Hostovská přednáška Philipa Endeana, SJ na Zbraslavi 13.
7.1996
Představte si dva domy. Jeden je obrovský, trochu
zchátralý - připomíná hrad. Stojí na venkově, vzdálený tři kilometry od
nejbližší vesnice a nejméně deset kilometrů od nejbližšího města. Žije v něm
zhruba 200 lidí. Druhý je větší rodinný domek, postavený na obyčejné ulici
chudé londýnské čtvrti. Bydlí v něm
pět šest lidí.
První z těchto domů představuje Heytrop College tak,
jak vypadala v sedmdesátých letech: seminář téměř výlučně pro jezuity, s bydlením
i zaměstnáním na témže místě. Druhý z nich - to je můj současný domov v Londýně,
kde učím na té fakultě, o níž jsem před chvílí hovořil. Na fakultu z domova
dojíždíme a jezuité jsou na ní dnes menšinou. Jinak tam studují lidé z mnoha
rozličných prostorů, včetně Ivany Dolejšové z Prahy. Rozdíly mezi těmito dvěma domy představují v podstatě
to, o čem chci mluvit: změny v duchovní formaci britských jezuitů v průběhu
posledních třiceti let. Říkám „britských jezuitů", protože jsem si vědom, že
naše zkušenost, ačkoli bude v mnohém podobná zkušenostem jezuitů v ostatních
západních zemích, je svým způsobem jedinečná a například situace v Latinské
Americe bude výrazně odlišná. První dům je velký, druhý malý. První symbolizuje
instituci, druhý vypadá zvenčí jako jakýkoli jiný rodinný domek. První je izolovaný, druhý je situován na
předměstí a ti, kdo v něm žijí, podléhají stejnému rytmu práce a odpočinku
jako jakýkoli jiný zaměstnaný člověk v Londýně - je však třeba dodat, že
tam, kde bydlím, je mnoho těch, kteří práci nemají. První dům vyvolává
představu, že náboženství je něčím odděleným, něčím, co nepatří do běžných
lidských životních podmínek, druhý svědčí o křesťanské solidaritě s lidstvím
v jeho celku, solidaritě v následování Krista, který na sobě nelpěl,
ale byl ochoten přijmout i postavení otroka (Fp 2,7b).
V jakémkoli procesu ignaciánské formace - užívám
přídavné jméno, protože jsou mnozí, kdo nejsou jezuity, a přesto mohou jít po
cestě duchovního budování, které ukázal zakladatel jezuitů Ignác z Loyoly
(1491-1556) - jsou centrálním bodem duchovní cvičení (exercicie). Změny v životním
stylu a bydlení jezuitů jsem zmínil proto, abych ilustroval změnu ve
spiritualitě, změnu, která se objeví rovněž v přístupu k exerciciím a
jejich interpretacím. Duchovní cvičení
jsou programem modliteb. Zvou člověka, aby meditoval nejprve nad zkušeností, že
je hříšníkem, přesto již nyní milovaným a omilostněným, dále nad životem a
službou Ježíše Krista, nad jeho smrtí a konečně nad vzkříšením. Když člověk
konfrontuje svůj život s biblickými představami, když dokonce do kontextu
Písma svůj vlastní život zasadí, pomáhá mu tento proces ujasnit si rozhodování,
ať již ta zásadní, jako je např. volba povolání, nebo ta menší, jako je např.
větší zřetelnost v realizaci toho nasměrování, které člověk v životě
má.
V 50. a
60. letech byla duchovní cvičení kázaná. Šlo o sérii přednášek, které exercitátor
dával současně 40-50 lidem. Byly čtyřikrát až pětkrát denně, po každé z nich
měli exercitanti krátký prostor pro individuální modlitbu na základě moudrých
slov, která jim byla řečena. Šlo o kolektivní proces, zapojující člověka
nějakým způsobem do skupinového dění. Exercitátor (ten, kdo exercicie dává)
předem rozhodl o místě a tématu pro modlitbu a prostě to exercitantovi (tomu,
kdo exercicie přijímá) oznámil. V 80.
letech se zkušenost posunula. Exercicie se odehrávají v menších skupinách a
exercitátor má na starosti zřídka více než asi 6 osob. Taková duchovní cvičení
jsou více uzpůsobena individuálním potřebám, v modlitbě je možné se
podřídit vlastnímu tempu toho, kdo se modlí, témata uzpůsobit jeho situaci.
Každý den je prostor pro osobní rozhovor s exercitátorem. V rozhovoru
zúčastnění referují o svých modlitbách a hovoří o další orientaci, jak
pokračovat co nejlépe dále. Žádní dva lidé neprocházejí tímto procesem stejně,
protože každý má rozdílné, jedinečné povolání. Každý z nás je volán k důvěrnému
obecenství s Bohem rozdílným způsobem. Z tohoto důvodu vychází druhý
typ exercicií z potřeb jednotlivce spíše než z Ignácova vlastního
programu nebo z představ exercitátora.
Jedním z faktorů podmiňujících změnu bylo velké snížení počtu
exercitantů. Příštím rokem se spojí
anglický a irský jezuitský noviciát. Může to být nadějné ekumenické znamení,
ale hlavním důvodem je nižší počet povolání.
Ve spojeném noviciátu bude méně než 10 osob - v noviciátu obou
provincií, které měly v poválečné době dohromady přibližně 150 noviců.
Když se stanou tyto nižší počty noviců trvalou skutečností, budeme jim muset přizpůsobit
okruh práce (menší, ale intenzivnějšími metodami). V minulých dekádách by
bylo možné jen opravdu zřídka najít člověka, který by byl schopen dávat
ignaciánské exercicie a přitom nebyl jezuitou. Dnes tvoří více než polovinu
školených exercitátorů v Británii ženy a mnozí jsou z jiných církví
než z římskokatolické.
Starý model stál na pochopení, že náboženství je něco
odděleného od zbytku stvoření, izolovaného od hříšného světa. Milost žádala
proti-kulturu a služebníci milosti potřebovali, doslova řečeno, být indoktrinováni
slovem přicházejícím zvenčí. Pro jezuity v době formace byla typická
určitá izolace od rodin a omezení kontaktů s vnějším světem. Také většinou
vstupovali do Tovaryšstva kolem osmnácti let, ihned po ukončení střední školy,
a tak mimo Tovaryšstvo neprožili nic ze svého dospělého života. Kromě dvou či tří
let, kdy učili na školách, strávili léta směřující k ordinaci v instituci
typu hradu. Velmi zřídka jim bylo povoleno navštívit vlastní domovy. Tak vypadali
muži, kteří opustili vše pro následování Krista. Tento způsob mohl tehdy alespoň některým
lidem vyhovovat - a dodnes může mít význam v některých jiných kulturách.
Ale my na Západě se učíme, že nám tento způsob již nefunguje. Zdá se, že Bůh
nás vede, abychom objevovali svou duchovní identitu nikoli mimo, ale spolu s tím,
co je obecně lidské. Lidé nyní přicházejí mnohem později a my jsme trochu
nervózní v případě, že bychom měli přijmout někoho, komu ještě není
třicet, zatímco starší pochopení šťastně přijímalo maturanty jako tabulu rasu.
Nyní objevujeme, že člověk nemůže žít zasvěcený život, dokud není lidsky
dospělý. Poznáváme, že jezuitská formace
je pokračováním procesu růstu, který začal již dávno a je do značné míry dán
genetickou výbavou a rodinným zázemím. Duchovní
růst spočívá v integraci všeho, co nám bylo dáno stvořením, s tím, co
jsme přijali skrze evangelium. Můžeme být stále voláni k tomu stát se novým
stvořením, ale nové stvoření je dovršením, nikoli vyprázdněním toho starého.
Legislativa britské jezuitské formace nyní vidí jako zcela základní věc, že
prvním duchovním uměním je schopnost naslouchat a reflektovat svůj vlastní
vnitřní život. Slovo zvenčí má smysl pouze do té míry, do které se podílí na
naší každodenní zkušenosti; v jejím rámci však může způsobit proměnu. Boží
plán naší spásy v Kristu není odlišný od Božího cíle dovršení stvoření:
obojí jsou dva různé aspekty jednoho a téhož milujícího Božího jednání. Naše
normální životy spíše v rodinných domcích než v izolovaných hradech
symbolizují, jak Bůh jedná. Nejde o vytržení ze všednosti, ale o její
posvěcení.
Takové pochopení Božího jednání mezi námi nás vede k tomu
vidět úzké spojení mezi psychologií a spiritualitou a používat v programech
duchovní formace metody a vhledy pocházející od psychologů. Starší pojetí
zdůrazňovalo rozdíl mezi duchovními a obyčejnými vzory růstu; přirozeně stále platí,
že evangelium oživuje a do určité míry osvěcuje metody, které jsme z psychologie
převzali. Avšak jestliže Bůh jedná skrze celý řád stvoření, pak to, co nám
psychologie říká o růstu člověka a vztazích mezi lidmi, je také závažné,
zejména tehdy, když se pokoušíme sledovat duchovní vhled a růst v našich
vztazích k Bohu.
Jistě lze namítnout, že potřebujeme stále více pracovat na
obnovení společenského rozměru naší spirituality. Stará kázaná duchovní cvičení
ve velkých domech vzbuzovala jak nejlépe uměla silný pocit soudržnosti až
závislosti, a to pomocí takových praktik, jako je jednotný .náboženský
stejnokroj" a pravidelný denní řád. Na své nejhlubší rovině mohla být taková soudržná
bezpečnost klamem. Individualismus mnohých jezuitů formovaných v této
tradici, kteří vyšli z procesu formace, naznačuje, že duch soudržnosti,
který jim byl vštěpován, může být právě tak imponující jako povrchní. Naše
povolání je však i nadále povoláním do společenství. Naše revidovaná forma
duchovních cvičení si vypůjčila příliš mnoho z individualismu západní
kultury, který až příliš snadno sklouzává do narcismu. Potřebujeme se stát nikoli komunitou těch,
jejichž individuálním potřebám je třeba sloužit nějakým způsobem terapie, ale
komunitou apoštolské misie. Abychom tomu
dostáli, musíme najít lepší cesty k vyjádření společenského rozměru a
zároveň respektovat niternost naší duchovní zkušenosti, která je ovocem
osobního setkání s Bohem v exerciciích. Jak se budou věci vyvíjet v budoucnu?
Nejvíce tlačí otázka počtu a přežití instituce. Každý rok v Británii
pohřbíme přibližně dvanáct jezuitů a asi jeden až dva odejdou. Na jejich místa
každoročně ordinujeme v průměru dva až tři nové kněze. V posledních
patnácti letech složil věčné sliby jako bratr (neordinovaný jezuita) pouze
jeden člověk. Toto je stav posledních dvaceti let a v budoucnu se situace
nebude vyvíjet příliš odlišně. Každý, kdo se na Západě definitivně rozhodl pro
řeholní společenství, musí nyní počítat se skutečností, že může přežít
instituci, které zasvětil svůj život. Mám
podezření, že naše cesta očištění může vést až tak daleko, že jako instituce
zmizíme. V minulosti, kdy byli u nás v Británii římští katolíci částí
znevýhodněné menšiny, dávalo často mladým lidem připojení k řádu přístup
ke vzdělání a kariéře, v niž by jinak v rámci svých vlastních rodin nemohli
ani doufat. Zejména pro ženy představoval tento způsob života možná jedinou
alternativu k manželství, k existenci v domácnosti, zatímco veřejný
svět byl ovládán muži. Méně nápadné bylo, že mnozí byli vedeni k celibátu
také podvědomými psychosexuálními bariérami, které se utvořily v jejich
osobním vývoji a ve společnosti jako celku. Postupně a s bolestí se učíme
tyto věci pojmenovávat. Případy sexuálně nepřístojného chování části kléru mají
kořeny často v jejich minulosti a staví nás všechny tváří v tvář
nepříjemné skutečnosti. V posledních deseti letech se ukázalo, že lidé působící
v duchovním vedení se stále častěji setkávají s traumatizujícími zkušenostmi
z dětství a s problémy způsobenými dlouhodobým potlačováním těchto
zkušeností. Mnozí si mohli zvolit život v celibátu, protože jejich podvědomí
jej shledalo jako v rámci naší kultury jedinou sociálně možnou cestu
vypořádání s násilím, často s násilím sexuálním, a s homoerotickými
tendencemi, které jsou přítomny v každém z nás. Jak naše kultura
dospívá ke zveřejňování těchto skutečností, tato motivace pro volbu duchovního
života se stává méně běžnou. To snad povede k očistě svědectví celibátního
zasvěceného života, ale tento proces bude určitě bolestný. Na Západě bude v budoucnosti zasvěcený
život menší a méně mocný. Řeholníci a řeholnice budou moci daleko méně jednat
samostatně, skrze své vlastní instituce, a daleko více v partnerství a v dialogu
s ostatními. Budou muset mnohem více rozvíjet smysl ztotožnění s ukřižovaným
a vzkříšeným Ježíšem. Existuje mnoho křesťanských povolání - běžná práce,
manželství, učitelství, zdravotní a sociální práce - která jsou zcela pravdivá
a zůstanou pravdivá, i kdyby se ukázalo, že evangelium selhalo. Řeholní život
bez evangelia ovšem nemá žádný smysl, pokud není Bůh a pokud není naše existence
ponořena do milosti, která je vlastním darem Boha samotného, pokud život
solidarity s chudými, zavrženými a bezmocnými na zemi nečeká v naději
na Boží plnost. Pouze taková vize může dát sílu žít tři sliby: chudobu, čistotu
a poslušnost. Jedním z hlavních pokušení pro řeholníky v minulosti
bylo usadit se v něčem menším než je taková vize, ale to dnes mizí.
Budou-li řeholní společenství na Západě schopna odpovědět na toto povolání k očistě,
to ví jen Bůh. Sociologicky řečeno znamení nadějná nejsou, ale to neznamená, že
bychom měli pochybovat o Boží moci působit v budoucnosti, k níž
směřujeme. Je nápadné, že kontemplativní řády si vedou úspěšněji než instituty
zaměřené na činnost. Je to ukazatel, který by mohl indikovat směr, jímž se
ubírá Duch Boží.
Zkušenost, o níž mluvím, a její politický kontext je
přirozeně velice odlišný od zkušenosti církve v České republice. Duchovní
život na Západě je určen západním kapitalismem a divokou změtí kulturních
přerodů, označovaných jako postmoderna. U vás se duchovní život prodíral
totalitními režimy a dnešní otázky jsou otázkami, které se objevují na počátku
po osvobození. Pokud vám my ze Západu
můžeme přispět tím, co je pro nás důležité, bude se to týkat pouze metody: Vy
totiž můžete a musíte věřit svým osobním zkušenostem a tam hledat Boha. Ale
vaše vlastní věrnost této metodě musí vést nás ze Západu k mlčení při
sdílení vaší vlastní zkušenosti, protože my nevíme, jaká je to zkušenost,
kterou máte. Ve vašich zápasech a bojích byl a je Bůh přítomen způsobem, který
je pro vás jedinečný a který pouze vy můžete objevit skrze Boží milost: zdá se
mi, že jen málo z toho, co jsem řekl, bude mít přímý vztah k vaší
situaci. Ale možná, mluvíme-li o změnách - o dlouhodobých změnách - v duchovních
strukturách, o kterých jsme si jednou mysleli, že jsou stálé a nepochybné,
doufám, že jsem vás maličko stimuloval ve vašich představách. Vidím jako
znamení naděje, že jsem byl požádán, abych hovořil k tomuto tématu pro
takto rozmanité a ekumenicky zaměřené publikum. Takové pozvání ve skutečnosti
ukazuje, že se zasvěcený život netýká jen řeholníků a řeholnic, ale celého
Božího lidu.
Přeložila Ivana Dolejšová
Poslední komentáře