O zachování církve na zemi

I.

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes!" Oč nám tato slova dovolují prosit?  Jde zde o chléb. Vyjdeme-li z doslovného významu, nelze přehlédnout, že zde nejde ani o maso, ani o dům, ani o pole, dobytek a všechny statky, ale o chléb. Jde o to, čeho je k životu skutečně nepostradatelně zapotřebí. Známe jistě Lutherův výklad: „Co je to denní chléb? Všechno, co patří k obživě a životním potřebám, jako jídlo, pití, šaty, boty, dům, dvůr, pole, dobytek, peníze, statek, zbožný manžel, zbožné děti, zbožné služebnictvo, zbožní nadřízení, dobrá vláda, dobré počasí, mír, zdraví." Avšak i tomuto výkladu porozumíme správně pouze tehdy, když to vše chápeme jako potřeby nutné k životu, tedy potřeby, které odvrací nouzi. Luther prostě tlumočí čtvrtou prosbu z palestinských poměrů do poměrů německého rolníka - odkud by se vzal chléb, kdyby rolník neměl i stodolu a pole a dobytek?  Ve čtvrté prosbě jde o denní chléb, o to, co je nyní zapotřebí k životu. Zítřek se svěřuje Bohu a starost o něj umlká. Tato prosba odpovídá Ježíšovu napomenutí: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst a co pít." „Nedělejte si starosti o zítřek." Existuje sice starocírkevní tradice překládající čtvrtou prosbu: „Dej nám dnes chléb na zítřek." I kdyby tomu však bylo tak, nepůjde opět o jistotu pro pozítří, ale právě jen o zítřek. V každém případě odporuje čtvrtá prosba lidské snaze pojistit se na dlouhou dobu dopředu.

Je řečeno: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes." Nejde zde o životní potřeby izolovaného jednotlivce, ale o potřeby všech těch, kdo Boha vzývají jako svého Otce. Nejde zde o výkřik touhy ani žádostivosti jednotlivce, který se chce vymanit ze své nouze a myslí přitom jen na sebe, ale o trápení a úpěnlivé prosby všech těch, kdo se modlí Otče náš. Stojí zde „náš chléb", ne můj chléb, „dej nám", ne mně. Bůh je mým Otcem pouze tak, že je naším společným Otcem. Jak štědře Bůh tuto naši čtvrtou prosbu vyslýchá, to obvykle nevidíme proto, že ji špatně vykládáme: Prosíme nejen o to, co je pro život nepostradatelné, ale žádáme stále víc. Neprosíme o Boží dar pro dnešek a zítřek, ale žádáme jistotu pro všechny časy. Právě tak se nemodlíme za zachování sboru, který se modlí, ale každý se stará o své vlastní zachování. Tomu, kdo tuto čtvrtou prosbu chápe správně, se stane děkovnou modlitbou i prosbou o opravdovou vděčnost: „Prosíme v této modlitbě, aby nám dal s vděčností přijímat denní chléb." (Luther) Přitom se však ani v prosbě ani v děkování nesmíme vyhýbat pozemskému rozměru čtvrté modlitby. Od staré církve se vine široký proud zduchovněného výkladu: Mluví se zde prý ne o přirozeném chlebu, ale o nadpřirozeném, ne o chlebu, který požíváme ústy k utišení tělesného hladu, ale o samotného Ježíše, chléb života, přijímaný vírou. Tento výklad však věc vystihuje stejně málo jako pokusy omezit čtvrtou prosbu na chléb, který se podává při slavení svaté večeře. Jde zde o víc: O tělesné zachování sboru, který se modlí v těžkostech a trápeních tohoto věku. Také se nelze vyhnout prosbě o pozemský pokrm vztažením prosby na chléb budoucího Dne a Zítřka, kdy se Kristus vrátí na tento starý svět a shromáždí ty, kdo mu patří, ze všech končin světa ke svému stolu k mesiášské hostině. Ve čtvrté prosbě jde nejen o chléb této budoucí „velké večeře", ale o to, aby Bůh uprostřed všech útoků světa svou milostí zachoval na této zemi svůj pronásledovaný sbor, který k němu denně volá.

II.

Abychom správně porozuměli čtvrté prosbě, musíme se podívat na Otčenáš jako na celek. Otčenáš se skládá ze dvou částí: Prosby první až třetí a prosby čtvrté až sedmé. V prvních třech prosbách jde o příchod Božího království.  Přijde-li Boží království, posvětí se na zemi i Boží jméno a Boží vůle bude na zemi naplněna - dobrovolně i nedobrovolně. Vždyť až Pán přijde soudit živé i mrtvé, bude jeho moc zjevná všem a všichni jej poznají jako Pána.  Ve čtvrté až sedmé prosbě jde o zachování čekajícího sboru, jdoucího vstříc Pánu, a o odstranění všeho, co jej dělí od druhého adventu. Tyto prosby jsou charakteristicky předběžné a nesahají za druhý advent. Až Boží království viditelně přijde, pak už nebude v církvi žádný hřích, o jehož odpuštění by měla prosit. Vzkříšením těla přece bude oddělena od hříchu. Pak už nebude ani žádné pokušení, ani moc a vláda Zlého, jíž by musela být zbavena. Pak přece bude ďábel spoután a církev bude žít a vládnout ve věčné svobodě a věrné podobě před tváří svého vyvýšeného Pána. Pak už nebudou ani žádné těžkosti s tělesností a životními potřebami.

Ve čtvrté prosbě tedy jde o zachování toužebně očekávajícího, zápasícího sboru na této zemi, církve jdoucí vstříc Pánu.

První tři prosby jsou toužebným voláním k Pánu, aby přišel. A přece nelze přehlédnout, že jsou v podstatných věcech už všechny naplněny, dříve než se modlíme. Známe Lutherova svérázná konstatování: „Boží jméno je sice samo o sobě svaté... Boží království sice přijde i bez naší modlitby... Boží dobrá vůle se sice děje i bez naší modlitby..." Opravdu to, oč prosíme v první části modlitby Páně, je už v Bohu skutečnost. Bůh pro své jednání tyto prosby nepotřebuje, naopak tyto modlitby se zakládají na Božím jednání. Je nemožné považovat se při vyslovování těchto proseb za důležitého.  Bůh už od věčnosti stanovil hodinu, kdy jeho vláda vnikne do tohoto starého světa, jeho jméno je už nyní svaté a žádné rouhání mu jeho svatost nevezme ani ji neznesvětí. Jeho vůle řídí už nyní všechny věci, a ani ďábel nemůže učinit nic, k čemu mu Bůh nedá prostor. Otčenáš začíná uznáním toho, co Bůh činí a bude činit, konstatováním a vyznáním, že Bůh je Bohem.  To je potvrzeno i závěrem modlitby Páně: „Neboť tvé je království i moc i sláva na věky." Tato slova jsou vyznáním, že první tři prosby byly vyslyšeny a jejich obsah je oslavován jako skutečnost, na níž modlitebník už dávno staví, třebaže ve své modlitbě ještě sténá a zápasí. Zatímco na počátku modlitby Páně jsme ještě úpěnlivě prosili o příchod království, nyní jsme si jisti: Tvé je království. Zatímco jsme se předtím modlili za to, aby se stala Boží vůle, nyní oslavujeme Boha: Tvá je moc. A zatímco jsme předtím prosili o posvěcení Božího jména, nyní voláme: Tvá je sláva, tvé jméno je slavné. Na počátku a v závěru modlitby Páně zaznívá uprostřed nářků něco z chvalozpěvu andělů, jak jej dosvědčuje Zjevení Janovo: „Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno, a tvou vůlí všechno povstalo a jest." (4,11) „Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků!  Amen!" (7,12) „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu." (19,6n) Ve všech těchto modlitbách už modlitebníkům nejde o sebe samotné, ale o Boha; klaní se mu a konstatují formou chvalozpěvu: Ano, Bůh je Bůh. Něco z toho zaznívá už v závěru modlitby Páně.

Tím je čtvrtá prosba obklopena chvalozpěvem a adorací. Jde v ní o zachování adorující církve na této zemi.

Je však třeba jít ještě dále: Jako evangelium není nic pokoutního a přestává být evangeliem, když je uzavřeno do skrytosti srdce, místo aby bylo zvěstováno všemu světu, tak i od církve Bůh žádá veřejnou oslavu svých skutků přede vším světem. Bůh chce, aby byl na tomto světě uctíván a chválen.  Chce, aby církev byla právě tímto veřejným oslavováním solí země. Ve čtvrté prosbě tedy jde o tělesné zachování církve, která veřejně oslavuje Boha a dosvědčuje Boží vítězství. Aby uprostřed útoků a tlaků tohoto světa chválení Boha na zemi nezaniklo, ale ještě mnozí byli zachráněni dosvědčováním Pána v díkůvzdání. Jde o zachování církve, čekající v oslavování na této zemi až do soudného dne, aby země nebyla nikdy opuštěna těmi, kteří jednou obdrží zemi. Bůh chce chlebem a vším, co patří k životní potřebě, uchovat svou církev a její veřejné svědectví až do příchodu Pána Ježíše Krista.

III.

Co však říci tomu, že na křesťana přichází nouze, hlad a nemoci, zranění a ztráta milovaných? Co si myslet o tom, když na křesťana přicházejí těžkosti, o jejichž odstranění dovoluje a přikazuje prosit čtvrtá prosba? Při zkoumání této otázky musíme vzít zcela prostě a vážně zaslíbení, které dal Ježíš modlitebníkům: „Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít." (Mk 11,24). Z těchto slov plynou dvě odpovědi:

První odpověď zní: Nouze je důsledkem zanedbané nebo nesprávné modlitby.

Tato věta plyne jednoduše z onoho zaslíbení, z něho vycházíme.  Modlitbu neodkládají nevěřící, ale často i věřící, a sice zvláště ti, kdo si Boha mylně představují příliš „vznešeně" a podceňují jeho otcovství. Tam, kde k tomu dochází, se za „vznešeného" považuje vždy sám dotyčný člověk, příliš hrdý na to, aby byl dítětem. Boží podstatou však je právě jeho sklonění, a žádná lidská bída mu není dost malá na to, aby na ní neukázal svou otcovskou laskavost, když se mu předloží. Nouze je i důsledkem nevěrné modlitby, modliteb, které začaly a nepokračovaly, proseb, jimiž jsme Boha jednou zahrnuli, které jsme však sami nepovažovali za tak vážné, abychom v nich pokračovali. Kolik modliteb je odloženo v takovéto nevěrnosti, neznající disciplínu modlitebního života!

Nouze je i důsledkem převrácené modlitby. Existuje způsob modlitby čtvrté prosby, který ji převrací a vytrhává ze souvislosti modlitby Páně. Existuje modlitební příživnictví, kdy modlitebník chce jen pro sebe strhnout s nebe to, co potřebuje, popř. co si myslí, že potřebuje. Rozhodující pro správné modlení za pozemské dary je přece umístění této prosby v modlitbě Páně.  Chceš chléb, abys mohl pokračovat ve svém starém životě, nebo abys mohl Bohu sloužit a klanět se mu? Chceš zdraví a život pro sebe a své drahé, abyste mohli dál žít sami pro sebe, nebo abyste svými ústy oslavovali Pána Boha před celým světem? Abyste už nežili jen pro sebe, ale pro něho?  Modlitba, která si takto příživnicky chce urvat čtvrtou prosbu pro sebe, není opravdovou modlitbou této prosby. I v ní jde ve skutečnosti o Boha.  Kdo touží po chlebu a nehledá Boha, ten nebude vyslyšen právě tak jako lid staré smlouvy, když v Jeremiášově době za sucha úpěnlivě prosil o vodu.  Bůh však mu neseslal vodu, protože nehledali jeho, ale jen vodu.  Nouze je důsledek sobecké modlitby. Když jsme to poznali, přepadne nás hrůza nad množstvím biblických výroků, v nichž se sobectví uvádí jako překážka vyslyšení modlitby: „Jestliže vy neodpustíte, ani váš Otec, který je v nebesích, vám neodpustí vaše přestoupení." (Mk 11,26) Nemodlí se ještě správně ten, komu se nezhroutilo trvání na vlastních právech. .Kdo před křikem nemajetného si zacpe uši, bude také volat, a odpověď nedostane." (Př 21,13) Ten se nemodlí správně, kdo svůj majetek považuje za své vlastnictví.  „Muži, když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší, a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. Tak vašim modlitbám nebude nic překážet." (1 P 3,7) Překážkou vyslyšení modlitby je tedy i nelaskavost v manželství a nadto i nepořádek v pohlavním životě. Ten se nemodlí správně, kdo není zahanben velkou milostí Boha, který se zřekl svého práva a soudu nad hříšníky a vydal za ně svého Syna. Tam, kde chybí toto zhroucení a zahanbení, tam není ani víra.  První odpověď tedy skutečně zní: Nouze je důsledek zanedbaných modliteb nebo modliteb bez víry. Takto je třeba odpovědět ve většině případů a se vším důrazem. Když na křesťany přijde nouze, musí činit pokání. Je třeba naléhavě varovat před tím, abychom hledali vinu u Boha místo u sebe a pak mluvili o Boží vůli způsobem, který z ní v důsledku činí anonymní osud.

IV.

Neexistuje však nouze křesťanské církve navzdory nejodevzdanější modlitbě?

Neexistuje utrpení křesťana, který se v pravé víře modlí čtvrtou prosbu?  Nebyli zabiti a zmrzačeni mnozí, kteří si přáli sloužit jedině Bohu a za něž se přátelé a známí modlili kvůli Božímu království? Na tuto otázku je třeba odpovědět kladně.

I při vědomí této skutečnosti chceme ve vší prostotě setrvat při zaslíbení, které dal Ježíš všem modlitebníkům: „Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít." Oč šlo ve čtvrté prosbě: O zachování modlící se církve na této zemi, o to, aby uprostřed tohoto světa přede všemi lidmi veřejně oslavovala Boha a chválila jeho skutky. Co však znamená utrpení, které přichází na křesťana?  Bůh zde žádá nejen slova rtů, chvalozpěv úst, ale činí celého člověka i s jeho tělem obětí chvály a součástí adorace. Prosili jsme ve čtvrté prosbě o chléb a zdraví, abychom sloužili Boží vůli a dosvědčovali jeho přicházející království. Bůh však nebere do své služby pouze naše ruce a ústa, ale i naše trpící těla a duše a činí je pochodní své slávy. Když posílá svým věrným utrpení, nejen jim kvůli trpícímu Kristu odpouští, nejen jim připočítává k dobru utrpení Ježíše Krista, ale současně jim dává v jejich utrpení a smrti účast na Kristově utrpení a smrti. Takováto nouze však je vyznamenáním věřících a stává se nejvyšším triumfem svědků v martyriu, v utrpení pro Ježíše Krista. Takovéto trápení neznamená nevyslyšení čtvrté prosby, ale její štědré vyslyšení. Prosíme přece o chléb pouze proto, abychom mohli na zemi sloužit Bohu; on nás však z tohoto světa vytrhuje do svého věčného života. Takovéto utrpení není nevyslyšením čtvrté prosby, ale jejím nesmírným vyslyšením. Bůh bere celého člověka do služby svého oslavení a oslaví jej.

V tomto pojetí však vůbec nejde o „omlouvání" Pána Boha, o zachraňování dané modlitby, o exegetický trik spiritualizace, ale o jasné svědectví Nového zákona. Věřícímu modlitebníkovi jsou těžkosti, vedoucí ke smrti či po obvodu její propasti, slávou a ctí, totiž podílem na křížové cestě a na slávě Ježíše Krista. Z Pavlovy ruky je nám tradován katalog jeho rozličných utrpení, a když Pavel vyjmenoval rozličné tresty, ztroskotání a další nebezpečí, mluví o své službě „v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. . ." (2 K 11,27) Mezi tím vším výslovně zmiňuje hlad, a přesto, že se jistě i on modlil Otčenáš, nevidí v hladu nevyslyšení čtvrté prosby, ale nesmírné vyslyšení, důvod k chvále a děkování. .Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí! Bůh a Otec Pána Ježíše, požehnaný na věky, ví, že nelžu." (2 K 11,30n) O několik veršů dále mluví Pavel o ostnu ve svém těle, o ranách satanových, které ho sráží, a mnozí vykladači zde myslí na těžkou nemoc. Pavel třikrát volal k Pánu, aby jej toho zbavil, „ale on mi řekl: Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla." (2 K 12,9) I toto zdánlivé nevyslyšení nechápe Pavel jako nevyslyšení, ale jako důvod k chvále a děkování. „A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (2 K 12, 9-10)

Co z toho plyne? Pro věřícího jsou posilou víry nejen viditelná vyslyšení, ale i zdánlivé nevyslyšení. Věřící poznává i ze zdánlivých nevyslyšení Boží vedení a projev jeho nekonečné vůle k milosti a k lásce, která s námi jedná stále štědřeji, než očekáváme a než si můžeme vyprosit. V modlitbě víry jsme navzdory skleslosti a obavám bezpečni. A poznáváme v radosti i bolesti, že každý náš povzdech je vyslyšen a že nás vede živý Kristus.  Jsou mezi námi asi takoví, kteří se zeptají: Jak mohu vědět, zda nevyslyšení mé modlitby je vina nebo štědré vyslyšení? Neexistuje přece modlitba neporušená vinou a sobectvím! Opravdu, tato otázka platí každému. Nad každou modlitbou visí otazník. Ale pohleď k Ježíši Kristu, který před Bohem zastupuje naše modlitby. Ujímá se jako náš velekněz našeho ubohého křiku a tlachání a přetváří je ve své vlastní prosby. Opravdu, žádná z našich modliteb není sama o sobě vyslyšitelná, ale každá prosba má svou moc pouze ve jménu Ježíšově. Když se Ježíš modlil na kříži a volal: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha," shromáždil i duše nás všech a předal je nebeskému Otci.