Jestliže si někdo zvolí za svůj osud být křesťanem, židem či muslimem, volí si zároveň také to, že bude tak trochu i historikem. Všechna tato náboženství totiž zakládají svůj nárok na pravdu na historických osobnostech - Mojžíš, proroci, Ježíš, Muhammad - a na historických událostech.
A u křesťanství zejména je tato vazba s historií zvlášť silná a podstatná. Židé a muslimové své historické podání chápou jako svaté a jedinečné, nicméně vlastní obsah tohoto zjevení je relativně nezávislý na Mojžíšovi či Muhammadovi a mohl by teoreticky být správně věřen i někým, kdo by o Mojžíšovi či Muhammadovi nikdy neslyšel. Zato my křesťané - přinejmenším my členové církví hlavního proudu křesťanství - to chápeme opačně: nejpodstatnější není psané slovo bible, tedy zákon či soubor prorockých výroků, ale Ježíš, který je Slovem vtěleným do historické lidské osoby, Bohem i člověkem zároveň. A pokud by neexistoval nebo nebyl tím, zač ho pokládáme, tak je celé křesťanství jenom nesmyslné mlácení prázdné slámy. Proto také církevní historie má postavení teologické disciplíny, nikoli jen pomocné vědy teologie: Nejde jen o to, jak se to všechno kdysi vlastně odehrálo, ale i to, co to pro nás věřící dnes znamená.
Poslední komentáře