Jste zde

Jan Spousta

Papež po stopách Ježíše

autor: 

Dějiny křesťanské teologie jsou do značné míry také dějinami portrétování Ježíše. Na jednu stranu pokusy o asimilaci, přizpůsobení Ježíše naší době a našemu pojetí či dogmatu - nebyl to, pokud si dobře pamatuji, nikdo menší než Albert Schweitzer, kdo jako první důrazně ukázal, jak podivuhodně podobní jsou si portrétovaní Ježíšové s těmi, kdo nanášeli barvy na plátno.

Pište svému andělovi

autor: 

Salvadorský jezuita a teolog osvobození Jon Sobrino (narozen 1938) ví dobře co znamená konflikt a nebezpečí. V roce 1989 jen o vlásek unikl smrti, když vojenské komando přepadlo jezuitskou univerzitu a povraždilo tam šest jeho řádových bratří a dvě další osoby. Jeho angažovanost ve prospěch chudých a utlačovaných obyvatel Latinské Ameriky je všeobecně známá a byla již oceněna řadou poct. Nyní se však Sobrino dostal do sporu s instancí sice méně brutální než žoldáci středoamerické junty, ale zato mnohem pevnější a trvalejší: s vatikánskou Kongregací pro nauku víry a potažmo se samotným papežem. V jeho díle se totiž podle vatikánských teologů nalézá řada nebezpečných omylů zejména v oblasti christologie, tedy pojetí osoby a díla Ježíše Krista.

Smrt a naděje

autor: 

Stojíme na prahu Velikonoc, svátků Ježíšova utrpení, smrti a vzkříšení. Svátků nejslavnějších, protože připomínajících to nejdůležitější: Ježíš daroval své utrpení nám, a v našem utrpení je tak s námi. Ježíš zemřel rukama lidí jako jsme my, za lidi a pro lidi jako jsme my, pro mne a pro tebe, a jeho smrt nám přinesla nový život. Ježíš nezemřel definitivně a beznadějně - naopak svou smrtí vystoupil k Bohu a tuto cestu k Bohu svou láskou otevřel i nám, takže i my ke své smrti můžeme jít s nadějí, můžeme jít s ním.

Mzda hříchu

autor: 

Toto číslo Getseman je věnováno především otázce, jak se má církev vypořádat s tím, když na její hodnostáře vycházejí najevo nepříjemná odhalení, především odhalení spolupráce s komunistickou tajnou policií. Po úvodním komentáři Jana Konzala, věnovanému otázce důvěryhodnosti, a homiletickém výkladu Václava Vacka si přečtěte, jak se s podobnými problémy potýkají polští katolíci - tamní situaci popisuje Pavel Hradilek. Drama kolem jmenování a následné rezignace biskupa Wielguse ukazuje, jak vážně se mohou tajemství zakopaná v archivech projevit i dnes, skoro dvě desítky let poté, co se komunistický režim začal hroutit.

Dolní konzistoř

autor: 

Začněme tentokrát od konce. Z pětatřicet let starých týnských textů dr. Myslivce, které tu pietně oprašujeme, připomeneme zcela nekulaté - pětisté třicáté a kdoví kolikáté - výročí úmrtí Jana Rokycany, zvoleného a nikdy konsekrovaného biskupa pražského. Muže sice připomínaného častěji a s větší sympatií než mnozí pražští biskupové konsekrovaní a nezvolení, ale přesto muže, který vlastně nepatří ani do jedné z obou kanonických řad klíčových osobností národa českého: Pro tu katolicko-konzervativní byl přílišný radikál až heretik, pro tu protestantsko-pokrokovou zas přílišný tradicionalista a kompromisník. Není však právě proto osobností aktuálnější než jednostranní radikálové od Žižky po Koniáše? Neměl by být právě on „patronem ekumenismu", kdyby nějaká taková funkce existovala?

Kostlivci ve skříních církve

autor: 

Angličtina, jazyk mnoha trefných metafor, používá pro podobné situace úsloví skeleton in the cupboard, kostlivec ve skříni: Ještě dlouhá desetiletí po pádu tyranských režimů se z různých neprobádaných koutů občas vysypou zpráchnivělé kosti nebo veřejnosti dosud neznámé choulostivé dokumenty. V našem českém postkomunistickém případě to často bývají spisy, které po sobě zanechala Státní bezpečnost, nejpilnější dcera matky strany.

Jak věří dnešní lidé?

autor: 

Toto číslo Getseman je věnováno hlavně sociologii náboženství. Matthias Ring přináší přehled výsledků Evropské hodnotové studie - mimochodem se jí v letech 1991 a 1999 zúčastnila i Česká republika. Jde mu o to, jak se hodnotový systém dnešních lidí v Evropě mění a vyvíjí.

Mně osobně na výsledcích nepřipadá důležité ani tak to, že náboženství v Evropě není na ústupu, jak si před lety mysleli marxisté a po nich zastánci takzvané sekularizační teze. Spíše je zajímavé, že ačkoli křesťanství v Evropě je stále přítomné, má pozoruhodně malý vliv na chování a mravní smýšlení populace - tímto směrem ostatně ukazují i jiné studie věnující se souvislosti víry a morálky. Odhlédneme-li od několika specifických témat, jako je dovolenost potratů, neliší se obvykle takzvaní křesťané od svých takzvaně nevěřících sousedů ničím jiným než poněkud vyšší konzervativností. Což je zároveň dobrá zpráva (společnost je prodchnuta v zásadě jednotným a křesťanstvím dalekosáhle ovlivněným souborem hodnot) i zpráva špatná (sůl, která není slaná, se nehodí než k vyhození). A ještě kacířštější myšlenku to vnuká, zda je totiž křesťanství vůbec schopno být náboženstvím velké části populace a přitom neztratit podstatnou část své křesťanskosti. Zda naše náboženství není přece jen pouze pro malou hrst lidí, ať už je budeme lichotivě nazývat elitou ducha anebo pohrdavě náboženskými extremisty. Možná je to ale zapříčiněno jenom únavou náboženství starého kontinentu, které tak dlouho dávalo světu misionáře a teology a světce, až z toho zestárlo a odchází na odpočinek. Třeba to v jiných koutech zeměkoule a v jiných dobách může být i jiné...

Otcové církve

autor: 

Je celkem snadné upozornit zde na hlavní obsah čísla, protože většinu sešitu zabírá jediný text, přednáška, kterou v Trevíru pronesl Heinz Joachim Held. H. J. Held je doktorem evangelické teologie, byl v letech 1964 až 1974 farářem v Buenos Aires, v letech 1975 až 1993 vedoucím církevního úřadu pro styk se zahraničím a biskupem pro zahraničí Německé evangelické církve a v letech 1983 až 1991 předsedou Ekumenické rady církví.

Křesťanství v dějinách

autor: 

Jestliže si někdo zvolí za svůj osud být křesťanem, židem či muslimem, volí si zároveň také to, že bude tak trochu i historikem. Všechna tato náboženství totiž zakládají svůj nárok na pravdu na historických osobnostech - Mojžíš, proroci, Ježíš, Muhammad - a na historických událostech.

A u křesťanství zejména je tato vazba s historií zvlášť silná a podstatná. Židé a muslimové své historické podání chápou jako svaté a jedinečné, nicméně vlastní obsah tohoto zjevení je relativně nezávislý na Mojžíšovi či Muhammadovi a mohl by teoreticky být správně věřen i někým, kdo by o Mojžíšovi či Muhammadovi nikdy neslyšel. Zato my křesťané - přinejmenším my členové církví hlavního proudu křesťanství - to chápeme opačně: nejpodstatnější není psané slovo bible, tedy zákon či soubor prorockých výroků, ale Ježíš, který je Slovem vtěleným do historické lidské osoby, Bohem i člověkem zároveň. A pokud by neexistoval nebo nebyl tím, zač ho pokládáme, tak je celé křesťanství jenom nesmyslné mlácení prázdné slámy. Proto také církevní historie má postavení teologické disciplíny, nikoli jen pomocné vědy teologie: Nejde jen o to, jak se to všechno kdysi vlastně odehrálo, ale i to, co to pro nás věřící dnes znamená.

Kdyby se tisíckrát v Betlémě zrodil...

autor: 

Jan Spousta

Vstoupili jsme do adventupřípravy na svátky příchodu Páně:Sháníme dárky, vážeme na chvojí červené stuhy, ladíme hudební nástroje, snad idokážeme pocítit odlesk zbožné radosti Mariina Magnificat. Ale advent znamenáještě více. Je to především svátek přípravy na příchod Páně. Jak praví vCherubínském poutníkovi Angelus Silesius:

Wird Christus tausendmal zu Betlehemgeborn
Und nicht in dir: du bleibstnoch ewiglich verlorn.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Jan Spousta