Jan Spousta

Jan Spousta

Patnáct let od pádu komunismu,dvacet let od zavraždění Jerzyho Popiełuszkapolskými komunistickými gestapáky: Dvě z výročí tohoto podzimu. Bez toho prvního– hrdinství a často i mučednictví mnoha svobodomilovných lidí v Polsku i jinde – by nebylo ani tohodruhého, větší míry občanské, politické a náboženské svobody, které se nynítěšíme. A kterou často ani příliš nevnímáme – vždyť svoboda je pro člověkovaducha stejně přirozená a samozřejmá jako slunce, vzduch a voda pro jeho tělo.

Jan Spousta

V neděli chodívá naše rodina nabohoslužby do blízké katolické farnosti. A přestože to není daleko, častopřicházíme na poslední chvíli. Kromě obvyklých výmluv na pomalost dětí přioblékání mám i jednu výmluvu zcela specifickou. Asi deset minut před zahájenímse přítomní modlívají modlitbu za kněze, a ta obsahuje prosbu, která mi pokaždézvýší krevní tlak a k níž nemohu připojit své amen. Proto do kostela nespěchám.

Jan Spousta

Onohosrpnového dne jsem projížděl Posázavím, a protože jsem byl nedaleko a vybylo mitrochu času, zajel jsem si prohlédnout vesnici Číhošť – nikdy předtím jsem tamnebyl. Je to pozoruhodné místo. Na Boží Hod vánoční roku 1949 se v tamnímstarobylém kostelíku stal div: devatenáct svědků během kázání zahlédlo, žekřížek na svatostánku se pohybuje. Zvěst o tomto zvláštním jevu – dodnespřirozeným způsobem nevysvětleném – se rychle roznesla a do Číhošti začalipřicházet zvědavci a poutníci. Zanedlouho pak Státní bezpečnost zatkla místníhokněze Josefa Toufara. Bez jakýchkoli důkazů byl obviněn, že křížkem sám hýbalpomocí mechanického zařízení. Estébákům se po dlouhém úsilí zřejmě podařilo zkněze vymlátit podpis připraveného protokolu. Kromě obligátního menšíhoprohřešku, pohlavního zneužívání ministrantů, jenž měl veřejnosti dokázat jehovšestrannou zkaženost, přiznal Toufar zločinné pohybování oltářním křížkem scílem pobouřit místní lid, motivované „nenávistí vůči lidově-demokratickémustátu“. Dva dny poté, 25. února 1950, však na následky bití a nevčasné lékařsképéče zemřel. Roli obžalovaného v našem prvním stalinském divadelním procesu,pro niž byl vedením KSČ zřejmě předurčen, musel přepustit jiným.

Jan Spousta

Náš přítel a bývalý šéfredaktorJaroslav Vokoun v minulých Getsemanech uveřejnil článek Když už chceme myslet ve staletích, vekterém tvrdě kritizuje některé aspekty činnosti Getseman a vybízí k rozhovoru.Jako jeho nástupce cítím proto povinnost k jeho tezím zaujmou stanovisko –především tam, kde nesouhlasím nebo kde cítím, že je třeba něco doplnit.

Jan Spousta

Mám jistýodpor k používání slova laik pro označení neordinovaného člena křesťanskécírkve, třebaže je to slovo obecně užívané a velmi starobylé – první doklad mámejiž od Klementa Alexandrijského někdy kolem roku 200. Určitě proto, že totoslovo se běžně používá pro člověka, který není odborníkem: v lepším případěamatéra, v horším packala a naivního troubu. Především však z toho důvodu, žetoto slovo je nepřesné, ba může až svádět k mylnému chápání některýchdůležitých biblických výroků. Laik se odvozuje od řeckého laos, lid, či přesněji odpřídavného jména laikos,lidový, jako protikladu k elitnímu či posvátnému. Tento pojem tedy odlišujeobyčejné a nepomazané od vládnoucích a posvěcených. Biblické chápání lidu, laos, však jezcela jiné. Kromě běžného významu shromáždění nebo národa má laos v Septuagintě i Novém zákoně význam lidubožího, tedy vyvoleného národa izraelského (Starý i Nový Zákon) i křesťanskéobce, která boží vyvolení rozšiřuje na všechny, kdo uvěřili (Nový Zákon).Přitom je podstatné, že toto slovo se vždy vztahuje na celý boží lid, zároveň na nositelenáboženských funkcí i na ty ostatní.

Nakladatelství CDK v Brně vydalo další velmi zajímavý překlad: Po stopách světových náboženství od Hanse Künga je na jednu stranu přejný a přístupný výklad základních informací o hlavních náboženských směrech lidstva, od kmenových náboženství Austrálců až po islám – a jako takový může pomoci každému středoškolskému studentu, který se chce v této oblasti zorientovat. A na druhou stranu zde najdeme i autorovy teologické a etické reflexe, navazující zejména na jeho projekt Světový étos, takže kniha bude jistě zajímat i odborníky.

Naše dlouholetá čtenářka René Goldová nám napsala v tom smyslu, že se příliš věnujeme liturgii a málo polemice a kritice. To, že se často věnujeme liturgice, je konec konců dáno i osobními zájmy spolupracovníků redakce; snad to však přesto má svůj aktuální a polemický rozměr. Vždyť právě liturgie je jedním z klíčových problémů ekumenismu a zároveň jedním z míst, kde se církve různých tradic navzájem ovlivňují, pomáhají si i spolu bojují. Těžiště tohoto čísla tedy není v liturgice, i když ani tu úplně nevynecháme. Spíš bych ho hledal ve třech provokativních a polemických textech, které jsme zařadili pro letní zamyšlení. Snad tím vyhovíme čtenářům, kteří si od liturgiky chtějí odpočinout.

Číslo Getseman, které držíte v rukou, se věnuje především ekumenismu.

Hlavní článek pochází z pera Margot Kässmannové, luteránské biskupky z Hannoveru a známé ekumenické teoložky. Namísto recenze můžeme přímo ocitovat shrnující teze, které autorka ke svému textu připojila:

Pro evropské církve znamenají jejich dějiny ekumenický závazek.

Byly opět jasně nastoleny teologické otázky, které navzájem oddělují církve.

Kdybych měl jmenovat jeden klíčový úkol pro dnešní křesťany v Evropě, bylo by to asi předávání víry dětem. Jak mnohý rodič ví, je dnes obtížné předávání všech hodnot a tradic, které se vymykají hlavnímu proudu běžného myšlení, od vlastenectví po sbírání známek. U náboženství je to o to těžší, že se vymyká zároveň v celé řadě směrů, je pro nezasvěcence obtížně pochopitelné až hrozivé a dítě se může stát objektem posměchu či agrese svých vrstevníků, pokud se k němu hlásí.

Afghánci Abdulu Rahmánovi, který před několika lety přestoupil od islámu ke křesťanství, hrozí v jeho vlasti smrt nebo – v lepším případě – izolace v blázinci, protože úřady došly k rozhodnutí, že není duševně zdráv. Konverze muslima k jinému náboženství je totiž podle islámské tradice hrdelní zločin.

Nábožensky motivované násilí je nyní nejvíce spojováno s islámem. Jeho nárůst ve světě nám ale připomíná i naše vlastní viny z dávné minulosti: Také my křesťané – stejně jako dávní Izraelité, od kterých jsme svoji víru v Boha zdědili – jsme napsali mnohé stránky své historie krví.