Křest dětí

Křest nemluvňat je a asi zůstane nejobvyklejším způsobem křtu v katolické církvi, v pravoslavných církvích, ale i v mnoha reformačních církvích. To má kromě pozitiv (člověk je brán vážně už jako dítě - je součástí vykoupeného lidstva, boží dar není vázán na lidské schopnosti) řadu úskalí.

Především křest je a musí být odpovědí osobní víry na víru křtící církve. Velice důležitá je víra rodičů. Jejich role je pro dítě a jeho výchovu důležitější než role kmotrů. Právě tak důležitá je víra místního obecenství. Křest je víc než pouhý obřad, je to celoživotní dění, které má dokonce eschatologický přesah. Součástí křtu je tedy výchova dítěte ve víře, na které se rodiče s obecenstvím budou podílet. K tomu by měli být vhodně formováni - nejen vzděláváni, ale i vychováváni, když mají vychovávat své děti. Nepřísluší to jenom představenému, ale celé obci. Často se aktivita příslušníků obce soustředí pouze k tomu, aby dítě bylo přineseno a pokřtěno. Je to pozůstatek dob minulých, kdy se křtily téměř všechny děti, pokud možno hned v porodnici. Kromě tohoto formálního udělení svátosti toho "farnost" mnoho dětem nenabídla.

Sám jsem byl takovouto "křticí linkou" při propouštění z porodnice "protažen", krátce před tím, než ji bolševik zrušil. Rozhodnutí ateistického režimu tak kupodivu předjímalo dnešní pastorační směrnice - v nemocnicích nekřtít. Časný křest podporovala teologie fundamentalisticky chápanou teorií o smazání dědičného hříchu. Kdo nestihl být pokřtěn, měl prý "smůlu". Tak se křtilo pokud možno co nejdříve, v kritických případech dokonce v těle matky. Dnes již tak úzkostliví nejsme, věříme, že Hospodin má i jiné způsoby naší záchrany, než jsou svátosti. Dnes se naopak doporučuje, aby se v místním obecenství několik křtů spojovalo, aby bylo několik termínů během roku, kdy se křtí. Vynikne tak sociální rozměr svátosti. Rodiče dětí se mohou během přípravy lépe poznat při vzdělávání i modlitbě. Je to velká příležitost k budování sounáležitosti členů křesťanské obce. Posoudit koho pokřtít a koho ne vyžaduje velkou pastorační moudrost a opět by to neměla být záležitost pouze představeného (faráře, pastoračního asistenta).

Při rozhodování existuje napětí mezi pravdivostí svátosti, která předpokládá jisté náležitosti, a mezi svědectvím o božím milosrdenství, které dovede pracovat i s málem dobré vůle. Dnes však myslím chybí spíše odvaha křty odkládat (nikoli odmítat) tam, kde zatím nejsou lidské předpoklady pro to, aby křest mohl být dovršen.

Pro vlastní liturgii je nezbytné, aby sloužící znal kostru obřadu křtu zpaměti, aby dokázal spojit krásu obřadu s pastoračním efektem, aby zůstal vždy lidský, aby dokázal improvizovat při nenadálé situaci. Dokázat např. vhodně pastoračně využít silný řev dítěte; rodiče to stresuje, jako kdyby za to oni nebo dítě mohli.

Je tragikomické, když celebrant listuje v rituálu a nasliněným prstem hledá, jak dál. Rovněž tak ostatní účastníci liturgie (zejména obec) musí znát své poslání. Obtížně se liturgie děje tam, kde obec chybí či není strukturována dle jednotlivých služeb.

Mezi služby může patřit účast scholy, může tam patřit pomoc při hlídání dětí během obřadu, aby se rodiče mohli s užitkem aktivně účastnit, příprava občerstvení pro přítomné a pod.

S ohledem na velikonoční charakter křtu je obvyklou dobou pro křest nedělní sváteční eucharistická slavnost. Obřad křtu je zakomponován do eucharistické liturgie na několika místech. Obřad přivítání dětí je na samém počátku a děje se u vchodu do kostela. Úlohou vstupního dialogu je navození lidsky vstřícné atmosféry: Církev je skutečnost přirozená i nadpřirozená. Otázky nejsou povinné a nemá smysl, aby zde zaznělo cokoli pouze formálního. Tak nemá cenu se ptát, jak se dítě bude jmenovat, pokud to všichni předem vědí.

Mohlo by být zajímavé se rodičů třeba zeptat - pokud bychom je tím nevyvedli z rovnováhy, - proč se jejich syn bude jmenovat zrovna David. Následující dialog by mohl vyústit k připomenutí vlastností Hospodinova pomazaného, který mu zůstával věrný. Stejně tak místo otázky "Co od církve žádáte?" by bylo možné vyzvat rodiče, aby svědčili o své víře, svém vztahu ke Kristu, o vztahu k církvi. Pochopitelně by se připravili a svědectví mohou třeba i přečíst.

Úvodní obřady mše v této liturgii odpadají. Po příchodu k oltáři, kdy se zpívá vhodná píseň, následuje Gloria (anebo v adventu nebo postu přímo vstupní modlitba).

Biblická čtení pro bohoslužbu slova se volí z lekcionáře pro křest dětí (i v neděli je možné jedno čtení zaměnit za čtení "křestní"). Mohou se vybrat i jiná čtení "přejí-li si to rodiče, anebo by to bylo pro ně užitečné" (rubrika 44). Je vidět, že aktivní účast rodičů a přátel na tvorbě liturgie se předpokládá.

Mělo by se to promítnout zejména při přípravě modlitby věřících (přímluv). Tato část liturgie, koncilem znovu obnovená, je v naší zemi nesmírně zanedbaná a vykonává se pouze formálně. Mimořádné příležitosti, jako je třeba právě křest dítěte, mohou umožnit rodičům i dalším zástupcům obce, aby tuto bariéru lhostejnosti prolomili. Měli by se však předem připravit, aby aktivní účastí v přímluvách dostáli roli svého křestního kněžství.

Doprovodné obřady křtu uvádí rituál ve variantách. Tak si lze vybrat jeden ze dvou uvedených exorcismů. Následující mazání olejem katechumenů je vlastně také variantní (je totiž možné jej vynechat; v takovém případě se potom mění text doprovodné modlitby). Žehnání ("svěcení") křestní vody a vzývání Boha je uvedeno ve třech variantách, respektive ve čtyřech, započteme-li variantu, při které se křestní voda nežehná vůbec (ve velikonoční době, kdy se používá voda z velikonoční vigilie). Zřeknutí se zlého, které bezprostředně přechází křtu, se nabízí ve dvou variantách. Je vhodné, když rodiče, případně přisluhovatel křtu sám, předem uvážlivě zvolí variantu přiměřenou situaci konkrétních zúčastněných. Vlastní křest se děje trojím litím, nebo trojím ponořováním za současného vyslovování trinitární křestní formule. I když symbol obmytí má svoji výrazovou hloubku a lze ho snadno pastorálně-teologicky interpretovat, je přesto škoda, že se více nevyužívá symbolu ponoření (a vynoření) symbolizujícího Kristovu smrt a vzkříšení. Vyžaduje to ovšem vhodné vybavení baptistéria (např. vhodná teplota vody i vzduchu).

Po křtu následuje pomazání křižmem (pozůstatek biřmování), oblečení do bílého roucha a předání hořící svíce, zapálené od svíce velikonoční. Je hezké, je-li roucho skutečnou, sice slavnostní, ale funkční částí oděvu, nebo jeho doplňkem. Jediný požadavek rubrik je, aby bylo skutečně bílé. Sami jsme pro bílé roucho dětí použili materiál ze svatebního závoje. Svíce byla pro všechny děti stejná a používáme ji při velikonoční vigilii. Liturgie pokračuje přinášením darů (rodiče a kmotři se mohou podílet). Na závěr může být zvláštní požehnání matce, otci a ostatním. Pro ilustraci několika nešvarů při křtu dítěte uvedu obřad, kterého jsem se zúčastnil asi před dvěma roky v jednom pražském kostele. Ačkoli sloužil mladý vzdělaný kněz, vystupující lidsky a přívětivě, přesto liturgie působila dojmem nedbale připraveného provizoria. Kněz se v obřadech očividně neorientoval, nebyl osobně připraven. (Po skončení říkal, že "nevěděl, že přijde tolik lidí".) Některé části obřadu zdvojil, některé přehodil. Možná jej vyvedlo z míry, že jsme spontánně zařazovali zpěvy (byť na "správných" místech). To by naznačovalo, že ještě nečetl rubriky v klidu, vždy jen narychlo při obřadu samém. Jinak by musel vědět, že "zpěv mnoho přispívá k slavnostnímu rázu udělování křtu, podporuje vědomí jednoty přítomných, je oporou společenství modlitby a může mnoho přispět k vyjádření velikonoční radosti, která má zaznívat při udělování křtu" (Všeobecný úvod ke křtu 30). Na obřad navazovala hned eucharistická bohoslužba se dvěma dalšími křty. To není pochopitelně přípustné, křest není soukromou záležitostí určitých skupinek, týká se celého shromáždění.

Od odpovědných kněží působících v pastoraci vím, že se daří obtížně překonávat pro církev zhoubnou praxi pokřtít prakticky každé dítě, když je projeven zájem, bez ohledu na víru. Víra rodičů a církve je tak nahrazována naivní vírou (bohužel i některých biskupů) v moc obřadu samého.

Povinnost přípravy mnoho neznamená. I nevěřící lidé, kteří žádají obřad, jsou ochotni absolvovat jako nutné zlo "školení" před křtem, které je nyní vyžadováno.