misionáři 18. stol. znamenalo vždy novou misijní dynamiku, vyvěrající z obnovené víry v imanentního Ducha Božího, který je znamením obnovené spirituality bezpočtu obyčejných lidí.

IEF je rovněž dobrovolná organizace bez oficiálního postavení a statutu v kterékoli církvi, často netrpělivá vůči církevním pořádkům a strukturám; její vlastní náplní jsou zanícená přátelství a laické členstvo se zaujetím pro misii a šíření jednoty církve prostřednictvím modlitby a bohoslužby a neformálních rozhovorů.

Napětí mezi hnutími a institucemi, které často označujeme jako napětí mezi Ionou a Římem, může být však také přeceňováno, a tak jako mnozí ranní misionáři Evropy vděčili za mnohé oběma proudům, tak také dnes je třeba vidět oba pospolu v tvořivém napětí. Že se tato potřeba obrací rovnoměrně k našim vztahům uvnitř i vně IEF, i k našim modlitbám a činnosti pro věc širší jednoty, zůstává jedním z nejironičtějších a nejparadoxnějších aspektů ekumenismu.

přel. Ludmila Hasalová, redakcí mírně kráceno