Znepokojivá znamení budoucnosti

Papež Benedikt XVI. zrušil 24. ledna exkomunikaci 2009 čtyř biskupů vysvěcených před dvaceti lety arcibiskupem Marcelem Lefebvrem. Arcibiskup Lefebvre byl tehdy před svěcením biskupů bez souhlasu Říma veřejně varován, a když papeže Jana Pavla II. neuposlechl, byl veřejně spolu s novými biskupy exkomunikován. Tito biskupové v církevním trestu žili bez stopy lítosti nebo pokání dvě desítky let ve vzdoru k Římu. Nedávno je papež rehabilitoval - nejsou známy žádné podmínky, které by jim při tom uložil. Takovému rozhodnutí je obtížné porozumět loajálně. Navíc je těžko pochopitelné, že Řím nechal bez povšimnutí, že jeden z čerstvě omilostněných biskupů, Brit Richard Williamson, již řadu let veřejně popírá holocaust a existenci plynových komor.

Případů, které demonstrují papežovu nebezpečnou náklonnost k ultrakonzervatistům odmítajícím II. vatikánský koncil, je víc. Stanisław Wielgus, podporovaný ultrakonzervativním rádiem Maryja, byl v období 5. až 7. ledna 2007 varšavským arcibiskupem a primasem Polska. Když jej papež jmenoval, byly již k dispozici důkazy o jeho vědomé spolupráci s komunistickou tajnou policií. Teprve po mediálním tlaku jej papež vyzval k rezignaci.

4. února 2008 vydal papež upravenou velkopáteční přímluvu za židy jako součást jím znovu legalizovaného tridentského ritu, papežem Pavlem VI výslovně zakázaného. Přímluvu sám upravil; zmírnil sice protižidovské formulace, ovšem protižidovský duch v modlitbě setrval. Papež se sám k tomu odmítl vyjádřit, nechal státního sekretáře kardinála Bertoneho, aby záměr vysvětlil. Ten tak učinil velmi vyhýbavě. Pachuť zůstala.

Podobné postoje byly pozorovatelné již u kardinála Josepha Ratzingera v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry. Několikrát sám veřejně sloužil tridentskou liturgii. Také pohřeb Jana Pavla II. ve Vatikánu 8. dubna 2005, jemuž předsedal, ukazuje na jeho konzervativní postoje. Například bylo deklarováno, že eucharistii koncelebrují všichni přítomní kardinálové, ale skutečnost byla taková, že hlavní celebrant ostatní kardinály jako spoluslavící očividně ignoroval. Sám zahájil přednes eucharistické modlitby, aniž by se zajímal, zda ostatní se už mohou či nemohou účastnit. A tak se kardinálové scházeli kolem stolu Páně jako dekorační ministranti, na kterých vlastně nezáleží, během celé preface, během zpěvu Sanktus i Benediktus; poslední dorazili do kolegia až během Te igitur. Právě to odlišuje pojetí liturgie tridentské a liturgie posledním koncilem obnovené: Zatímco dříve slavil liturgii jen samotný obětník a nikoho dalšího pro to nezbytně nepotřeboval, po obnově slaví liturgii celé shromáždění tak, že každý se aktivně, kolegiálně a subsidiárně účastní způsobem, který je mu v daných podmínkách přiměřený.

A tak má jak kauza liturgie kardinála Ratzingera na svatopetrském náměstí, tak jeho pozdější papežská změna rozhodnutí předchůdce Pavla VI. ohledně tridentské liturgie podobný kontraproduktivní význam jako nedávná rehabilitace odbojných hierarchů a kněží Bratrstva Pia X. Vše ukazuje, že někdejší bystrý a vážený teolog, který kdysi prokázal otcům shromážděným na II. vat. koncilu cenné služby svými expertízami jako tzv. peritus, se sám od litery i ducha posledního koncilu postupem doby odvrátil a dává tak prapodivný příklad těm, kterým se nechce přijmout koncil ještě ani po čtyřiceti letech od jeho slavnostního ukončení.