Leonardo Boff je jedním z dinosaurů (jeho vlastní
slovo) teologie osvobození. Po vydání
knihy Církev,
charisma, moc v r. 1985 byl vystaven nejrůznějším církevním i
řádovým tlakům a trestům až k úplnému zákazu jakékoli publikační činnosti.
Po více než třicetileté práci pro církev a františkánský řád opustil
v květnu 1992 řád i kněžský úřad. Toto rozhodnutí komentoval slovy:
.Změnil jsem zákop, ne boj." Prestižní francouzská teologická revue L‘actualité religieuse
dans le monde (2/1994) přináší obsáhlý rozhovor s tímto teologem;
z tohoto rozhovoru pochází naše ukázka.
Když
jste opustil františkánský řád, co teď děláte? Jak se máte? (Smích) Mám se dobře, opravdu dobře.
V mé práci a činnosti se nezměnilo prakticky nic. Přijímám pozvání od
církevních společenství, přednáším, účastním se setkání. Víc než před tím! Od
května do července jsem byl v Evropě. Začal jsem Španělskem a končil
v Norsku. V každé zemi jsem pobyl týden, setkával se s velkým
počtem posluchačů, někdy až dvěma tisíci.
Od listopadu přednáším na katedře etiky univerzity v Rio de
Janeiro. Vlastně dělám svou teologickou práci.
Jak se vyvíjejí vaše vztahy s církví?
Ti, kteří mne neměli v lásce, k tomu mají teď
ještě víc důvodů. Přátelé zůstávají přáteli. V říjnu 1992 se sešlo na tři
tisíce představitelů brazilských tzv. základních společenství (resp. základních
obcí, fr. communautés de base). Já byl v té době ve Švýcarsku. Jeden
z přátel mi volal: "Společenství po tobě volají, a když nepřijedeš, tak to
bude zlé." Musel jsem ze Švýcarska odjet a promluvit na tomto shromáždění, kde
byla také víc než stovka biskupů. Cítil jsem, že tento okamžik je pro mě jakési
nové svěcení, nové pověření ke službě církvi lidu! Hned na to jsem přednášel
v Sao Paulo na setkání latinskoamerických biskupů. To jsou dvě znamení, že
otevřená církev pochopila, že jsem církev neopustil, pouze změnil funkci. Když analyzujete to, co jste prošel, jaké máte pocity? A kdybyste mohl
začít znovu...
V podstatě bych nic neměnil. Forma církevní
organizace je z pohledu evangelia až extrémně problematická. Byl bych ale
realističtější, pokud jde o možnost měnit instituci. Dost jsem nedocenil
schopnost odporu konzervativních kruhů. Dokázaly papeže přimět, aby podpořil
jejich záměry: posílit klerikální pól církve a její doktrinářský charakter.
Musíme více počítat s instituční nepohnutelností církve a zvolit jinou
strategii. Nebojovat proti instituci, jíž jsme oběti a která mi způsobila tolik
utrpení, ale vytvářet nový styl církve. Pracovat spíše na alternativní církvi
než na kritice. Do chvíle, než se dotknete otázky moci v instituci, je
církev tolerantní a trpělivá. Kdybych
mohl začít znovu, pokoušel bych se posilovat jinou moc, moc společenství.
Změnil váš odchod něco na pojetí církve?
Ne. Neopouštím myšlenky, které jsem vyjádřil ve svých
knihách, zejména v knize Církev, charisma, moc a v doktorské práci Církev jako svátost,
kterou v r. 1973 Yves Congar nazval monumentální. Léta bojů s římskými
úřady ve mně posílily názor, že je třeba rozlišovat křesťanství a církev. Křesťanství je spjato s Kristem,
dosvědčeno čtyřmi evangelii a ostatními spisy Nového zákona. Kristus
představuje sen o lidstvu, kde jsou všichni bratry a sestrami v přímém kontaktu
s Bohem, bez nějaké instituce jako prostředníka. Je to sen o setkání
s Bohem, který je Otcem a zároveň má mateřské rysy. Zatímco církev je
zároveň Ježíš a Caesar, ale víc Caesar než Ježíš, protože se strukturuje kolem
moci. To Ježíš nechtěl a považoval to za nebezpečné až ďábelské. Církev
pohřbila původní Ježíšův sen. Místo aby usnadňovala setkání s Bohem, se
postavila mezi Boha a člověka. Místo aby všem umožnila žít jako bratři a
sestry, zavedla hierarchii, laiky vytlačila na okraj a ženám zabránila v přístupu
k církevní službě. Dlouhé roky jsem věřil,
že změny v církvi by byly možné. To podporovala skutečnost sta tisíc
základních společenství v Brazílii i celé Latinské Americe. Ale církevní
instituce podlehla pokušení, kterým se ďábel snažil získat už Krista. Pokušení
kněžské, imperiální a zázračné moci.
Ve svých knihách srovnáváte církev a reálný socialismus.
Myslíte si, že jeho pád předjímá rozpad církevní instituce?
Moc bych si přál, aby tomu tak bylo. Byl jsem ve Východním
Německu několik týdnů po pádu Berlínské zdi. Křesťané říkali: "Když skončil
totalitní systém reálného socialismu, skončíme také s totalitarismem
církví, jak katolické, tak protestantských." Ale ty jsou daleko odolnější než
komunismus, protože se proměnily v symbolické a zvnitřněné struktury
hluboce zakotvené v psychice. Je proto nesnadné je vykořenit. Jak lze spojit jednotu církve a různost kultur?
Katolická církev nikdy katolickou nebyla. Byla římskou. A
.římský" znamená omezení. Toto omezení vnutila celému světu. Všeobecnou se
udělala tím, že vnucovala jediný model. Nevytvářela katolicitu, která
předpokládá bratrské soužití růzností a mnohotvárné vyjádření jedinečného
tajemství Boha a evangelia. Neuměla nikdy přijímat jiné názory a postoje. Vždy je
likvidovala nebo podrobovala. V Číně to byl liturgický obřad,
v Mexiku nesměli první misionáři formovat domorodé kněze, v Africe
církev vnucovala západní kulturu. Dělničtí kněží byli zakázáni proto, že
reprezentovali kulturu proletářskou... Katolická církev se podobá velké, bílé, západní,
patriarchální, misogynské sektě neschopné dělat to, co učinila stará církev,
když přijala čtyři různá evangelia jako hodnověrné svědectví o Ježíšovi. Římskokatolická církev by asi měla raději jen
jedno, snad Matoušovo, jediné, které mluví třikrát o církvi. Tato ztuhlost
zapříčinila, že všichni, kdo měli jiné názory a postoje, byly vypuzeni. Nikdo
církev neopustil, všichni byli vyštváni.
Mluvíte
o indo-afro-latinskoamerickém křesťanství. Co tím myslíte? Je to křesťanství, které se zrodilo
v Latinské Americe, kde se křesťanské poselství setkalo
s historicko-sociální realitou tohoto kontinentu, jež tvoří milióny
Indiánů, černochů, míšenců, potomků dobyvatelů a evropských přistěhovalců. Je
to křesťanství vyrůstající z lidových kořenů, z prostředí chudých už
od 16. stol. Je to velký synkretismus. Asimiluje prvky křesťanství
středověkého, reformovaného, římského, moderního, a také prvky domorodé,
černošské i míšenecké kultury. Laboratoří těchto snah není církev oficiální,
ale základní obce, společenství (communauté de base). Od samého počátku je toto
křesťanství vtěleno do kultury bezmocných - jako ostatně bylo i samo evangelium
při svém vzniku. Ježíš žil mezi chudými a utiskovanými. Vyjadřoval se jejich
řečí, a ne řečí vládnoucí třídy své doby.
Jakou kritiku
byste vznesl na adresu teologie osvobození?
Na počátku byla příliš .osvícenská", příliš kritická a
racionalistická. Chtěli jsme vytvářet kritické politické myšlení, demaskovat
ideologické mechanismy etablovaného systému. Byli jsme nesmiřitelní
ikonoklasti. Kritizovali jsme i veškerý lidový symbolismus jako formu odcizení.
To byl omyl. Dnes se lidové symboly a lidové křesťanství snažíme znovuobjevit.
Na venkově žijí rodiny zcela přirozeně své katolické náboženství. Mají své
svátky, své léčitele, své muže modlitby, kteří putují od domu k domu. To
musíme docenit, neboť tak se uchovala víra po celá staletí i přesto, že
institucionální církev tyto lidi opustila.
Nedonutil
vás pád socialismu k revizi vašich koncepcí? Od pádu Berlínské zdi se situace ve
světě zhoršila. Teologie osvobození, jako ostatně Ježíš, se odvíjí od bídy lidí
a odhaluje tuto anti-realitu, která je v protikladu s Božím plánem.
Demaskuje současný systém jako ne-řád, jako sociální hřích. Chce být konkrétní
a praktická, a proto se stále ptá, jak může křesťanská víra pomoci změnit tuto
anti-realitu. Když se biskupové na setkání v Santo Domingu styděli citovat
tuto teologii, jež je bohatstvím víry chudých, je to neštěstí.
Pokud jde o marxismus. Má stále smysl jako nástroj analýzy
logiky kapitálu. Ale opomíjí nové dimenze, masovou kulturu, feministický
rozměr, ekologii. Mluví o proletariátu,
ne o lumpenproletariátu, který je pro nás velkým problémem.
Lumpenproletariát?
Ano. V brazilské společnosti je 40 procent
utiskovaných, kteří nemají ani právo být vykořisťováni: jsou zcela vyloučeni
z ekonomiky. .
. Tyto masy vyřazených zvolily Colora v Brazílii, Menema
v Argentině, Fudjimoriho v Peru, Salirease v Mexiku. Psychologie
mas se znovu stává výzvou i pro teology. Mají být masy uvědomovány? Ne. Nepatří
k jejich podstatě být uvědomovány. Uvádějí je do pohybu spíše mocné
symboly. Ten, kdo má nejlepší metaforu, vyhrává volby. Masy hledají matku,
která by se o ně postarala, slíbila jim jídlo a bydlení. Politik, jenž jeví
mateřské rysy a organizuje sociální matriarchát, vyhrává volby. Dnes umí
s masami pracovat dvě skupiny: politická pravice a pravice náboženská,
konzervativci, charismatici a letniční církve. Hledáme adekvátní přístup, abychom
se postavili jejich manipulacím.
Jasně. Nárůst sekt v třídě ponížených, neznamená to
neúspěch teologie osvobození?
Ne. To je neúspěch oficiálního, římsko-centristického
křesťanství. Sekty mají i svou pozitivní funkci zlidšťování. Ve Třetím světě,
kde je nejvíce věřících, se bída zvětšuje. Kapitalistický systém, vytvořený pro
růst bohatství, je čím dál tím víc neschopnější řešit problém chudoby. Církve
blízké moci se svými charitativními organizacemi se nezvládají postarat o problémy
zchudlých křesťanů. Co dělají letniční církve? Dávají zoufalým lidem alespoň
trochu naděje. Ti očekávají, že jim někdo podá pomocnou ruku, ale nikdo tuto
mesiánskou funkci nevykonává. Latinskoameričtí biskupové jsou znepokojeni
odchodem miliónů katolíků k sektám. Ale místo, aby učinili sebekritiku a
uvědomili si, jak je oficiální křesťanství abstraktní, formální a vzdálené
skutečným problémům lidí, dělají ze sebe obětní beránky. Co si myslíte o ekumenismu (který zakoušíte ve společném boji proti
bídě)? Jako poselství vtěleného
Ježíše existuje jediné, ale dosvědčené čtyřmi evangelii, mohou existovat četné
církve. Žádná si nesmí činit nárok, že ovládá celé bohatství pravdy. Mnohost
církví není chyba, ale plod bohatství Kristovy krve, které se vyjadřuje různými
kulturními formami. Neumím si představit svatého Františka v Hamburku či
Norsku. Protestantismus se přizpůsobil severní Evropě. Luther odpověděl na
výzvu této teoretičtější mentality vírou méně symbolickou a méně zatíženou
znaky. Pro křesťanství by nebylo dobré, kdyby byla jen jedna církev. Asi jako
kdyby byla jen jedna světová kuchyně a všichni museli jíst sušené maso nebo
maniok! Ale schází nám filozofie ekumenického dialogu, jež by nahlížela život
v různosti jako bohatství jednoty, a ne jako roztříštěnost. Nejde o
nějakou monolitickou, lineární jednotu, ale o jednotu komplexní, vycházející
z jednoho společného vztahu k Ježíšovi.
Jak vidíte další vývoj brazilské církve?
Církev v mé zemi je jednou z nejvíce prorockých
a evangelijních na světě. Má desítky biskupů - pastýřů, kteří trpí s lidem
a podporují odpor a osvobození chudých ve jménu evangelia. To platí i o
kněžích, řeholnicích, laicích a tisíci malých společenství. Proto jsou
pronásledováni a i Vatikánu jsou podezřelí, že prý politizují víru. V budoucnosti
si myslím, že v Brazílii bude žít v míru mnoho náboženských projevů.
Vedle katolicismu a protestantismu to budou i náboženské prvky domácí a africké. . . Vše se vynoří
jako velká náboženskoekumenická demokracie.
připravil a z francouzštiny přeložil vp
Poslední komentáře