Pavel Hradilek

Jedním z nejstarších eucharistických textů je východosyrská anafora apoštolů Addaie a Mariho. Je z třetího století, tedy z období pre-nicejské teologie. Kořeny anafory sahají až do 2. století. Trinitární zmínky jsou pozdějšího data. Uvedený text má třídílnou strukturu, obdobnou třídílné židovské birkat ha-mazon. Tři modlitby (ghanty) jsou uzavřeny krátkou doxologií (kanona).

V letošním seriálu, jehož první část dnes otiskujeme, vás budeme seznamovat s anaforami (eucharistickými modlitbami) různých tradic, které pocházejí zejména z 1. tisíciletí. Těžiště bude v uvedení vlastního textu, komentář omezím na nezbytnou míru.

Seznamování se starými eucharistickými texty má velký význam pro ekumenu, zejména pro cestu k plnému interkommuniu. Některé anafory prvních staletí se staly základem pro obnovené eucharistické modlitby v poslední třetině 20. století. Zejména dvě z nich – egyptská anafora sv. Basila Cézarejského a anafora z Apoštolských tradic připisovaná Hippolytovi – se uplatnily v mnoha církvích anglikánských, luterských, reformovaných i římskokatolické^[1]. To, že takovýmto přirozeným způsobem začaly různé církve používat obdobné liturgické texty, sbližuje i jejich stanoviska ve věroučných otázkách.

Pokus o hledání liturgické podoby Vánoc narušené folklórem, individualismem a obchodem

Původ slavnosti

V Novémzákoně přestal být chrám výlučným místem boží přítomnosti. Celý svět je místem,kde Bůh přebývá, místem, kterého se dotkla zachraňující Kristova oběť. „Hle chrámová opona se roztrhla…“ (Mt27,51) Liturgická přítomnost Krista není nikterak vázána na sakrální prostor.V tomto smyslu není rozdílu mezi sakrálním a profánním prostorem.

Na základě prohlášení o konvergenci Křest, eucharistie a ordinovaná služba (BEM, limský dokument) nevznikla jen tzv. limská (eucharistická) liturgie, ale i tato bohoslužba památky křtu. Byla slavena během konference ústředního výboru SRC v Ženevě r. 1987. Do následujícího textu jsou pojaty i texty jedné křestní bohoslužby z Altenbergu u Kolína, která byla poprvé slavena r. 1994 společně zástupci evangelických, katolických a řecko-pravoslavných obcí. Převzato z materálů Ekumenicko-liturgického institutu Edmunda Schlinka při Teologické fakultě Jihočeské university v Č. Budějovicích.

Každá mezinárodní konference IEF je jakýmsi svátečním liturgickým oktávem. Kromě workshopů a reflexních skupin, které se letos věnovaly tématu Svůj poklad máme v nádobách hliněných, tvořily hlavní náplň společné liturgie. Je již dlouholetou tradicí IEF, že se každý den slaví eucharistická liturgie některé z denominací a ostatní jsou pozváni k aktivní účasti včetně interkommunia (s výjimkou ortodoxních). Ve Swanwicku to byly liturgie sjednocené reformované církve, pravoslavné nešpory, římko-katolická liturgie, luterská liturgie a anglikánská liturgie. Kromě toho jsme slavili úvodní a závěrečnou liturgii, liturgii uzdravení a každodenní ranní liturgie.

Ti, kteří jsou upoutáni na lůžko by neměli být trvale zbaveni možnostikomunikace s ostatními křesťany, včetně komunikace svátostné. Liturgickéknihy na to pamatují. Sounáležitost křesťanské obce s nemocným jeliturgicky vyjádřena několikerým způsobem:

1. Účastnemocného na eucharistii – večeři Páně je slavnostním okamžikem, kterémupředchází návštěvy příbuzných, členů obce i služebníků spojenés povzbudivým rozhovorem, někdy s modlitbou, někdy se čtením Písma a pod.

Liturgicky není rozdíl mezi „svěcením“ a „žehnáním“. Jedná se o tutéž formu jejíž základem je eulogická (žehnací) modlitba s anamneticko-epikletickou strukturou. Nejde o žádnou magii: např. při modlitbě před jídlem děkujeme Hospodinu za jeho obdarování a prosíme, aby nám byla k užitku. Rodiče žehnající svým dětem před důležitým životním krokem jsou si také vědomi obdarování od Boha v podobě těchto dětí a svěřují je jeho dobrotě i nadále. I když některá žehnání díky zažitým zvyklostem jsou vyhrazena ordinovaným služebníkům, velkou většinou žehnání může posloužit každý pokřtěný. Žehnání, tak jako i jiné liturgické činy, jsou projevem víry jako osobního vztahu k Bohu a tuto víru povzbuzují. Jsou to znamení, která se dějí v církvi a církev pomáhají vytvářet.

Biblická výzva: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc…“ (1 Tm 2, 1-3) našla ohlas jižv ranných křesťanských liturgiích. V I. Apologii Justina Mučedníka (datované kolem poloviny 2. stol.) čteme v oddílu 67 popis nedělní liturgie:  A v den nazývaný dnem Slunce přicházíme na jedno místo, z města i z venkova, a čte se z pamětí apoštolů a z písma proroků, dokud to čas dovoluje. Když předčitatel skončí, představený promlouvá a nabádá k napodobování těchto dobrých příkladů. Potom všichni povstaneme a modlíme se; pak, když skončí modlitby, přináší se, jak bylo řečeno, chléb a víno a voda; a hlava obce pronáší stejným způsobem modlitby a díky a lid vyjadřuje svůj souhlas slovem „Amen!“ Potom se rozdává a dělí každý z posvěcených pokrmů a prostřednictvím diakonů se doručí i těm, kteří nejsou přítomni. Zámožní a ochotní lidé sami od sebe dávají to, co chtějí; a shromážděné dary se předají představenému, který z nich přispívá sirotkům, vdovám, potřebným z důvodu nemoci i jiným, zatčeným a přišedším cizincům: pomáhá zkrátka každému, kdo strádá.

Prezidiální (předsednické) modlitby patří mezi stěžejní prvky liturgie. Jde o vstupní a závěrečnou modlitbu a pokud se jedná o eucharistickou liturgii, pak modlitbu eucharistickou a v některých církvích i modlitbu, která ji předchází – modlitbu nad dary.

Ačkoli přednes těchto modliteb náleží předsedajícímu, jsou modlitbami celého shromáždění. Liturgicky je to vyjádřeno tím, že jsou přednášeny v 1. osobě plurálu, že jsou zařazeny prvky spoluúčasti (např. jejich součástí je ticho či že všichni povstanou), že je shromáždění stvrzuje aklamacemi, zejména závěrečným Amen.

Vstupní modlitba

Může mít různý obsah a strukturu. Např. Římská orace se vyznačuje stručností, jistou právní strohostí, ale přesností vyjádření. Má tuto pevnou strukturu:

Výzva – Modleme se

Ticho – prostor pro modlitby jednotlivců; v křesťanském starověku to byly individuální hlasité modlitby

Oslovení – jako celá liturgie se obrací k Otci; od protiariánského období jsou některé orace (výjimečně) směřované k Synu

Výrok (o boží vlastnosti) – rozvíjí oslovení, spolu s oslovením tvoří anamnetickou část orace

Prosba – pouze jedna myšlenka tvořící epikletickou část

Zprostředkující formule – např. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje na věky věků.

Amen – souhlas shromáždění

Vstupní modlitba 2. neděle v mezidobí

Všemohoucí, věčný Bože,

ty řídíš všechno na nebi i na zemi;

vyslyš prosby svého lidu

a dej našim dnům svůj řád a mír.

Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíš Krista, našeho Pána;

neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého

žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Vstupní modlitba 10. neděle v mezidobí

Bože, od tebe pochází všechno dobré;

slyš naše pokorné prosby

a dej, abychom tebou vedeni poznávali, co je správné,

a s tvou pomocí to také konali.

Prosíme o to skrze tvého Syna...

Římské předsednické modlitby si zaslouží pozornosti, protože jsou jednou z mála původních částí římské liturgie. Tak Kyrie bylo importováno z Východu v druhé polovině 5. stol; Gloria rovněž z Východu v 6. stol.; Krédo bylo přidáno v 11. stol. díky germánskému vlivu; modlitby doprovázející “obětování” a lavábo jsou pozdně středověké přídavky z Francie; Agnus je nejistého původu ze 7. stol.; modlitby doprovázející příjímání jsou přidány z Francie ve středověku; ani tři procesuální zpěvy (Introit, Offertorium, Communio) a Graduale, ač poměrně rané, nejsou původně římské (není se zač stydět, liturgie se navzájem ovlivňují, ale zároveň není důvod římskou liturgii jakkoli preferovat, vytvářet z ní jakousi normu pro liturgie ostatní).

Orace byla předsednickým shrnutím improvizovaných modliteb jednotlivců. I dnes obsahuje v úvodu chvíli ticha pro tyto modlitby (byť tiché). Vlastní text by měl tuto skutečnost zohlednit a navíc kultivovat vyjadřování členů shromáždění a prohlubovat jejich víru. Měl by být srozumitelný. Texty orací, vzhledem k úspornému vyjadřování, se hemží dnes již většině lidí nesrozumitelnými pojmy “nebeského slovníku”. Myslím, že duchu římských orací spíše odpovídá přizpůsobovat znění potřebám shromáždění, než doslova předčítat text z misálu. Někdy stačí zaměnit vykoupení za vysvobození, spásu za uzdravení, oběť za darování, milost za motivaci atd. (jakkoli je to nepřesné, ale modlitba není teologickým traktátem). Většinou je ale nutno celou modlitbu přestavět. Chceme-li být věrní římské liturgii, pak v duchu římské liturgie a v duchu myšlenky dané orace (pokud se dá objevit). Předsedající by v tom měli být seminární formou školeni. Zastánci starých pořádků to mají jednodušší. Nemusí sevzdělávat vůbec. Užijí starobylý latinský text, kde by zásah do vybroušeného stylu orace byl barbarstvím.

Zdařilý soubor předsednických modliteb – kolekt uvádí II. díl Agendy ČCE, od str. 302. U každé neděle církevního roku je výběr z několika modliteb čerpajících z Písma, církevních Otců, starých sakramentářů a misálů, reformace, poreformačního období i nejnovější doby z různých církví. Modlitby se mohou použít přímo, nebo slouží jako podnět k inspiraci.

Luther římské orace příliš neměnil: “Kolekty, pokud jsou zbožné (a ty, které jsou stanoveny na dny Páně, zpravidla zbožné jsou), nechť jsou zachovány ve vžitém způsobu.” Kalvín orace poněkud rozvedl:

Velikonoční modlitba J. Calvina (Agenda ČCE II, str. 364)

Všemohoucí Bože! Ve svém Synu Ježíši Kristu jsi nás učinil svým královským kněžstvem. Tobě smíme přinášet své duchovní oběti, tobě jsme posvěceni na těle i na duši. Za to ti patří sláva a dík. Prosíme tě: vyzbrojuj nás svou silou, abychom dostatečně bojovali proti ďáblu. Ujisti nás, že nám dáš vítězství. Nedopusť, abychom se zalekli mnohých obtíží a těžkostí, které musíme snášet. Ochraňuj nás, abychom nepodléhali duchu doby. Dej trpělivost, abychom s dobrou myslí snášeli všechna pohanění. Podej nám svou ruku a uveď nás do své slávy. V Ježíši Kristu, který je naší hlavou, jsi nám zjevil svou dokonalost. Nechť se tato tvá dokonalost zjeví na všech jeho údech a na celém jeho těle. Dej, ať nám on sám pospíší vstříc, aby nás uvedl do své nebeské říše, kterou pro nás vydobyl svou krví. Amen.

Současné pojetí vstupní modlitby v Agendě ČCE uvádí možné prvky:

Vzývání a oslavu Boha – např. s využitím žalmů

Vyznání hříchů – zejména následuje-li veřejné vyznání

Prosbu o přítomnost Ducha sv.

V tomto duchu je sestavena např. vstupní modlitba z neděle Devítník, která navíc obsahuje ve druhém odstavci embolismus týkající se evangelijní perikopy (o dělnících na vinici).

Chválíme tě, náš Pane a Bože, že smíme slyšet tvůj hlas: voláš nás z temnoty noci k novému dni, ze shonu a dřiny k odpočinutí, z beznaděje k dobré budoucnosti; voláš nás když na modlitbách tvůj hlas čekáme, i tehdy, když nečekáme, protože nemáme čas, protože jsme unavení, v neúspěších zahořklí.

Ty jsi dobrý a všechny zveš do tvého království. Tvůj Syn zaplatil výkupné za všechny. Za nás, kteří jsme odmalička žili v tvém lidu, pracovali na tvém díle; i za nás, kteří jsme ještě včera o tobě nevěděli. Ke všem jsi stejně dobrý.

Pro zásluhu Ježíše Krista odpusť, že si zakládáme na svých zásluhách; tak znevažujeme jeho oběť, rozdělujeme tvůj lid.

Dej nám svého svatého Ducha, ať i v tomto shromáždění zní slovo tvé svobodné milosti a učí nás přát tvou lásku každému. Amen.

Modlitba nad dary (Super oblata) je zařazena kromě římské i v dalších katolických liturgiích (např. starokatolické či některé anglikánské), v liturgiích ortodoxních i v tzv. První liturgii CČSH. Protože ve středověku touto modlitbou začínala část určená pouze kléru a recitovaná tiše, dostala tato orace název sekreta (doslova “tajná” modlitba). Původně byla v římské liturgii, podobně jako ostatní orace, vždy ve spojení s příslušným zpěvem, součástí průvodu, resp. jeho uzavřením. V případě Super oblaty to je průvod s dary (užitými ve prospěch chudých, ze kterých část chleba a vína se užije k eucharistickému slavení). V římské liturgii (podobně jako ve většině západních) měla modlitba Super oblata proměnný obsah – rozvíjela téma dne. Na Východě je tato modlitba stále stejná.

Reformace tuto modlitbu, stejně jako celé “obětování”, odmítla. Souviselo to se zásadní otázkou “obětního charakteru mše”. Ve středověku se kolem přípravy darů vytvořil poměrně obsáhlý rámec modliteb – tzv. “malý kánon”. Ten byl chápán jako jistá protiváha “velkého kánonu” – eucharistické modlitby. Zatímco při velkém kánonu byla zpřítomněna Kristova oběť za nás, v malém jsme obětovali my jemu. V NZ však známe jedinou oběť, a to oběť Ježíše Krista.

Modlitbu nad dary nemá ani Limská liturgie. Na jejím místě převzala z poslední úpravy římské liturgie dvě berachot nad chlebem a vínem (“Požehnaný jsi Hospodine…”). Tato úprava římské liturgie se dnes nejeví jako příliš šťastná, neboť vede ke zdvojení – základem následující eucharistické modlitby je rovněž beraka se stejným tématem.

Úprava římské liturgie ponechala výzvu Orate fratres (Modlete se bratři a sestry…). Ta, odmyslíme-li sporný obsah, již ztratila význam, neboť byla konstruována do situace, kdy nastává vizuální i akustické oddělení kněze a shromáždění. Nejpozitivnější interpretace Orate fratres je jeho chápání jako úvodní výzvu k modlitbě nad dary. Tato interpretace však nemá historické krytí.

Současné římské pojetí modlitby Nad dary je zřejmé z následujících ukázek:

Nad dary 8. ledna

Bože, ty přijímáš naše dary

a činíš s námi slavnou výměnu:

my ti přinášíme, cos nám daroval,

a ty nám dáváš sám sebe.

Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

Nad dary 18. neděle v mezidobí

Přinášíme ti, Bože, dary,

které jsou znamením toho,

že se ti s celým životem odevzdáváme;

posvěť je a přijmi i nás,

abychom ti patřili na věky.

Skrze Krista našeho Pána.

Modlitba po přijímání (Postcommunio) v ranné římské liturgii uzavírala průvod, při kterém byly proměněné dary přinášeny diakony účastníkům shromáždění. Dnes podobně jako vstupní orace obsahuje výzvu Modleme se. Výzva působí poněkud neorganicky, neboť je zařazena do ticha po přijímání, které je koncipováno jako individuální díkůčinění. V naší obci je toto díkůčinění hlasité, může se na něm podílet každý z přítomných. Forma je podobná jako při přímluvách – relativně krátký dík jednotlivce, na které shromáždění odpovídá aklamací. Potom výzva Modleme se odpadá a předsedající koncipuje modlitbu po přijímání jako shrnutí těchto díků, tečku za nimi a “prodloužení liturgie” do dalších hodin a dnů.

Ukázky Postcommunia z Římského misálu:

Po přijímání 11. neděle v mezidobí

Pozvals nás, Bože, k hostině,

která je obrazem jednoty všech,

kdo byli ve křtu spojeni s Kristem;

dej ať působením této svátosti

roste a upevňuje se jednota tvé církve.

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Po přijímání, pátek po 3. neděli velikonoční

Slavili jsme, Bože, památku

smrti a vzkříšení tvého Syna,

jak nám to on sám přikázal,

a přijali jsme jeho tělo a krev

obětované za spásu světa;

dej, ať roste naše láska k tobě i k lidem,

abychom Krista následovali.

Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.

Pavel Hradilek