Pavel Hradilek

Během mezinárodních konferencí IEF (International Ecumenical Fellowship – Mezinárodní ekumenické sdružení) je obvyklé, že se každý den slaví večeře Páně některé z denominací. Umožňuje nám to zakoušet a prohlubovat dar jednoty, který nám Pán nabízí, i když máme ještě některé rozdíly v nauce. K eucharistické hostině jsou pozváni příslušníci ostatních denominací, aby byli obdarováni i různými důrazy, které se v té dané liturgii objevily během jejich vývoje. Nejde tedy o ekumenické liturgie ale o ekumenicky vstřícné denominační liturgie. Jednotlivé liturgie byly připravovány (kromě luterské) českými církvemi. Byli jsme svědky jakési „vnitrodenominační ekumény“ – poznávání i respektování stavu liturgického života a projevu v jednotlivých zemích. Rozdíly v pojetí liturgie mezi západoevropskými a východoevropskými zeměmi v rámci jedné denominace jsou větší než denominační rozdíly na Západě (zejména v zemích s vysokou liturgicko-ekumenickou kulturou, jako je Německo či Velká Británie).

Cesta sbližování různých křesťanských církví má i své liturgické vyjádření. Dochází k vzájemným pozváním, jak dvoustranným, tak vícestranným na liturgie sesterských církví. Míra vzájemné pohostinnosti, zejména při slavení eucharistie – večeře Páně je dosud různá, podle pokroků teologického dialogu a jeho následného přijetí církvemi. Společná liturgie ovšem není pouze vyjádřením dosažené jednoty, ale i cestou k této jednotě. Liturgie, díky své eschatologické povaze, mám umožňuje zakoušet již nyní závdavek jednoty, kterou pro nás Pán má připravenu ve svém království, a tuto jednotu přibližovat.

Rozhodnutí nepozvat (resp. zrušit pozvání) starokatolického biskupa Dušana Hejbala na ekumenickou bohoslužbu pořádanou Českou biskupskou konferencí každoročně za přítomnosti představitelů všech církví v rámci týdne modliteb za jednotu křesťanů je politováníhodné. Jako důvod bylo uvedeno „přetahování“ kněze z jedné církve do druhé.

Je smutné, když tato epizoda, jakkoli bolestná, znamená zpřetrhání možnosti se spolu modlit, dotýká se samé podstaty ekumenismu. Modlitbu „je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí“ (Dekret o ekumenismu 8). Papež připomíná všem katolíkům (dokonce všem křesťanům) a tím spíše i katolickým biskupům, že „každá strana musí u svého protějšku předpokládat vůli po smíru a po sjednocení v pravdě“ (Ad unum sint 29).

O velikonoční neděli večer se v pražském Vinohradském sboru ČCE konalo slavnostní odhalení pětidílného obrazového cyklu mistra Miroslava Rady. Z průběhu setkání bylo zřejmé, že se nejedná o běžnou slavnost spojenou s předáním díla a poděkováním autorovi. V kalvínském bohoslužebném prostoru dosud obrazy nebývají s ohledem na Ex 20, 4-5 („Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho…“) a související místa. Překonat tuto tradici vyžaduje velkou odvahu a víru ve smysluplnost takového kroku. Farář Jaromír Dus, který nás setkáním provázel, se o to více než deset let pokoušel. Současné staršovstvo Vinohradského sboru o umístění obrazů rozhodlo, ačkoli nikoli nevýznamná část sboru s tím doposud nesouhlasí.

Případ pedofilního kněze v olomoucké arcidiecézi zřejmě nepůjde "ututlat" jako v obdobném případu v diecézi královéhradecké před několika lety. Potěšitelné je, že ČBK se k případu postavila čelem, že hodlá zprostředkovat odbornou pomoc postiženým a že olomoucký arcibiskup nabídl rezignaci, pokud se prokáže jeho pochybení.

Smutné je, že řešení se začíná hledat až po podání trestního oznámení. Věřím, že případy pedofilie mezi kněžími jsou vzácné. O to je však pravděpodobnější, že se o takovém případu všichni odpovědní nadřízení (děkan, generální vikář, biskup) dozvědí. Pokud je opatřením k nápravě pouhé přeložení takto nemocného kněze, které se používá při řešení sexuálních deliktů (nedodržování celibátu, veřejně pohoršující homosexuální chování), pak to může znamenat dvojí. Buď hrubou nezodpovědnost, nebo neschopnost odlišit závažnost pedofilie od jiných v církevním prostředí netolerovaných forem sexuálního jednání. Zdá se, že to není první případ, kdy arcibiskup kryl velmi problematické praktiky některého kněze. Máme informace, že se v pražské arcidiecézi neúměrně protáhl zákrok proti sektářským prvkům v působení kněze Vladimíra Mikulici mimo jiné proto, že za ním stál olomoucký arcibiskup. Přesto si nemyslím, že samotné - nevíc velmi nepravděpodobné - odstoupení arcibiskupa by celý problém vyřešilo.