Budou ženy zasedat v konzistoři?

Lenky Karfíkové se ptá Jan Spousta

Filozofka a teoložka Lenka Karfíková (nar. 1963) byla letos pověřena úkolem učit dálkové studenty na olomoucké teologické fakultě dogmatiku, a stala se tak zřejmě první ženou v historii Čech a Moravy, která zde učí na katolické vysoké škole některou teologickou disciplínu. Hlavním předmětem jejího zájmu je středověká teologie: Svoji doktorskou práci o teologickém významu krásy v díle Hugona od sv. Viktora psala pod vedením prof. Seybolda na Katolické univerzitě Eichstätt.

J.S.: Jak se cítíš v roli první učitelky dogmatiky na katolické teologické fakultě od dob pokřesťanštění země?

L.K.: Přiznávám se, že mě úkol učit dogmatiku, který mi olomoucká teologická fakulta a pan arcibiskup svěřili, naplnil nejen upřímnou radostí, ale také obavami, jak to zvládnu a jak budou reagovat ostatní učitelé a studenti. Ti mě ale zatím přijali s nevypověditelnou moravskou srdečností, s úctou a kolegialitou. Mám dobrou naději, že to tak i zůstane.

J.S.: Slova .dogma" a .dogmatik" mají v běžné řeči velmi negativní zvuk. Co to je dogmatika jako věda? Je dogmatická?

L.K.: Řecké slovo DOGMA je odvozeno ze slovesa DOKEIN, zdát se. Doslova to je něco, co se nám .uzdálo" - čili co si myslíme a jako své mínění vyhlašujeme. .Dogmata" jako zhuštěné formulace nauky existovala už v antických filozofických školách. V křesťanství to je určitá závazná formulace víry, vzešlá obvykle z věroučného sporu, z potřeby vymezit se proti něčemu přehnanému nebo zavádějícímu. Každé dogma vzniklo v určité situaci, je tedy dobově podmíněno, a máme-li mu správně rozumět, potřebuje zvláštní výklad, hermeneutiku. Tím právě se zabývá dogmatika. Pokud někomu vadí to slovo, můžeme místo toho kupř. říkat .nauka o křesťanských tajemstvích" nebo .systematika" jako evangelíci. Dogmatika je tedy zásadně výklad, hermeneutika zjevení, totiž hermeneutika Písma, tradice, křesťanské zkušenosti. . .

J.S.: Jaká témata jsou teď v dogmatice podle tebe důležitá?

L.K.: Dnešní katolická dogmatika se hodně soustřeďuje na problémy eklesiologie, nauky o církvi. V této oblasti jsou skutečně mnohé otázky, které II. vatikánský koncil nechal částečně otevřené. I dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium totiž samozřejmě vznikla jako určitý kompromis. K nejznámějším otázkám patří postavení laika v církvi, role ženy, identita stálého jáhna, kněze, řeholníka, kompetence biskupských konferencí. . . Odpověď se musí hledat jistě v rámci dnešního pojetí církve jako společenství, communio.

J.S.: A .letí" pouze téma církev?

L.K.: Pokládala bych to za těžkou chybu, kdyby se církev stále soustředila jen sama na sebe. I to si samozřejmě teologové uvědomují a znovu otevírají témata jako je stvoření, teologie kultury, mezináboženský dialog atd. Nový ohlas má i základní tajemství naší víry: trojjediný Bůh jako .communio", společenství lásky, které se otevírá světu.

J.S.: Jak hodnotíš nový světový katechismus katolické církve?

L.K.: Byl ostře kritizován dříve, než se vůbec objevil. Upozorňovalo se na to, že křesťanství dnes hledá svoji tvář uprostřed tak různých kultur, že není možné postihnout všechny problémy v jediné knize. Pomysli na církve Jižní Ameriky, Afriky, Asie. Zvláště morální teologové také zdůrazňovali, že zbývá tolik nedořešených otázek, že by se snad s katechismem mělo počkat. . . Ale myslím, že nový katechismus jako celek více méně splňuje svou funkci, totiž poskytuje základní informaci o křesťanství. V detailu mu lze nepochybně leccos vytknout, ale nezapomínejme, co katechismus jako .žánr" vlastně je: pomůcka pro křesťanské vychovatele, nezbytně zjednodušená informace o křesťanství. Koho nějaká otázka zajímá blíže, nemůže samozřejmě zůstat u katechismové znalosti, ale musí přihlédnout blíže, ponořit se do dějin daného problému, do různých, mnohdy protichůdných návrhů řešení - nejen život, ale i teologická věda je mnohem složitější než katechismus. . .

J.S.: Základní studium teologie jsi absolvovala na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, kde jsi promovala u prof. Petra Pokorného, a než jsi odjela roku 1989 do Eichstättu, dělala jsi ještě pár let odbornou pracovnici v Kalichu. Znáš tedy tehdejší ekumenické prostředí z vlastní zkušenosti. Jak ho hodnotíš?

L.K.: Bolševici zaujali k různým církvím rozdílný postoj. Proto byly v situaci různých církví velké rozdíly, různá úroveň teologie, různá funkčnost struktur církví, odlišná možnost zahraničních styků. Přitom neexistovala žádná rozumná ekumenická platforma. Církve se proto navzájem skoro neznaly, a často neměly vůbec dost ekumenické citlivosti.

J.S.: Myslím, že to se teď projevuje naplno poté, co nás přestal spojovat alespoň společný nepřítel. Vezměme třeba nedávný nešťastný pokus zasvětit náš národ Panně Marii. A asi to není jediný případ, kdy nás teď bolí věci, které naklíčily vlastně za bolševika.

L.K.: Ano. Toho je víc. Třeba souvislost dřívější absence veřejného života a dnešní těžkopádnosti církve ve veřejném působení. Scházejí kompetentní a zkušené osoby či grémia při řešení nejrůznějších problémů, a často chybí i povědomí o tom, že je jich vůbec třeba. Nebo souvislost dřívější izolace a dnešní neschopnosti zařadit se realisticky do kontextu evropské a světové církve. Dřívější absence zejména katolické teologie v univerzitním vzdělání a vůbec nedostatečná výchova kněží má zase za následek omezený rozhled mnoha kněží, jejich neschopnost řešit nové problémy a ustrnulost pastoračních přístupů, spiritualitu, která se těžko snáší s realitou dnešní doby. A na fakultách je nedostatek kvalifikovaných vyučujících, obecně se teologie podceňuje, není chápána ve své roli ochrany před excesy všeho druhu. Podobně na straně laiků koresponduje nedostatečná aktivní odpovědnost za církev u mnoha z nich se zákazem zapojení laiků v církvi za bolševiků. Jsem již pátým rokem mimo domov, možná se proto ve všem zcela mýlím, ale zdá se mi, že tu je řada bolestných věcí. Že stačí jen srovnat dřívější vlnu konverzí mezi mladými lidmi zvláště ve velkých městech a jejich dnešní zklamání z prozaické až tristní reality církve.

J.S.: A jak se ti jeví ekumenismus z širšího, světového hlediska?

L.K.: V rámci křesťanství nezbývá skutečně teologických problémů zdaleka tolik jako vzájemné neznalosti, nedůvěry, potřeby uchovat vlastní odlišnou identitu nebo sporů o církevní majetek jako mezi řeckokatolíky a pravoslavnými.

S východními církvemi zbývá dořešit otázku primátu římského biskupa trinitární spory o .Filioque" patří spíše minulosti. U evangelických křesťanů je určitý problém vjejich roztříštěnosti a také vodmítání závazné apoštolské posloupnosti. Věřím ale, že teologický rozhovor, který je vuniverzitním prostředí samozřejmostí, a především chuť poznat a pochopit druhou stranu může přinést jednou sblížení, na jaké se dnes neodvažujeme ani myslet.

J.S.: Sympatizuješ s úsilím především západních feministek, které bojují proti všem formám .patriarchálního" a .falokratického" způsobu myšlení včetně přednosti mužského rodu v gramatice přinejmenším většiny evropských jazyků?

L.K.: Přednost mužského rodu v gramatice mě nijak nerozčiluje a nevadí mi. Nejde přece o to, aby se říkalo .občané a občanky", ale o to, aby si všichni občané byli před zákonem rovni a měli stejná politická práva. Podobně myslím nejde o to, aby existovali teologové a teoložky, ale o to, aby v teologii rozhodovala kompetence, ne pohlaví.

J.S.: A proč se tedy na Západě ženská specifika tak zdůrazňují?

L.K.: Je to snad pochopitelné, uvážíme-li novou roli ženy v euroamerické společnosti a kultuře. Na druhé straně je třeba se vyvarovat jakékoli absolutizace kontingentního (t.j. nahodilého, nepatřícího k samé podstatě věci, pozn. J.S.). Člověk by měl být předně ČLOVĚK, pak teprve muž a žena, Čech a Němec, Evropan a Afričan. Nechci ty pohlavní, rasové, národnostní a kulturní rozdíly znevažovat. Člověk jistě nikdy neexistuje bez nich, je jimi určen a ony vytvářejí bohatství lidské rozmanitosti. Měli bychom ale vždycky vědět, že nejdůležitější je právě to, co mají lidé společné: reflexivita, svoboda, společenskost, přátelství, humor. . .

J.S.: Nejsi tak ale s ženskou otázkou příliš rychle hotová? Není to v samotné křesťanské církvi dosud otázka naprosto nedořešená, když uvážíš, že 7. dodnes je naše pojetí Boha čistě mužské, že v řadě církví nejsou ty nejodpovědnější služby de facto nebo i de iure ženám přístupné, že dodnes jako by .žena měla být muži poddána"?

L.K.: Tím ten problém pohlaví a vůbec sexuality nechci smést ze stolu. Byl ostatně po staletí jakousi Achillovou patou západní kultury a také západního křesťanství. Věřím ale, že nová role ženy ve společnosti, rodině, kultuře i vědě a také nové hodnocení lidské sexuality, jak se v euroamerické oblasti prosadily, postupně nacházejí a ještě najdou svůj výraz i v katolické teologii a církvi.

J.S.: Jak by tuto proměnu bylo možné opřít o stávající křesťanskou tradici?

Kde navázat?

L.K.: Určitý základ nacházíme už v Písmu. Žena je přece podle obou zpráv o stvoření, jak je zachycuje kniha Genesis, muži rovná, hebrejsky KNEGDO (Gn 2,20), t.j. partner, protějšek, s nímž se mluví .naroveň". Muži a ženě společně byla svěřena péče o Zemi, a věřím, že je jim - analogicky - do společné péče svěřeno i křesťanské poselství. Vezmi si třeba ženy u Ježíšova hrobu, slova janovského Ježíše Marii a milovanému učedníkovi. . . Není žádné tajemství, že křesťanství prvních století znalo ženy - jáhenky, že iroskotské mnišství rodinného typu znalo ženské i mužské představené smíšených klášterů, a tak dál. Bohatství křesťanské tradice a její skrytý potenciál jsou velkorysejší, než někdy máme za to, a nedovedu si představit, že by církev, která již prošla tolika dějinnými proměnami, zůstala navždy .staromládeneckou domácností", jak se dnes někdy jeví. Věřím, že velmi záhy bude mít žena na všech úrovních v církvi zásadně stejné slovo jako muž, odpovídající samozřejmě její kompetenci. Grémia, která v církvi pracují a rozhodují, budou jistě složena z mužů i žen, pokud již nejsou.

J.S.: Chtěl bych sdílet tvůj optimismus. Ale církev si dává ráda na čas. V dobách před dvaceti lety se říkával vtip o dvou monsignorech, kteří se na II. vatikánském koncilu dohadují, kdy že bude konečně zdobrovolněn celibát. .No víte, my se toho asi nedožijem, my už jsme na to moc staří," říká jedna z eminencí druhé, .ale spolehněte se, naši synové se už jistě budou moci oženit." Bralo se to s úsměvem, ale vyjadřovalo to tehdejší náladu a naději. Teď již jsou i synové zmíněných pánů možná staří na ženitbu - a nic. Tím spíš se mi nezdá, že by si papež pustil pozítří ženy do své konzistoře. Vždyť i apoštol velí .ženě nedovoluji učit" (1 Tm 2,12).

L.K.: Držet se v těchto věcech fundamentalistického biblického obrazu, který odráží tehdejší situaci ve společnosti, by byl naprostý anachronismus, 8. odporující zásadám biblické vědy. Proč se stejně úzkostlivě nedržíme například také apoštolova přání, aby měl biskup jednu ženu a vychované děti (1 Tm 3,2nn)? Slova Písma jsou podmíněna kulturní a společenskou situací - jinak to nemůže ani být - a každá nová doba si žádá jejich novou interpretaci. Co je ve slovech Písma závazné či .nadčasově platné" jistě není stav společnosti, který obrážejí - pomysleme na Pavlovo neproblematické přijímání otroctví v listě Filemonovi. Tím podstatným je poselství o Boží lásce, která přišla k lidem jako člověk. Toto poselství chceme jako teologové ve své době srozumitelně a věrně formulovat, jako křesťané dosvědčovat, jako církev zpřítomňovat. Právě v bratrském společenství církve by měly být překonány předsudky vůči .jinému" a .cizímu", ať už vůči druhému pohlaví, vůči jiné rase a národu, vůči neznámé kultuře. To přece také říká apoštol Pavel: .Pak už není Žid ani Řek, otrok ani svobodný, muž ani žena, neboť jste všichni jedno v Ježíši Kristu." (Ga 3,25)

J.S.: Co ale v téhle souvislosti soudit o nedávném kategorickém odmítnutí možností ženské ordinace ze strany papeže?

L.K.: Pokud jde o apoštolský list Jana Pavla II. z letnic tohoto roku Ordinatio sacerdotalis .o kněžském (biskupském) svěcení, které je vyhrazeno mužům", je to dokument v mnohém pozoruhodný. Již z ryze formálního hlediska upozorňují někteří teologové (např. Wolfgang Beinert z Řezna nebo Hans Waldenfels SJ z Bonnu), že ačkoli vyloučení ženy z kněžského a biskupského svěcení má být .definitivní" (definitive tenendam, § 4), přesto nejde (s ohledem na formu tohoto dokumentu) o .neomylnou", tj. definitivně závaznou nauku. Již z hlediska teologické hermeneutiky tak stojíme před neobvyklým fenoménem: nauka, která není definitivně závazná, přesto má být definitivní. . .

J.S.: A odhlédneme-li od formy, co říkáš obsahu?

L.K.: Z hlediska obsahového je těžké se k dokumentu vyjadřovat, protože neobsahuje téměř žádnou argumentaci (opírá se o dokument Inter insigniores z r. 1976, není ovšem tajemstvím, že přibližně z téže doby existuje dokument biblické komise dokazující opak). Poukaz na tradici církve diskrétně obchází problematiku žen jáhenek ve staré církvi a celý problém kontinuity či diskontinuity mezi službou jáhna, kněze a biskupa. Tvrzení, že si církev .neosobuje pravomoc připustit ženy ke kněžskému (a biskupskému) svěcení" (§ 2) pokládám za určité antropologické nedorozumění. Je opravdu rozdíl mezi oběma pohlavími teologicky tak závažný? Pokud 9. se církev odvážila obrátit se s křesťanským evangeliem k .pohanům", pokud dokázala podržet Starý zákon jako svou posvátnou knihu, a přesto se necítila vázána rituálními předpisy Tóry (to všechno byla nesamozřejmá odvážná rozhodnutí křesťanské víry a teologie) atd., nevidím, proč by jednou nemohla mít více fantazie, pokud jde o poslání ženy v církvi (aspoň tolik, kolik měla v raně křesťanských dobách, a třeba i více). Papežský dokument z letošních letnic je myslím především - a to je třeba si uvědomit, abychom mu správně rozuměli - určitou kontextuální reakcí na ordinaci žen v anglikánské církvi. Nevěřím, že je to poslední slovo církve o postavení ženy v katolické církvi.

J.S.: Děkuji ti za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v Olomouci i jinde.