Prvních dvanáct křesťanských století bylo jiné přijímání než „pod obojí způsobou“ nemyslitelné. (Snad jedině kojencům se mohlo podat pouze eucharistické víno. Tento způsob je dodnes praktikován v pravoslaví: služebník namočí do kalicha prst a nechá jej děťátku olíznout.) Pod obojí se tedy přijímalo ještě v době, kdy laici přijímali velmi zřídka. Teprve od 13. stol. se v západní církvi vžilo přijímání laiků pod jednou způsobou, a to poměrně rychle a bez nějakého výrazného odporu.
Emeritní profesor liturgické teologie Univerzity Palackého se narodil 26. listopadu 1945 v Olomouci. Po střední škole studoval varhanní hru na Konzervatoři v Brně (1963–1969). Již během tohoto studia se stal tajně salesiánem. Politické uvolnění koncem 60. let umožnilo obnovit v Olomouci teologickou fakultu, takže František Kunetka mohl v letech 1969–1974 vystudovat teologii veřejně. V r. 1974 byla fakulta totalitním režimem opět uzavřena.
Knihu italského liturgisty Norberta Valliho Ambrosiánský ritus. Stručný úvod, nedávno vydanou nakladatelstvím Krystal v překladu Radka Tichého, jsem četl s velkým zájmem. Skutečnost, že Ambrosiánský ritus, užívaný kromě milánské arcidiecéze i v okrajových částech sousedících diecézí vč.
Zásadní zlom v charakteru liturgického života křesťanské obce (sboru) nastal na Západě ve středověku, v karolínské době (přelom 8. a 9. stol). Do té doby měl každý pokřtěný svou liturgickou roli včetně pravidelného přijímání. Teď se liturgie stala doménou kléru a ostatním věřícím zbyla pasívní role. Důvodů bylo několik. Duchovenstvo začalo být vnímáno jako jakási „kasta“ postavená mimo laos – celek božího lidu. Začaly vznikat národní jazyky, zatímco západní liturgie zůstala latinská. Většina křesťanů jí přestala rozumět.
Od 2. století sestává nedělní a sváteční bohoslužba ze dvou částí: bohoslužby slova a bohoslužby eucharistické neboli večeře Páně. Svědčí o tom první apologie Justina mučedníka, datovaná do pol. 2. stol., v níž se navíc mluví o diakonii.
Výraz svátost (mystérion) se v Novém zákoně nevyskytuje s výjimkou Ef 5,32, kde je takto označen vztah Krista a církve a analogicky k tomu vztah muže a ženy v manželství. Církevní Otcové rozšiřují pojem mystérion na liturgické slavení, kterým je aktualizováno boží spásné dílo v Kristu. Tak Ignác z Antiochie v listu Magnesijským hovoří o „mystérion, skrze které jsme přijali víru“, a má tím na mysli křest. Mystérion není tedy jakousi záhadnou, tajemnou, neproniknutelnou naukou, ale božím činem směřujícím ke spáse člověka.
Troufám si říci, s jistou nadsázkou, že my katolíci žádné „proměňování“ při eucharistické liturgii nemáme. Část, která se tak před II. vatikánským koncilem nazývala, se dnes oficiálně (podle Všeobecného úvodu k Římskému misálu) jmenuje „Slova ustanovení a proměnění“. Problém je v tom, že části křesťanstva situovaly okamžik „proměny“ různě: Západ do slov ustanovení (která jsou s jistými odchylkami popsána v synoptických evangeliích a v 1 K), zatímco Východ, odkud křesťanství pochází, do epikleze (prosby k Duchu sv., aby proměnu učinil). Dnes již tak neuvažujeme.
Ve dnech 20.-24.3.2025 navštívil Prahu římsko-katolický kněz Vileci Basílio Vidal z diecéze Crato v Brazílii. Doprovázela jej a překládala slovenská řeholnice Alžběta Matúšová, která v Brazílii 15 let sloužila a momentálně postgraduálně studuje teologii u Jezuitů v Paříži. Byli hosty 59. víkendového semináře1 pořádaného Institutem ekumenických studií, Jabokem a Ekumenickým institutem ETF s tématem „Církev v Brazílii v perspektivě teologie osvobození“.
Odpověď na tuto otázku představovala jeden z hlavních sporů mezi katolickou a reformační stranou. Dnes je spor vyřešen, nepředstavuje v ekuméně problém. Má smysl se jím ale zabývat, neboť někteří problém stále vidí, ať již z nevědomosti, nebo z katolického či protestantského fundamentalismu.
Poslední komentáře