Založení klášterní osady v Ioně r. 563 Kolumbánem a
jeho druhy dalo podnět ke vzniku nového druhu mnišství, popisovaného jako
paradoxní spojení přísného asketismu a osvícené kultury, a znamenalo začátek
epochy, kterou považujeme „za nejpřitažlivější a v duchovním smyslu
nejbáječnější v historii církve".
Zajisté, spolu s následujícím osídlením Lindisfarne
(od r. 635) dala Iona podnět ke spojení pozoruhodného typu církevní a kmenové
organizace a stala se „centrem velikého evangelizačního hnutí své doby". Pokud
jde o Lindisfarne, následovala celá řada biskupů, králů-mučedníků a proud
evangelizujících mnichů, který nejen upevnil křesťanskou víru v Northumbrii,
ale i v celé Anglii, případně dalších částech Evropy.
Řád a organizace nebyly hlavní předností tohoto hnutí,
byla zde také místní spiritualita, velká náboženská horlivost, důraz na
sebeobětování a velmi mobilní až stěhovavý ráz šíření evangelia. Vzhledem k tomu
i k jiným okolnostem bylo jasné, že se tento keltský proud dostane do
konfliktu se středozemním proudem, reprezentovaným Augustinem, jak byl už
ustaven v Kentu a v městech Rochesteru a Canterbury a v londýnské
misii. Synod ve Whitby v r. 664
svedl dohromady tyto dva proudy křesťanské víry (často jednoduše nazývané Řím a
Iona), zachoval mnohé z keltských hodnot, ale současně vnesl novou tradici
do organizace církve a biskupské autority. Za to platí zvláštní vděk sv. Hildě
z Whitby. Uvedená fakta a mnohem
více lze najít v knize „Christian History and Making" od C. J. McLeod
Campbella, generálního sekretáře misijní rady anglikánské církve. Kniha byla
napsána v r. 1946 (str. 6-8, 11-12).
Navzdory spojení obou křesťanských proudů - keltského a kontinentálního
- ve Whitby jde McLeod Campbell dále a poukazuje na to, že ve skutečnosti oba
proudy žijí uvnitř anglikánské církve dál až dodnes. A hodnotí pozitivně, že
tato dualita stále vytváří něco specifického, čím přispíváme křesťanské historii
a lidstvu. Nicméně, dodává, byly doby, kdy hrozilo odtržení proudů, jejich
paralelní vývoj nebo pohlcení jednoho druhým. A uzavírá, že nejsilnější byly
oba proudy spojené v jeden celek. Tento
závěr pak uplatnil ve vztahu k dobrovolným aktivitám uvnitř církve. Protože viděl velkou podobnost mezi keltskou
misií a misií 19. stol., kláštery keltskými a současnými, požadoval nové „Whitby",
které by plně zařadilo dobrovolné organizace do oficiálního života a struktury
církve. S tím kromě jiných souhlasil dr. Max Warren, tehdy generální
sekretář Anglikánské misijní společnosti, v sérii přesvědčivých článků v „Rekordu"
r. 1946 s názvem Iona a Řím. Zdůrazňuje v nich narůstající význam
dobrovolnosti, duchovní dědictví a osobní zaujetí misijních společností, které
v sobě nesou tolik keltských tradic, a obává se, že „konsolidovaná
struktura" anglikánské církve by potlačila jejich dosavadní charakter, jejich
zaujetí pro evangelizaci a jejich prorocký hlas.
Dr.Warren uzavírá svůj výklad slovy: .Každý, kdo ví něco o
impulsech a napětí, které jsou v akci uvnitř naší církve, nepochybuje, že
je třeba věnovat pozornost konsolidaci. Ale život církve se nesytí tolik úsilím
o konsolidaci jako úsilím o naplnění dosud neskončeného úkolu evangelizace. Napětí
mezi Ionou a Římem, které tak dlouho přetrvávalo v církvi jako skutečná
rezerva energie, dává naději, že budou překonány i jiné, ještě více rozkolnické
snahy. Je dost členů církve, kteří se
postarají, aby „římský" smysl pro pořádek byl zachován. Misijní společnosti - a
můžeme dodat: ostatní dobrovolné spolky, hnutí, náboženské řády, které tu a tam
vytrysknou nově v životě církve - jsou pravou zárukou a pevností keltského
ducha Iony." (str. 20-21) Ve své knize „The Go-Between God" píše John Taylor, nástupce
Maxe Warrena ve funkci generálního sekretáře CMS, že po prostudování podobných hnutí
došel k závěru, že šíření evangelia ranými Kelty napříč severozápadní Evropou
nebo šíření evangelia františkány, jesuity či misionáři 18. stol. znamenalo
vždy novou misijní dynamiku, vyvěrající z obnovené víry v imanentního
Ducha Božího, který je znamením obnovené spirituality bezpočtu obyčejných lidí.
IEF je rovněž dobrovolná organizace bez oficiálního
postavení a statutu v kterékoli církvi, často netrpělivá vůči církevním
pořádkům a strukturám; její vlastní náplní jsou zanícená přátelství a laické
členstvo se zaujetím pro misii a šíření jednoty církve prostřednictvím modlitby
a bohoslužby a neformálních rozhovorů.
Napětí mezi hnutími a institucemi, které často označujeme
jako napětí mezi Ionou a Římem, může být však také přeceňováno, a tak jako
mnozí ranní misionáři Evropy vděčili za mnohé oběma proudům, tak také dnes je
třeba vidět oba pospolu v tvořivém napětí. Že se tato potřeba obrací
rovnoměrně k našim vztahům uvnitř i vně IEF, i k našim modlitbám a
činnosti pro věc širší jednoty, zůstává jedním z nejironičtějších a
nejparadoxnějších aspektů ekumenismu.
přel. Ludmila Hasalová, redakcí mírně kráceno
Poslední komentáře