Jan Spousta

V minulém čísle jsme přinesli otevřený dopis Václava Konzala kardinálu Vlkovi o chystané úpravě římskokatolických liturgických textů. Zmíněnou revizi autor otevřeného dopisu shledal místy značně nekvalifikovanou a vedoucí k hůře znějícímu a místy i méně přesnému znění - pod záminkou, že jde o

Lex orandi, lex credendi, říká pradávná křesťanská zásada: jak se modlíme, tak také věříme. Někdy se to vykládá tak, že nelze hlásat věci, které již předtím nebyly obsaženy v modlitbě. Širší pojetí může být, že modlitba je svědectvím víry: svědectvím jak ve smyslu „svědčit druhým o víře" tak ve

„Nekatolíci vědí o katolické církvi zpravidla jen to, že zakazuje nový sňatek po rozvodu, sebeukájení, kontrolu početí a partnerství homosexuálů, ale většinou nemají ani tušení, že církev disponuje prorockým učením o spravedlivém společenském řádu, které se staví velmi kriticky k praktikám našeho současného světa. Mnozí katolíci

Toto číslo Getseman má dvě hlavní témata: Ekumenismus a liturgii.

Ke konci roku 2007 oznámila česká ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková, že počet lidí infikovaných virem HIV v České republice výrazně roste. Překročil tisícovku osob a ročně se nakazí dalších asi 130 osob. I na našem území se tak stává nezanedbatelnou hrozbou. Nebezpečná choroba imunitního systému

Ve studeném a často konformně konzumním prosinci přinášíme texty věnované dvěma nekonvenčním idealistickým Evropanům, kteří překročili rovník a odešli do teplejších a divočejších krajů. Ne za sluncem a pohodlím jako dnešní rentiéři, ale s posláním. Je tu příběh portugalského jezuity 16. století jménem José de Anchieta, který odplul do země Pravého Kříže, dnešní Brazílie, zakládat misie a obracet indiány na pravou víru. A příběh alsaského myslitele 20. století Alberta Schweitzera, jenž zamířil do gabonského Lambaréné vybudovat nemocnici pro domorodé Afričany.

Moje království není z tohoto světa, řekl Ježíš, a my dobře víme, že se to vztahuje i na nás křesťany. Naše království není politická veličina, není ekonomický systém, není právně obšancovaná jistota. Náš poklad leží jinde, mimo dosah rukou, a právě proto v dosahu srdce. Nemáme pasy a víza tištěná na papíře, žijeme nezajištěně a s vědomím smrti a soudu, a proto se můžeme setkat s nadějí. Nevěříme v nebe na zemi, a proto zde občas můžeme nebe aspoň zahlédnout.

Především dvakrát ve vlastní věci. Zaprvé náš redakční spolupracovník a autor Martin Vaňáč nyní pro vážnou nemoc v rodině musí své síly napnout jiným směrem. Prosím vás proto o pochopení, že započatý volný seriál staletí církevních dějin a jejich postav budeme muset buď pozastavit, nebo řešit nouzovými prostředky. A také si prosím na Martina a jeho blízké vzpomeňte při modlitbě.

Vatikánská Kongregace pro nauku víry uveřejnila 29. června krátký dokument s dlouhým názvem Odpovědi na některé otázky týkající se jistých aspektů nauky o církvi. V katechismovém stylu otázka - odpověď připomíná základní teze nejkonzervativnější římské eklesiologie.

Moje neautorizované shrnutí dokumentu: Katolická nauka o církvi je neměnná a ani druhý vatikánský koncil na ní zhola nic nezměnil - ta nejcírkvovatější církev sídlí jen a pouze v Římě a je plně identická s Církví Kristovou - apoštolská posloupnost, jež zaručuje správné kněžství a eucharistii, je tak podstatná, že její přítomnost u pravoslavných umožňuje nazývat je (místními) církvemi, což se však nedá říci o protestantech; ti jsou pouhými eklesiálními komunitami (communitates ecclesiales), protože jim chybí apoštolská sukcese, a tedy i pravá eucharistie - i pravoslavným však cosi podstatného schází: společenství s Petrovým nástupcem v Římě není jen vnější doplněk, ale jeden z vnitřních konstitutivních principů církve.

Prázdninové dvojčíslo Getseman přináší především mezináboženskou a ekumenickou tematiku. Začínáme přednáškou Ivana Štampacha Je sdílená náboženská identita synkretismem? Známý český religionista ukazuje, jak složité mohou být vztahy mezi náboženstvími, i uvnitř jediného člověka. Skutečný synkretismus podle autora existuje hlavně tam, kde se tvoří koalice z pragmatických, třeba ekonomických důvodů - to ostatní lze většinou chápat spíš jako vzájemné obohacení a výzvu. Pro konkrétní příklad se s Marcello Barrosem v článku Kde bydlí vítr na cestách lidí: Teologie hierodiverzity vypravíme až do Jižní Ameriky, kde se mísí barvitý jižanský katolicismus, letniční misie z USA i afroamerické kulty duchů candomblé. Barrosova teologická reflexe se opírá o novotvar hierodiverzita, analogický k biodiverzitě, zdravé a prospěšné druhové různosti v přírodě: „Žádná skupina se neobejde bez spolužití s jinými. Tento vztah má spirituální dimenzi, dimenzi, v níž se kultura nedomnívá, že si dostačuje sama, nýbrž definuje sama sebe skrze spojení s jinými. Náboženství může sloužit jako metoda, jak nás udělat lidštějšími. Lze patřit k určité víře, a přitom v ní nebýt uzavřen."