Jan Spousta

Křesťanství má k mystice trochu zvláštní, jakoby nevyjasněný vztah. Na jednu stranu mnoho jeho tradic mystické zkušenosti dává důležité místo a uctívá její představitele, na druhou stranu však jiní křesťané přílišné soustředění na své nitro kritizují jako útěk od misijních a diakonických povinností anebo - což je ještě horší - mystiku vytěsňují jako něco, co se týká pouze vyvolených „supervěřících" v klášterech, zatímco běžnému jedinci postačí vedle mravného chování občas odrecitovat modlitbu a navštívit bohoslužbu.

Podzemní církev z dob komunismu se dnes u nás podle všeho dělí na tři části. Tu prý nejlepší, jejíž příslušníci se po Listopadu bez problémů zapojili do struktur a někteří dokonce získali biskupské mitry. Dále tu problémovější, spojenou se jmény jako Tomáš Halík, tvořenou lidmi, jejichž kariéra v katolické církvi je pro přetrvávající nekonformitu a neochotu ke kompromisům buď zničena či aspoň ohrožena. A za třetí na potížisty, kteří nechtějí kapitulovat a odříci se dědictví tajně vysvěceného biskupa Felixe Davídka.

Prolétla nedávno tiskem zpráva, že američtí vědci - arci fyzikové - na základě jakéhosi matematického modelu odhadli, že Česká republika bude první zemí, ze které zmizí náboženská víra. Je těžké určit spolehlivost této předpovědi. V každém případě bych se vsadil, že náboženská víra z okolí Řípu a Radhošti nezmizí dřív než sama Česká republika - kdybych ovšem neměl dobrý důvod si myslet, že já sám ze světa zmizím dřív než naše umírající víra a možná i dřív než tento prohnilý stát, a tak už nebudu mít možnost si vyzvednout výhru.

Německá římskokatolická církev, dlouhá léta jeden z intelektuálních i finančních pilířů světového katolicismu, je v hluboké krizi. V minulých Getsemanech jsme přinesli zprávu, že počtem odchodů předstihla svou evangelickou sestru a věřící ji opouštějí po statisících ročně. Právě v době, kdy je papežem Němec, mají mnozí pocit, že církev, jejíž vliv na společnost zvnějšku nezlomili Luther, Bismarck ani Hitler, bojuje nyní o to, aby se nestala okrajovou sektou.

Římskokatoličtí duchovní prý mají, tedy alespoň podle některých teologů, zvláštní dar Ducha svatého, který je nejen odlišuje od ostatních pokřtěných, ale také dodává jejich kázání mimořádnou moc. U některých z nich je sice tato moc velmi dobře skryta pod vrstvou nábožného blábolu, ale stejně ve většině farností a diecézí nepřipadá v úvahu, aby kněze u mikrofonu po mešním evangelním čtení vystřídal takzvaný laik.

„Nebo jakož voda stojatá bývá smrdutá, proto že hnije, a naproti tomu, když se na proudu po kameni tluče aneb z nádoby do nádoby přelévá, v čerstvosti své trvá; item, jakož vonné kvítí a koření, čím více se tře, tím více voní: tak duše naše nejčerstvější a nejvonnější jsou před Bohem, když se v nás rozličnými zármutky stírají a slévaj

Dovolím si výjimečně začít tématem pouhé zprávy na obálce. Souvisí však s některými myšlenkami, které zde připomínáme dlouhodobě, a proto považuji za nutné na ni upozornit a zaujmout stanovisko.

Marxisté jsou nudní tím, že v zásadě uznávají jen dva druhy lidí, vykořisťované a vykořisťovatele. Také my křesťané v zásadě známe jen dva stavy, milost a její nepřítomnost, tedy v konečném důsledku ráj a peklo. Naštěstí ale na rozdíl od marxistů nevíme, jak je u člověka s jistotou rozpoznat, a uznáváme, že se mohou rychle střídat. Tím pro nás lidstvo může být pestřejší a zajímavější než pro marxisty a velká dramata se mohou odehrávat i mimo továren a bojišť, na prostoru jediné lidské duše.

Søren Kierkegaard: Z deníků a papírů

Neúnavná tlumočnice Kierkegaardova díla do češtiny Marie Mikulová Thulstrupová připravila výbor z filozofových drobků nejdrobkovatějších, krátkých, často aforistických záznamů. Textíky jsou zhruba tematicky uspořádány, ale kniha se dá číst na přeskáčku, podle nálady a štěstí. A zdá se mi, že je to četba pro dnešního čtenáře mnohem přitažlivější a srozumitelnější než souvislé studium autorových větších prací.

Ani hlásat morálku není tak snadné, jak to na první pohled vypadá. Nedávno to při­pomněly dvě zprávy v novinách.

Populární režisér pan Renč natočil sérii drastických reklam, propagujících slušné chování na silnicích. Vysílaly se v televizi, a pan Renč pak platil za bojovníka proti pirátským řidičům. V srpnu pak způsobil nehodu, podle všeho pod vlivem alkoholu, z místa činu ujel a ještě zapíral.