Pavel Hradilek

Vzhledem k tomu, že mě v poslední době zaujal ambroziánský lekcionář a že se věnuji jeho popularizaci, navrhl jsem, abychom jej v naší obci využili při slavení velikonočního tridua. Návrh prošel a pokusili jsme se včlenit ambroziánský lekcionář do římské resp. ekumenické liturgie, na kterou jsme zvyklí.

Velikonoční triduum

Římské triduum je koncipováno jako jedna hra o více dějstvích, v nichž se postupně odehrávají jednotlivé dílčí události Ježíšova života (večeře na rozloučenou, utrpení, smrt, přebývání v hrobě, zmrtvýchvstání). V ambroziánském triduu¹ jsou všechny tyto spásné děje jakoby přítomné současně. To je blízké východním tradicím.

Římský ritus, který na Západě začal dominovat v době Karla Velikého (zač. 9. stol.), přinesl systém nedělních perikop, v němž epištola obsahově souvisela s evangeliem. Starozákonní texty se v neděli četly jen zcela výjimečně. Při přepisování tzv. „Lekcionáře Karla Velikého“ v jednom středověkém klášteře došlo k chybě. Sloupec epištol na dobu po Letnicích (která představuje celou polovinu liturgického roku) byl opsán dobře, ale ve vedlejším sloupci příslušných evangelií opisovač omylem vynechal evangelium jedné neděle (5.

Jak bylo naznačeno v příspěvku o ambroziánském lekcionáři,¹ začali jsme vkládat na web lekce ambroziánského lekcionáře. Zatím jsou vloženy nedělní lekce do konce roku A a feriální na nejbližší období.

Pro komplexní pohled na mimořádnou osobnost Ivana Štampacha (1945–2026) doporučuji přečíst si vynikající nekrolog Adama Borziče v deníku Alarm.¹ Sám mohu přispět jen několika nesouvislými vzpomínkami.

V poslední neděli liturgického roku, nad ránem, zemřel Jan Olejník, hudební pedagog, muž příkladné víry. Dožil se požehnaného věku 95 let, podobně jako jeho starší bratr Josef (1914–2009). Na konci války zachránil život dětem, které si hrály s odjištěným granátem. Vytrhl jim jej z rukou, ale granát vybuchl. Jan přišel o zrak, jeho ruce se po několika operacích podařilo zachránit. Celý život učil v základní umělecké škole na Kladně hru na flétnu.

Vánoce vznikly v Římě ve 4. stol. jako další křestní termín, když dosavadní slavnost křtu – Velikonoce – přestávala v době masívního růstu církve stačit. Římský biskup Lev I. zvaný Veliký (5. stol.) v kázání v tento den řekl: „Narozeniny hlavy jsou i narozeninami těla“. Je to tedy svátek církve, Kristova těla.

Koncem 70. let jsme sháněli pro naše teologické kurzy starozákoníka. Josef Zvěřina mi doporučil, abych se obrátil na Jaroslava Duku. Ten sice bydlel v Plzni, ale čas od času jezdil do Prahy učit dominikánský dorost. Ochotně moji žádost přijal a v termínech, kdy byl v Praze, učil i nás. Vzdělaný třicátník jen o málo starší než my studenti. V noci se vracel do Plzně, ráno nastupoval do Škodovky, kde pracoval. Moc se ten den nevyspal.

Prvních dvanáct křesťanských století bylo jiné přijímání než „pod obojí způsobou“ nemyslitelné. (Snad jedině kojencům se mohlo podat pouze eucharistické víno. Tento způsob je dodnes praktikován v pravoslaví: služebník namočí do kalicha prst a nechá jej děťátku olíznout.) Pod obojí se tedy přijímalo ještě v době, kdy laici přijímali velmi zřídka. Teprve od 13. stol. se v západní církvi vžilo přijímání laiků pod jednou způsobou, a to poměrně rychle a bez nějakého výrazného odporu.

Emeritní profesor liturgické teologie Univerzity Palackého se narodil 26. listopadu 1945 v Olomouci. Po střední škole studoval varhanní hru na Konzervatoři v Brně (1963–1969). Již během tohoto studia se stal tajně salesiánem. Politické uvolnění koncem 60. let umožnilo obnovit v Olomouci teologickou fakultu, takže František Kunetka mohl v letech 1969–1974 vystudovat teologii veřejně. V r. 1974 byla fakulta totalitním režimem opět uzavřena.