Pavel Hradilek

Mnoho dnešních katolíků si nedovede církev bez kněží představit. Je vytvářeno a všeobecně přijímáno povědomí jakéhosi nedostatku kněží. Pokud přežívá josefínský model farností, pak skutečně jedna z hlavních starostí biskupů je získat kněze. Lidé jsou na jedné straně vybízeni k modlitbám „za kněžská a řeholní povolání“, ale na druhé straně jsou kněžskému povolání kladeny nemalé překážky: celibát, feudální pojetí vlády, vyloučení žen, velká odpovědnost před státem za svěřený majetek atd. Zájemců o kněžskou službu ubývá.

Pavel Hradilek

Tuto otázku jsem dostal v poslední době několikrát od protestantských přátel. Na jedné straně někteří zakusili od focolarínů jistou ekumenickou vstřícnost, na druhé straně jim neuniklo nekompetentní jednání církevních představitelů spojených s tímto hnutím (např. krytí pedofilního kněze olomouckým arcibiskupem před několika lety). Přináší Focolare následováníhodný model církve budoucnosti, nebo je církevní mafií s jejíž pomocí lze dosáhnout církevních úřadů bez ohledu na schopnosti?

O víkendu 19.-20.6.2004 navštívil Pražskou obec ES^[1]irský salezián Jim O’Halloran. Beseda s ním byla pro obec velkým povzbuzením v době, kdy je obec anonymem ve Zpravodaji pražské arcidiecéze označena za „separující se částku těla Kristova“.

Ján Sokol se v lednu 1988 stal „dočasným správcem trnavského arcibiskupství“ a v létě byl vysvěcen na biskupa. Dělo se tak pod patronací komunistického režimu a nechvalně známého vatikánského vyjednavače arcibiskupa Casaroliho.

Jezdil jsem v té době častěji na Slovensko a vím, že zpočátku byly reakce na Sokolovo povýšení poměrně příznivé. Byl znám jako člověk, který se zajímá o mladé kněze a snaží se jim pomáhat. Po pár měsících se však hodnocení radikálně změnilo. Bylo zřetelné, že Sokol se stará více o dobré vztahy s režimem, než o dobro církve.

Po pokusu přiblížit uspořádání domácích církví (tituli) a fenomén stationární bohoslužby se dostáváme k vlastní náplni liturgie. V nejstarším - předkonstantinovském období je k disposici velmi málo pramenů. I kdybychom je měli, těžko bychom je zobecnili - liturgie neměla pevný tvar, neexistovaly lekcionáře. Podoba se lišila i v jednotlivých domácích církvích téhož místa. Právě statia sloužila k prohlubování jednoty domácích církví. Postupně se liturgie ovlivňovaly a vytvářely pevnější tvary sloužící jako základ pro další období.

Tvar současné křesťanské bohoslužby jak západních, tak východních církví je výrazně ovlivněn fenoménem statií.¹ Tento jev prošel v rozmezí konce 2. stol (kdy máme k disposici první, byť kusé prameny) až do zhruba konce 1. tisíciletí, poměrně složitým vývojem. Pokusím se jej demonstrovat na příkladu tří, pro liturgii klíčových měst, totiž Jeruzaléma, Říma a Konstantinopole. Je obtížné definovat co je stationární bohoslužba. I samotný obsah tohoto jevu byl na uvedených třech místech různý, ovšem vzájemně se ovlivňoval. Porozumění zákonitostem vzniku a vývoje statií je důležité pro orientaci v jednotlivých vrstvách křesťanské bohoslužby. Tento příspěvek si všímá uplatnění jednotlivých míst v daném městě ve stacionárním systému. Vlastním obsahem bohoslužeb, který byl ovšem místem slavení ovlivněn, se budu věnovat v některém příspěvku následujícím.

Koncem minulého roku vydalaUniverzita Palackého v Olomouci vynikající knihu svého liturgologaFrantiška Kunetky Eucharistie v křesťanské antice. Kniha je včeském prostředí unikátní, srovnávat je jí možné snad jen, vněkterých pasážích, s Hostinou chudých Pavla Filipiho (Kalich1991). Obrovský posun v šíři poznání, ve způsobu práce liturgickévědy vidíme, srovnáme-li Kunetkovu knihu se starším tématickypříbuzným a ve své době průkopnickým dílem Eucharistie ve světlenejstarších památek literárních, ikonografických a epigrafickýchJosefa Bil­cze­row­ského (V. Kotrba, Praha, 1910).

Reflexe problematiky demonstrovaná konkrétním slavením

V naší obci již řadu let během nedělního slavení eucharistie odchází děti předškolního a mladšího školního věku po vstupní modlitbě na vlastní liturgii slova. Po homilii se vrací do"velkého shromáždění". Tato praxe se vcelku osvědčila. Na jedné straně umožňuje oslovit děti pro ně vhodným způsobem, na druhé straně mohou děti zakoušet jednotu ve vícegeneračním shromáždění. Přesto jedna z asistentek věnující se katechezi dětí navrhla čas od času slavit speciální dětskou liturgii. Liturgii, která bude uzpůsobena zcela pro děti, i když se jí účastní celá obec. Obdobně jako se slaví v evangelických církvích, např. jednou do měsíce,"rodinná neděle".