Jan Spousta

Jubilejní dvousté číslo našeho časopisu má dvě hlavní části. Především dokumentuje 27. seminář zájemců o teologii na téma Vize církve, pořádaný ve dnech 7. a 8. listopadu 2008 Institutem ekumenických studií v Praze právě u příležitosti 200. čísla Getseman. A v další části dnes mimořádně rozšířeného sešitku si připomeneme

I letošní konec církevního roku a nastupující advent bude - mimo jiné - připomínkou apokalyptického druhého příchodu Pána a konce tohoto systému věcí. V době rychle sílících celosvětových hospodářských problémů možná budeme my i lidé kolem nás snáze chápat, že nic, čím se člověk na tomto světě zajišťuje, nelze považovat

V den jako je třeba svátek svatého Václava, kdy toto píši, většinou církevní hodnostáři a konzervativní politici nezapomenou zdůraznit známou pravdu, že naše země má hluboké křesťanské kořeny. Více než tisíc let nás Čechy formovalo jedno náboženství a neseme si ho v nějaké podobě s sebou, ať chceme nebo

Charta Oecumenica, Ekumenická charta, „Směrnice pro růst spolupráce mezi církvemi v Evropě", byla po tříleté přípravě podepsána 22. dubna 2001 ve Štrasburku. Společný dokument Konference evropských církví (KEK) a katolické Rady biskupských konferencí v Evropě (CCEE) není dogmatický ani právní text, sám sebe chápe spíše prakticky jako

Vydali Herrmann a synové další hezký svazeček: Martin C. Putna: My poslední křesťané. Hněvivé eseje a vlídné kritiky. (Praha 1994, 264 str., s doslovem Z. Neubauera). Jedná se o soubor kratších textů MCP, zčásti již dříve zveřejněných, zčásti nových. Autor se představuje ze dvou stran: První polovina

"Takový jsem - ale Bůh mě přesto může použít! A ostatně, každý jsme nějaký. A Bůh může i to zlé obrátit v dobré. Církev to tak dělá staletí, nač se rozčilovat - udělejme pár menších vylepšení a všechno zase půjde." Je jistě pozitivní, jestliže alespoň teolog G. Greshake přinejmenším zčásti přijímá oprávněnost kritiky ideálu římskokatolického duchovního, jak ji uvádí například kniha Klerikové; je dobré, že nereaguje rozčilením, sarkasmem a cynismem jako mnozí dotčení kněží, kteří se tak snaží kritickou analýzu z vědomí vytlačit.

Situace křesťanství v Čechách není růžová hmotně ani personálně. To je všeobecně známo. Méně známo však je, jak se tato situace mění, jak je víra předávána dalším lidem. Zamysleme se nad několika čísly, která vypovídají mnoho o (ne)úspěšnosti dosavadní církevní misie v měřítku celého státu.  Koncem roku 1991 se v Československu uskutečnil průzkum veřejného mínění o otázkách víry a náboženství pod záštitou Britské a zahraniční biblické společnosti a Lausanského výboru pro evangelizaci světa. Mimo jiné přinesl zajímavé a znepokojující údaje o tom, jak se víra "dědí" v rodinách.

Jan Kofroň, můj učitel a přítel z dávných dob podzemní církve, se dvacet let po svém neveřejném kněžském svěcení rozhodl podstoupit obřad ještě jednou, „sub conditione", tedy podmíněně, aby byla zajištěna platnost, kdyby snad předchozí vysvěcení nebylo v pořádku. Je to velké morální dilema. Na jednu stranu tím

Výjimečně začnu zprávami na obálce. Jsou tam dvě, které patří k sobě, i když to není na první pohled nápadné.