Autorita a moc

Úryvek z knihy Wendezeit im Christentum vydané v Mnichově v r. 1993.

Fritjof Capra: Mezi všemi lidmi, kteří pracovali na spirituálním základu pro mír a sociální přeměny, je zářivým příkladem Gándhí. Jeho dílo nám velmi dramatickým způsobem ukazuje člověka, který uměl zacházet s mocí, aniž by se od ní dal zkazit.

Podle mé zkušenosti je jeden z největších problémů hnutí baze (základních společenství) a sociálních aktivistů, kteří chtějí měnit poměry ve světě, otázka politické moci. Ta se projevuje nejrůznějším způsobem. Například: máme se paktovat s lidmi nebo organizacemi, které mají politickou moc, například s politickými stranami? Máme tímto způsobem sami dosáhnout moci, a jak to máme udělat, aniž bychom se dali podplatit, když všichni víme, že moc přece korumpuje?

Jiný aspekt je ten, že sama základní společenství se musí zabývat tou měrou, jakou byla zpolitizována, dělením moci mezi sebou. Téměř by se dalo říci, že již podle definice je politická aréna arénou moci. Centrálním aspektem každé politiky je rozdělení moci.

Každý ví, že moc korumpuje a má všechny možné formy negativních vedlejších účinků. Víme také, že Gándhí uměl příkladným způsobem zacházet s mocí a sám byl velice duchovní osobností. Co nám to všechno říká o souvislosti spirituality a moci? Považuji tento komplex otázek spirituality a moci za nejvýše důležitý.

David Steindl-Rast OSB: K tomu bych se chtěl rovněž vyjádřit, avšak použiji pojmu autorita. Hledáme-li ve slovníku, co znamená slovo autorita, najdeme tam jako vysvětlení .moc rozkazovat". A pak se člověk zeptá:

.Odkud pochází tato moc rozkazovat? Kdo ji autoritám propůjčil?" Tím jsme u vlastního významu autority, totiž autority jako .pevného základu pro vědění a jednání". To je něco zcela jiného než .moc rozkazovat" - původní představa o autoritě. Badatel se nespokojí s pouhými pověstmi, nýbrž potřebuje pro své poznání solidní podklady. Zabývá se tedy knihou, která má autoritu. Kdo je nemocný, jde na konzultaci k autoritě, která se zabývá oborem, týkajícím se jeho trápení. Používáme slovo autorita také ve smyslu pevného základu pro naše vědění a jednání, přitom jsme však zapomněli, že to je jeho prapůvodní význam.

FC: A jak teď přejdeme od autority ve smyslu .pevného základu pro vědění a jednání" k autoritě jako .moci rozkazovat"?

DSR: Je relativně lehké pochopit tento krok, především když vycházíme z malé obce. Mějme přitom na mysli nějakou vesnici nebo národní kmen v raných dobách. Někdo, kdo tam dost spolehlivě dokázal, že má pevný .základ pro vědění a jednání", byl uveden do pozice autority. To se děje v rodině ještě i dnes. Tato autoritou vybavená osoba může být moudrá teta, k níž jde každý, kdo má problémy. Vidí v ní autoritu. Američtí Indiáni určí 36. náčelníky pro vedení války. V nouzi se člověk ohlíží po někom, kdo se již často osvědčil jako spolehlivý pramen pro vědění a jednání, a učiní tuto osobu náčelníkem. Jakmile byl válečný konflikt pryč a nevznikl už žádný výjimečný stav, ustoupila tato osoba znovu do pozadí. Thomas Matus OSB: To je velmi rozumný způsob zacházení s autoritou.

Najdeme ho i v raných dějinách izraelského národa po odchodu z Egypta. Kniha Soudců vypráví o charismatických vůdcích, kteří v kritický čas svolali dvanáct kmenů a vedli je do boje. Jedním z těchto .soudců" byla dokonce i žena jménem Debora.

DSR: Častěji se však stane následující: někdo, kdo dostane moc rozkazovat, setrvá v této pozici i poté, co přestal být pevnou základnou pro vědění a jednání. To je pak zvrat pravé autority v mocenskou. Říkáme, že je někdo vybaven autoritou. Toto .vybavení" spočívá v úřední uniformě. Kdo je vybaven tímto způsobem, může být spolehlivým zdrojem pro jednání a vědění nebo nemusí. V obou případech mu však dává uniforma moc rozkazovat. Aby autorita zůstala zdravá, musí se sejít dvě věci: síla a vědomí odpovědnosti. Jinými slovy - ten, kdo vykonává moc, musí také nést odpovědnost za její používání. Autoritářské chování vzniká tam, kde lidé, kteří mají moc, už nemají vědomí odpovědnosti. Toto vědomí zavazuje majitele moci postavit se těm, kdo jeho autoritu zpochybňují. Ti jsou snad tak utiskováni a vykořisťováni, že se nemohou projevit. Přesto jejich pouhá existence zpochybňuje tuto moc. Jak my využíváme v této souvislosti svoji vlastní moc? Je důležité pomyslet na to, že každý z nás disponuje autoritou - v rodině, na pracovišti, mezi kolegy ve stejném postavení, každý má do jisté míry autoritu.

FC: Pak tedy ve skutečnosti nemluvíme o něčem zvenku - o .těch odtamtud", o lumpech, autoritativních typech. My mluvíme o nás samých. DSR: Ano, a tady mne začíná ta věc zajímat. Otázka .Jakou odpovědnost nesou ti, kdo uplatňují autoritu" se obrací na nás, i když v různé míře a rozmanité formě. Moje odpověď zní: Kdo má autoritu, měl by využít svoji moc k tomu, aby vybavil lidi, kteří podléhají jeho autoritě, takovou mocí k jednání, aby stáli pevně oběma nohama na zemi. Zmocnit někoho k jednání znamená propůjčit mu autoritu. A propůjčit někomu autoritu znamená předat mu odpovědnost. To je důvod, proč zbabělec v nás nechce žádnou autoritu. My prostě nechceme nést s tím spojenou zodpovědnost. Tím, že odsuneme naši vlastní odpovědnost, nahráváme do rukou autoritativním osobám.

FC: Tento proces - mít autoritu a mít pod svojí autoritou jiné, stejně jako úkol zmocnit je k vlastnímu jednání - znají všichni rodiče. Ať chtějí nebo ne a také v každé situaci - rodiče jsou pro své malé dítě spolehlivým pramenem jednání a vědění. Tento malý scénář je uváděn v každé době. Rodiče musí dítě vést pozvolna k tomu, aby stálo na vlastních nohou, musí mu přenechat autoritu nebo na něj převést plnou moc, která by využila v něm existující autoritu. Proces rodičovství, v němž se musíme učit zacházet s autoritou, je na celém světě stejný. Přitom se také učíme, že dítě - tedy každý z nás - chce velmi brzy všechnu moc, ale žádnou odpovědnost. To vede ke všem těmto problémům s autoritou.

DSR: Co můžeme dělat, abychom to napravili? Co můžeme my proti tomu dělat, když jsme tak rychle ochotni přenechat všechno mocným, neboť je to pro nás pohodlnější, než abychom sami převzali odpovědnost? To je ten skutečný problém.

TM: Stačí se přece jenom podívat, jak málo lidí v této zemi přejímá odpovědnost a jde k volebním urnám - ačkoliv je to přece tak jednoduché. DSR: A většina nevoličů si stěžuje na úřady. Oni jsou tak nespokojeni s kandidáty, že se ani nenamáhají volit. Pro ně nehraje roli, kdo vyhraje. Jeden je stejně tak dobrý jako ten druhý.

TM: Ti by spíše řekli, že je jeden tak špatný jako ten druhý, a proto nemá žádný smysl jít k volbám. Přitom v demokracii není tolik vlastním základem pro volby zvolení jednoho nebo druhého kandidáta. Spíše je účelem vyjádřit své přesvědčení a spojit svůj hlas s hlasy lidí, kteří toto přesvědčení sdílejí. DSR: Ano, tak se vykonává v demokracii s vědomím odpovědnosti osobní autorita.

Co se týče autority, má naše společnost vadu zraku. Většina lidí nechce prostě věřit, že se člověk rád sklání před autoritou. Naše společnost je toho názoru, že každý by byl v hloubi svého srdce rebel, kdyby se nedržel pod kontrolou. Rodiče stále zacházejí se svými dětmi jako s potenciálními rebely. Dítě však není žádný rebel: pouze není tak snadno ovladatelné, toť vše. Dítě touží po moci, v čemž však není skutečný problém. Ten spočívá spíše v tom, že dítě nechce převzít žádnou odpovědnost. Jen si vzpomínám na pokusy, které prováděl Stanley Milgram na universitě v Yale. Dokázal, že velmi mnoho normálních lidí je ochotno se chovat násilnicky, kdyby k tomu byli vyzváni nějakou autoritativní osobou. Podle mého názoru spočívá podstata tohoto šokujícího výsledku v tom, že lidé jsou raději bezmocní, než aby převzali svou odpovědnost.

FC: Co na tom můžeme změnit my?

DSR: V tomto případě pomůže se zeptat: Jak učil Ježíš sám, než církev začala učit o Ježíšovi? Historikové se všeobecně shodují na tom, že učil s autoritou a vléval svým posluchačům, především malým lidem, odvahu k jednání. Ti podle četných svědectví evangelií říkali: .Tento muž mluví s autoritou." A pak dodávali: .Ale ne jako naše autority." Toto milosrdenství jej přivedlo do nesnází. Jestliže někdo promlouvá k našemu srdci a říká věci, které jsme sice vždy znali, ale netroufli si je správně vyjádřit slovy, pak řekneme: .Tenhle člověk mluví opravdu s autoritou." A přesně to samé se říkalo o Ježíšovi. On zmocňoval lidi k tomu, aby důvěřovali svému nejvnitřnějšímu náboženskému prožitku. Připomínal jim Boha, jehož znali ve svých srdcích, Boha jako milujícího Otce, jako kvočnu, která shromažďuje a chrání pod křídly svá kuřátka. Ukazoval jim to, co v nejhlubším nitru věděli již dávno, že Bůh každého z nás miluje, jako bychom byli jeho jediné děti a všichni dohromady jedna velká rodina. Ježíš učinil z vyvržených své přátele a dal jim pocit, že někam patří. Neuzdravoval lidi slovy: .Hokus pokus, jsi zdráv," ale tím, že jim zprostředkoval do jejich nitra důvěru v božskou uzdravující sílu: .Tvá víra - tvá důvěra - tě uzdravila." Také neříkal: .Hokus pokus, tvé hříchy jsou odpuštěny," nýbrž jim připomínal to, co ve svém srdci již věděli: že Boží láska jim odpustila jejich hříchy ještě dříve, než vůbec zhřešili. Ovšem ten, kdo podporuje sebevědomí prostého lidu, je trnem v oku těm, kteří se drží u moci utiskováním druhých.

Pro jednotlivé věřící spočívá jedna z nejdůležitějších změn, které s sebou přináší nové myšlení v teologii, v tom, že je osobnímu prožitku božského propůjčena tak velká závažnost. Každé učení se musí spojit s osobní náboženskou zkušeností člověka. Dříve byly náboženské pravdy zprostředkovány zvnějšku nebo shora.

Před křtem je dospělému položena otázka: .Co očekáváš od církve?" To je rozhodující otázka a odpověď zní .Víru." V myšlení starého paradigmatu to znamená: .Zprostředkuj mi všechny pravdy víry. Dej mi celý balík." Podle nového chápání to znamená: .Pomoz mi při mém poznávání Boha ve víře. .To jsou dva zcela rozdílné postoje. Jakmile člověk zaujme takový postoj, pozná, že funkce náboženského zmocnění spočívá v probuzení božské autority ve všech těch, kteří podléhají nějaké autoritě. FC: To nám ukazuje, jak velice jsou propojeny moc a autorita. Pomysleme například na lékaře. Ve starém paradigmatu je autoritou pro zdraví pacientů. Má moc rozhodnout, zda je člověk zdravý nebo ne, a co se má dělat, 39. když zdravý není. Proto třeba řekne: .Vy musíte jít na operaci." A člověk se tedy dá operovat. Nebo řekne: .Vy musíte brát ten a ten lék," a ten pak také člověk bere.

DSR: To je stále ještě převládající forma chování lékařů. FC: V novém paradigmatu se lékař uplatňuje spíše jako rádce a opora v procesu uzdravení, který v podstatě patří pacientovi, jehož individuální odpovědnost za vlastní zdraví je tedy mnohem větší. Moc a odpovědnost patří skutečně dohromady, ne?

FC: Podle mne bylo zpochybnění autority hlavním motivem většiny hnutí šedesátých let. Byli tady například studenti, kteří zpochybňovali autoritu svých učitelů a univerzitní správy. V hnutí za občanská práva zpochybňovali černí autoritu bílých, v ženském hnutí zas ženy autoritu mužů. V Pražském jaru popírali Češi autoritu Sovětů. Toto zpochybnění autority je společným námětem celých šedesátých let. Existuje něco podobného v teologii? DSR: Ovšem. Teologie vždy kladla otázky, avšak uvnitř určitého rámce, který však nesměl být jako takový zpochybněn. Nyní ale k tomu došlo. Tak jsme dříve diskutovali o Zjevení, přičemž jsme se ptali, co určitá nauka znamená. Dnes se však ptáme, zda je Zjevení sbírkou nauk nebo něco jiného?

Náhle jsme překročili hranici, která dříve platila za nedotknutelnou. FC: Jinými slovy - zpochybnili jsme paradigma. To patří k pojmu paradigmatu - že se může celý rámec zpochybnit. Kontext není nic daného, nýbrž je kulturně a historicky podmíněn. A když se zpochybní vzor, pak se zpochybní také autorita, že?

DSR: Ano, přinejmenším tehdy, když autorita na daném vzoru trvá. FC: Když je ztělesněn v sociální instituci. Se zpochybněním vzoru se zapochybuje o společenských institucích.

DSR: Pochybuje se o všem - radikálně, avšak s úctou a respektem. V tomto kontextu je paradigma platný rámec, v němž se věci nakonec vidí. Slova .radikálně, avšak s úctou a respektem" jsou zcela rozhodující. A není tak snadné zachovat napětí mezi oběma způsoby postoje, zpochybňujeme-li autoritu. TM: Mohli bychom následkem toho říci, že nemusíme zpochybňovat jen majitele odpovídajících pozic, nýbrž i sebe samé, abychom vyvolali naše vlastní reakce a náš vlastní pocit zodpovědnosti.

DSR: Ano, je to tak. Pojem .odpovědnost" v sobě zahrnuje, že ti, jimž svěřujeme moc, nám musí odpovědět na otázku, jak svoji moc použili, ale i my také musíme z našeho práva se jich zeptat učinit zvyk.

FC: Nyní se říká v rámci starého paradigmatu, že vláda je za to či ono odpovědná a má proto právo rozhodnout, co se stane s penězi daňových poplatníků. Tak například je vláda odpovědná za naši bezpečnost, a má moc rozhodnout, jaké zbraně použijeme. Neklade se však otázka, zda by bezpečnost nemohla znamenat něco úplně jiného. Jak byste mluvil vy z teologického a náboženského hlediska o odpovědnosti?

DSR: To je něco, co bylo v učení církve velmi pečlivě formulováno. Terminus technicus pro základní princip je .subsidiarita". V hovorové řeči to znamená, že rozhodnutí budou činěna na základně. Podstata principu subsidiarity spočívá v tom, že každé rozhodnutí, které může být učiněno na nižší úrovni, musí být na této úrovni učiněno. Smí být delegováno jen na nejbližší vyšší úroveň autority, jestliže ta nižší ho není schopna přiměřeně učinit.

TM: Mohlo by se říci, že se tento princip uskutečnil až v relativně novější době, ačkoliv pochází z Nového zákona. Všechno to začalo tzv. .sociálními" encyklikami, počínaje encyklikou Rerum Novarum papeže Lva XII. z konce XIX. století. V ní byl subsidiární princip aplikován na sekulární společnost, ne však na vlastní struktury církve, chápané jako pyramida, v níž je všechno řízeno shora směrem dolů. Jedinou výjimkou byli a zůstávají benediktini. DSR: My benediktini jsme na to hrdí. Potíž při aplikaci subsidiárního principu však spočívá v tom, že ty dolní autority jsou tak ustrašené, že s radostí přenechávají vyšším autoritám moc, která přísluší jim. Nemůžeme předpokládat, že lidé stále usilují o to, aby dosáhli více moci na lokální rovině. Často ji předávají velmi rádi dále. Tak se například velmi často dotazují biskupové v Římě na případy, ve kterých by byl Řím raději, kdyby byly rozhodnuty na místě.

TM: To platí zvláště pro tzv. .třetí církev" v Asii a Africe. Druhý vatikánský koncil sice zcela a plně autorizoval kázání a bohoslužbu ve stylu příslušné kultury a jejího přizpůsobení místním zvláštnostem a zvykům, avšak mnozí asijští a afričtí biskupové váhají podniknout konkrétní kroky v tomto směru bez výslovného souhlasu Vatikánu.

FC: Vraťme se ještě jednou k poměru mezi mocí a spiritualitou. Jak posuzujete Gándhího spiritualitu? Souhlasíte se mnou, že je vzorem, jak má člověk zacházet s mocí, aniž by se dal zkorumpovat? Jestliže ano, jaké si z toho můžeme vzít poučení?

DSR: Mnozí křesťané vidí v Gándhím postavu podobnou Kristu. Činil přesně to, co bylo zcela typické pro Ježíše, totiž dával druhým odvahu k jednání. Tím se dostal do nesnází Ježíš, a přesně to byl i případ Gándhího.

FC: Ano, oba byli zabiti.

DSR: Lidé v obou případech nechtěli skutečně moc, která by jim náležela, v žádném případě v takové míře. Někteří by ji sice chtěli, ale mnozí jiní říkali: .Dařilo se nám přece mnohem lépe, když se nám říkalo, co máme dělat. Pod britskou vládou šlo všechno zcela hladce." TM: To je pravda. Kdyby byl měl Ježíš dostatečně silnou skupinu lidí, kteří by toužili po svobodě jednání, pak by jej snad ochránili. Nevím, jak to vypadalo s Gándhím. To, co na něm tak obdivuji, je to, že jako Ježíš používal svoji osobní moc k tomu, aby dal moc druhým. Toto je podle evangelií křesťanské použití moci. Typickým příkladem je mytí nohou. Ježíš řekl: .Světská knížata to přenechávají svým poddaným. U vás ať je tomu obráceně. Ten nejmocnější ať je sluhou všech." FC: Tedy i zde je opět souvislost mezi mocí a odpovědností. DSR: Správně. Kde jsou moc a odpovědnost odděleny, tam je moc zkorumpovaná.

Tak by se skoro dala definovat deformovaná moc.

FC: Každý ovšem ví, jak je těžké nést odpovědnost. Čím více jí člověk má, tím tížeji ji nese. Proto bude zodpovědná osoba, mající plnost moci, usilovat o zmocnění druhých, aby tímto způsobem rozdělila a decentralizovala odpovědnost, že? Neboť jednotlivec sám jí nemůže mít příliš mnoho. Máli tedy člověk příliš mnoho moci, pak jsou jen dvě možnosti, jak se s ní vypořádat. Jedna spočívá ve lpění na moci. To pak není zodpovědná, ale zkažená moc, což je přirozeně většina případů. Druhý způsob je říci: .Mám příliš mnoho moci, příliš mnoho odpovědnosti, a proto bych je chtěl rozdělit." Pak použije člověk moc k tomu, aby zmocnil druhé. A to by pak byl křesťanský způsob výkonu moci - zmocnění druhých. DSR: Ano, přesto bych to však nenazýval výlučně křesťanským způsobem; je to cesta zdravého lidského rozumu. Zeptáte-li se mě, v čem spočívá ten pravý křesťanský vliv po ty dva tisíce let, to nové, čím křesťanství transformovalo Západ, pak bych mluvil o nové vizi moci. Ta způsobila od počátku mnoho neklidu, vytvořila mnoho mučedníků. Často se jí autority a mocenské struktury církve nedrží, v ideálním případě je předávána dále a často je přebírána lidmi, stojícími mimo církev. Přesto zůstává patrná jako něco, co se v dějinách lidského ducha odvozuje od Krista. V tomto ohledu měl Ježíš vliv, který vyzařuje až do naší doby.

FC: Ve svých přednáškách a seminářích používám často slovo .moc" ve dvojím smyslu - moc jako vláda nad druhými a moc jako vliv na druhé: vliv odpovídá podle smyslu více zmocnění, vláda více zkorumpované moci.

S autoritou to souvisí tak, že pravá autorita (v původním slova smyslu) ztělesňuje důvěru, a proto je jí předána odpovědnost. DSR: Tito lidé by měli mít moc, dokud si zaslouží důvěru. Většina autorit vybavených mocí má však sklon držet se moci ještě dlouho poté, co důvěru ztratili.

FC: Ve skutečnosti spočívá role autority v rozšiřování vědění, aby si lidé uměli pomoci sami a nemuseli se spoléhat na druhé. DSR: Právě to mám na mysli, když říkám, že autorita je propůjčována k tomu, aby byla podřízeným lidem dána moc k jednání. I kdybychom někde zde uznali nějakou vnější náboženskou autoritu, jednáme nakonec podle síly božské autority, té nejvyšší autority, kterou jsme poznali v našem srdci.

FC: Tento způsob myšlení v novém paradigmatu se dá pojmout také dynamicky. V představě starého paradigmatu je moc statická. Existuje hierarchie, a ta se nesmí nahlodávat. Znamená to ovládnutí všech spodních rovin nejvyšší rovinou. Jestliže se však chápe moc jako konstantní proud směrem ven ke zmocnění druhých a k posílení jejich autority, pak je to dynamický proces.

DSR: To je velmi dobré hledisko. K tomu ještě přirozeně přistupuje propojení autority různých individuí, různých skupin nejen ve vertikálním, ale i v horizontálním směru.

FC: Z tohoto důvodu říkám: ideální struktura moci jako vlivu je síť. Zpětná vazba se nevytvoří v hierarchii, ale v síti.

TM: V katolické tradici existuje pro tento druh struktury teologický základ. Je to princip kolegiality, v rámci kterého papež a biskupové, klerus a laici organicky jednají jako jedno živé tělo s pevně stanovenými, avšak vzájemně závislými funkcemi, jež jsou různým členům přiděleny.

přeložil Ondřej Bastl