Wolfgang Beinert o Marii a feministkách

Řezenský dogmatik Beinert věnoval jednu ze svých knih, zaslaných redakci Getseman k recenzi, problematice žen v církvi. Jako muž se v úvodu omlouvá, že píše o ženské otázce: Cítí to jako svou povinnost, protože jako mariolog zjistil, že úcta k Marii se v církvi vyvíjela nepřímo úměrně k úctě k ženám. Maria jako žena je pro něj klíčem k přiměřené odpovědi na výzvu feministické teologie, s níž se v jedné z kapitol knihy výslovně vyrovnává. Nejprve však na rozboru biblických textů ukazuje, že od dvou zpráv o stvoření se vine tradice dvojího vztahu k ženě. Podle Gen 1 stvořil Bůh člověka jako muže a ženu, podle Gen 2 je stvoření člověka stvoření muže. A tak na jedné straně je žena zpochybňována jako obraz Boží, na druhé straně je muž bez ženy viděn jako neúplný člověk. (Ježíšova slova o celibátu jsou tedy rehabilitací svobodných lidí, v židovství diskriminovaných. Dnes jsou ovšem převracena v pravý opak.) Celou Biblí pak prochází na jedné straně negativní vztah k ženě jakožto nečisté pro bohoslužbu, na druhé straně tam, kde Bůh jedná rozhodujícím způsobem pro záchranu svého lidu, používá stejně mužů i žen - viz Miriam, Debora, Sára, Rebeka, Rahab, (Ch-)Anna, Chulda, Ester, Rút aj. Až Hospodin stvoří nové věci, bude se žena ucházet o muže (Jer 31) a také dcery budou prorokovat (Joel). Všední den je určován 10. patriarchátem, ale Bůh toho při povolávání zachránců nedbá. Ani Ježíš nemění patriarchální poměry revoluční cestou, ale otevírá novou budoucnost. Ježíš se obrací k diskriminovaným, tedy i k ženám, slova proti rozvodu znamenají odstranění diskriminace ženy i v právním smyslu. Špatnou pověst má u feministek apoštol Pavel, ale zřejmě neprávem - například podle poslední kapitoly listu Římanům měly ženy jako jeho spolupracovnice v církvi místo, o jakém se jim dnes může jen zdát - až po diakonky a apoštolky. Ti, kdo by chtěli z Bible obhajovat diskriminaci ženy, museli by obhajovat i otroctví. Ježíš otevřel možnost překonání obojího. Zatímco v případě odstranění otroctví se už tato možnost realizovala, když přišla vhodná doba, je podle Beinerta vhodná doba pro překonání diskriminace ženy právě dnes. Beinert se nevyslovuje pro ordinaci žen, ukazuje však neudržitelnost argumentace proti takovéto ordinaci: Církev, která na tridentském koncilu proti výslovnému ustanovení Kristovu a celé tradici zavedla přijímání pod jednou způsobou, může tím spíše provést změnu v této věci, kde žádné výslovné ustanovení Kristovo není. Závěrem citujme z knihy slova jedné .typické feministky":

.Jak ráda bych byla knězem, abych mohla kázat o nejblahoslavenější Panně! Ukazovala bych především, jak málo vlastně víme o jejím životě. Neměly by se o ní vyprávět nepravděpodobné věci. Aby kázání o nejblahoslavenější Panně přineslo ovoce, muselo by ukazovat její skutečný život, jak probleskuje evangeliem, nikoli vymyšlený. . . Ukazují nám nejblahoslavenější Pannu jako nedostižnou, ale bylo by třeba ukázat, že je možné ji napodobit cvičením skrytých ctností, muselo by se říci, že jako my žila z víry. . ." (sv. Terezie z Lisieux, několik dní před smrtí).

• jv-

(Wolfgang Beinert, Unsere Liebe Frau und die Frauen, Herder 1989)