Systematická teologie 1, CDK Brno 1996
Prof. Schlemmer se před třemi lety decentně usmíval, když
zjistil, že na pražské teologické fakultě se ještě vyučuje v duchu
novoscholastiky. V kontextu našeho teologického Absurdistánu má proto
překlad výše uvedené americké dogmatiky zvláštní význam, na nějž se chci při
jejím hodnocení omezit.
F. S. Fiorenza vidí v křesťanské teologii tři
klasická paradigmata: augustinovské, tomášovské a novoscholastické. Toto
rozdělení lze snadno napadnout, v naší souvislosti však je důležité
důsledné oddělení tomášovského a novoscholastického paradigmatu. Podstata
teologického tradicionalismu je totiž právě v předstírání jejich jednoty
či aspoň těsného vztahu. Po oddělení jednoho od druhého nám zůstane na jedné
straně Tomáš (podle Fiorenzy je pro Tomáše teologie ještě těsně spojena s Písmem
a živou vírou, Písmo je nejvyšší autoritou, magistérium existuje v množném
čísle - učitelský úřad vykonávají ve středověku univerzity, na basilejském
koncilu tvoří hlasy hierarchie necelou desetinu, úplně vyloučit teology a laiky
z rozhodování se podařilo až na vatikánských koncilech, takže je to opět
moderní novota) a na druhé straně novoscholastika jako čistě novověká
disciplína (s karteziánským pojetím poznání a pravdy), jako většina tradic
střežených tradicionalisty stařenka zhruba stoletá. Kontrast moderní a středověké scholastiky dobře
popisuje ... historik Chenu: „Neboť článek je quaestio,
nikoli thesis, slovo později používané v příručkách. Změna termínů sama o
sobě prozrazuje nešťastný zvrat, kterému podlehly vynikající pedagogické metody
nastolené na univerzitách 12.století: metody aktivní, usilující o otevřenou vědychtivost
žáka i mistra, a to i pod tíhou školské praxe." (s. 37) Byla to reakce proti
moderní filozofii a osvícenství, a přesto byla sama dítětem moderní doby. Novotomismus
ostře odlišoval přirozenost od milosti; „předsíň víry" rozšířil v plně rozvinutou
přirozenou teologii; a rozpracovával teologii fundamentální a apologetickou
jako odlišnou od systematické. Tento vývoj byl hluboce poplatný právě samotné
moderně, které se novotomismus bránil." (s. 42) Novoscholastika už
nehledá pravdu, protože ta je dána novým pojetím magistéria, jde jí o vymezení
katolické pozice proti protestantské, v tom je její velikost i bída a
sepjatost s protireformační dobou, která snad už i v českých zemích
končí. Souvislost mezi novoscholastikou a vnitrocírkevním sektářstvím ukázal
přesvědčivě W. Beinert, jehož myšlenkám jsme v této souvislosti věnovali
značnou pozornost v minulých ročnících Getseman. Změnu ducha římskokatolické teologie plasticky
ukázal např. na s.19 své knihy .Katholischer" Fundamentalismus, Regensburg
1991, když vedle sebe postavil text z Tomášovy summy a z dogmatiky L.
Otta. Na Tomášově metodě je evidentní, že má své místo v dialogu, naproti
tomu Ottův výklad je autoritářský. Tento dvojí přístup k pravdě vede
dělící čáru dnešním katolictvím.
Jako odchovanec dogmatiky Mysterium salutis oceňuji
Fiorenzovu úvodní kapitolu i z toho důvodu, že odpovídající kapitola v MS
byla nejslabším místem této jinak vynikající dogmatiky. Výklad v dalších
kapitolách americké dogmatiky je přímo či zprostředkovaně výtahem z MS,
studenti budou muset posoudit, zda je to použitelné nejen jako repetorium.
Podnětná je kapitola o stvoření, protože v této věci se ovzduší (nejen
teologické!) od dob MS změnilo - krize ekologie a kreacionistické nájezdy jsou
jedním z příkladů. I přes dílčí
nesouhlas se cítíme touto kapitolou podpořeni ve snaze poukázat na nové
paradigma současné vědy a kultury a v jeho rámci nového vztahu vědy a
víry, jakož i na nutnost věnovat se kosmologické problematice. Nevyužita zůstala v této kapitole
možnost vyvodit i důsledky pro teologický pohled na světová náboženství, což je
problematika stále aktuálnější. A tak jen jako osamělý balvan (zlata) ční na
s.130 tvrzení Avery Dullese, že univerzálnost zjevení vysvětluje možnost víry, která není výslovně
katolická, ba ani křesťanská. Ekumenicky důležité je konstatování, že autentický akt víry může
koexistovat s názory, které jsou částečně nesprávné. (s. 121) Autoři
mi tím připomněli dluh, který cítím už několik let vůči ekumenické fundamentální
teologii P. Knauera SJ, jehož tézi o víře ze slyšení a tudíž principielně
jediné křesťanské víře, třebaže rozdílně explicitně vyjadřované, by bylo třeba
předložit k diskusi i v našem prostředí. (Zcela neuvěřitelně bude asi
českému křesťanovi bez rozdílu konfese znít tvrzení na téže straně, že katolický křesťan lne k církvi,
protože v ní zaznívá slovo Boží.) .
Nakonec ještě jedna perla ze s. 79, která by neměla zapadnout: Teologická reflexe se rozvíjí
tehdy, jestliže nabízí kreativní metafory, jež společenství umožňují postupovat
dál a rekonstruovat svou tradici ve vztahu k současné zkušenosti.
Poslední komentáře