Otevřenost pro nové - duchovní problém

Nepředpojaté vnímání je předpokladem možnosti setkat se s živým Bohem.  Boha je nutno přijmout bez předsudků a je třeba stále znovu se jej bez předsudků dotazovat. Jen tak ho lze nalézt a vnímat jeho odpověď. Jak ale ukazují rozmanité zkušenosti, spočívá jeden z hlavních důvodů nedostatečné pozornosti v tom, že mnozí lidé jsou zatíženi předsudky, úzkostmi, vnitřními a vnějšími konflikty a začínají se obrňovat vůči všemu, co by ještě navíc mohlo přistoupit k množství jejich práce a četným závazkům; proti zkušenostem, které by mohly zpochybnit dosavadní přesvědčení; proti dalším zraněním. Jakkoli mohou být důvody rozdílné, důsledek mají všechny tentýž: Většinou nevědomky rozdělují tito lidé všechno, s čím se setkávají, podle toho, zda je to pro ně věc příjemná, důvěrně známá, .bezpečná" - nebo obráceně, zda je to pro ně neznámé, nepříjemné nebo nebezpečné.  To však znamená: Již dříve, než začnou věci vědomě vnímat, proběhne spontánně intuitivní soud (příjemné/nepříjemné), sloužící jako filtr, aby si k sobě nepřipustili něco nežádoucího. Tento sklon ukazuje i jazykový úzus:

.Tomu se raději vyhnu." Jinými slovy: Nechtěl bych riskovat, že mě nějaké setkání uvede do nepříjemné situace nebo dokonce zraní.  Každý člověk jistě potřebuje určitou ochranu, aby vůbec mohl žít, přesto však vyhraněně silný sklon k uzavírání se vede ke zužování života, k pocitům prázdnoty a nudy, a překáží obrácení, obratu, bez něhož se nemůže život z víry zdařit. Je to proto tento postoj, jakožto tendence vězící v každém z nás, proti čemu je nutno v doprovázení působit, aby se pomalu rozbila .vyjetá" ztuhlá schémata hodnocení. Cílem není odbourat schopnost nutného a uváženého omezení, ale spíše ji posílit tím, že se může opřít o zásadní přijetí skutečnosti. Starec Siván proto stanovuje pro styk s těmito ještě neznámými, vnitřními a vnějšími zkušenostmi následující základní pravidlo:

.Nepřijímat a neodmítat." Tento dvojí postoj postupně umožní odbourat předsudky, a tím otevřít cestu pro něco nového. Tato vnitřní svoboda je podporována zacvičováním do stálé bdělosti.

Simone Weilová se ve svém díle stále znovu zabývala touto .základní ctností" a poukazovala na její význam. Vypracovala jakousi .fenomenologii" pozornosti.  Pozornost pro ni znamená způsob, jak být stále disponován; život v přítomnosti, cvičení bezpodmínečné otevřenosti a soustředěného .bytí při tom", vědomé a trpělivé snášení rozpolcenosti a rozpornosti lidského života.  Pozornost spočívá v tom, že .udržujeme své myšlenky v nehotovém stavu, uchováváme je v disponovatelnosti, svobodně přístupné objektu". Pozornost udržuje pohromadě odstředivá síla a soustřeďuje je nakonec k Bohu:

.Pozornost zcela a úplně očištěná od všech příměsí je modlitba." Tento výrok se stane srozumitelným, když si uvědomíme, že pozornost rozbíjí uzavřenost člověka a otevírá jej Bohu.

Převzato z knihy Doprovázení na duchovní cestě vycházející v Karmelitánském nakladatelství.