Z dopisů čtenářů

Dostali jsme od Vás opět řadu dopisů: milých, pochvalných - i kritických a nesouhlasných. Děkujeme za ty i za ony.

Čtenářka Jana Mišejková, (sama maminka čtyř dětí - 6, 5, 3, 2 roky, další na cestě) polemizuje s názory paní Parmové (G 12/93). Píše mj.:

Musíme se řídit určitými pravidly. Samotný Bůh . . . nám dává svá pravidla. . . . Ve víře přijímáme Jeho Syna . . . a jeho nástupce. Potom také ve víře přijímáme každé ustanovení papežovo, protože věříme v Jeho neomylnost. . . .Ano, jestliže jsme se opravdu rozhodli pro Boha, přijímáme i Jeho pravidla pro život, byť se nám zdála sebetěžší. . . . Zbývá jediná cesta - přijmout tu cestu a ty dveře, které nám nabízí Bůh Otec. Ta cesta je trnitá a bolestivá, ale tak prověřuje naši víru a ochotu ke spolupráci a Ním a Jeho Stvořením a hlavně - vede do Nebe.

Amen. Asi by se však mělo dodat, že encyklika Humanae vitae nebyla vydána s nárokem na neomylnost a že sama církev považuje svědomí každého z nás za rozhodující místo poznání Stvořitelovy cesty. Ostatně, ne všechna papežská ustanovení v historii se ukázala být zcela neomylná. . .

Jiná Jana (Jana Zázvorková) se k problému staví ovšem jinak:

(. . .) Problémy zejména katolické církve jsou mi stále odtažitější. Držím se hesla, které kdysi vyslovil nějaký prastarý farář, vůbec ne sugestivní: Být křesťanem znamená poznat Ježíše, uznat Ježíše a žít Ježíše! Jde o samotný princip křesťanství. Tomu se úplně vymyká týrání nejnadšenějších následovníků i jejich obdivovatelek celibátem. Také odpírání kněžství ženám. V rané církvi ještě tyhle nesmysly neznali. Do Arménie přinesly křesťanství už roku 303 pozdější mučednice Gajáné, Mariáné a Hripsimé. Netvrdím, že to byly určitě kněžky, ale velice aktivní křesťanky jistě. Boj proti antikoncepci je další nesmysl. Když psali bibli, tak většina lidí pomřela a dospělosti se dožilo z těch 10 až 20 dětí nejvýš několik. To trvalo do doby celkem nedávné a v hladových a zaostalých zemích vlastně dosud trvá. Museli bychom se tudíž vrátit k přirozené regulaci záškrtem, morem a všemi tradičními pandemiemi včetně hladu. Různé výpočty neplodných dní jsou ostatně taky rafinovaný zásah do neomezeného rozmnožování. (. . .) Další bod je stále znovu vyrážející snaha o nekřesťanskou pompéznost, zlaté ornáty a vůbec zbytné věci na úkor nezbytných starostí církve křesťanské o 1 až 2 miliardy hladových, nemocných a negramotných na chudém Jihu a sociálně slabé, opuštěné, citově deprimované a duchovní vedení potřebující v Česku a zemích civilizovaných. Někde na Západě existují i církve či sekty, které si vybílí nějaké skladiště, aby měly co nejprostší a nejlevnější shromaždiště, odmítají zvony i varhany a parádu ne kvůli obrazoborectví, ale aby ušetřily pro misie a sociální činnost. Touto cestou jde vlastně i římskokatolická církev v Latinské Americe, která nachala katedrály nedostavěny a všecky prostředky vynakládá na záchranu chudých. My musíme samozřejmě opravit starožitné kostely a kláštery. Měli bychom však mít v srdci jakousi nepřekročitelnou mez, co je nutné a co by počkalo. Na rozdíl od názoru páně Roskovcova v KT, že na provoz katolické církve stačí vybrat půl miliardy Kč ročně, je podle mne všechno jinak. Jím vyjmenovaný provoz nelze totiž oddělit od nutnosti opravovat a stavět kostely, fary, kláštery, lidumilná zařízení všeho druhu, živit to všechno a ještě seminář, misie, boj proti lepře a spoustu dalšího. Stát se možná nezříká spoluúčasti, ale většinu musíme stejně zaplatit my. Teď zrovna žebrají boromejky o příspěvek na přestavbu ženské trestnice v Řepích na Ústav sociální hospitalizace. Stát to asi nezaplatí. Jelikož ani výpočet, že z možných 2 milionů praktikujících katolíků v Česku je jich 1 milion ekonomicky činných, nebude tak docela odpovídající, tak máme co šetřit na nutné výdaje, které rostou do nekonečna. Z katolíků, kteří chodí do kostela, je určitě větší procento chudých babiček, invalidních důchodců, početných rodin, učňů a studujících než v průměrné populaci. O to méně bohatých, kteří by mohli obětovat své víc, aspoň kdyby chtěli. Na rozdíl od jakýchsi statistických průměrů tedy živíme církevní i lidumilné akce asi ponejvíce my - svíčkové báby, ze svých stále ostudnějších penzí. Kacíři neboli odloučení bratři tyto problémy dávno překonali a nejsou tím vůbec méně křesťanští! Jenže jim zase něco z katolické církve chybí.

Čtenář Ing. Stanislav Kosík nám zaslal .několik odborných poznámek k článku ,Několik laických poznámek k encyklice Humanae Vitae‚" (viz G 2/94).

Považuji za nutné reagovat na pavědeckou kritiku encykliky Humanae vitae . . . Úvaha, že je nemožné vyrábět dostatek potravin pro rostoucí světovou populaci . . .byla vyvrácena množstvím empirických výzkumů. . . . Proces zvětšování zdrojů pomocí lidské inteligence je ilustrován v pracích Rosenzweiga, Evensona a dalších. . . . Ram a Schulz dokumentují, jak se zvýšení průměrné délky života v Indii v rámci boje s malárií . . . pozitivně promítlo do úrovně produktivity práce. . . . Je rozhodně irelevantní dokazovat chybnost encykliky Humanae vitae malthusiánskou ekonomickou argumentací.

Nejsem ekonom, ale zdá se mi, že by bylo třeba uvážit ještě cosi jiného: důkaz teoretické neplatnosti Malthusova učení sotva v praxi pomůže vyčerpané černošské mamince, které děti před očima umírají hlady. Ing. Kosík má bezesporu pravdu v tom, že člověk dokáže cílevědomě rozšiřovat své zdroje obživy - a J. Ullmann by se s ním v té věci asi shodl. A je i možné, že teoreticky by zdroje potravy stačily. Bohužel právě empiricky je zřejmé, že třetina lidstva se již dnes dostatečně nenají a že se situace v tomto směru stále zhoršuje, že rozvinuté země sice dávají hladovějícím špetku milodarů, přehršel dobrých rad a povzbuzení k protipopulační politice a technickému rozvoji, sem tam výzkum o boji s malárií nebo nějakou tu antimalthusovskou teorii ekonomického růstu, jakož i celé arzenály děl a kulometů - ale nic z toho se zatím nezdá být dostatečné. . .

Proti našemu psaní o otázkách ekonomických a politických se ale neohrazuje jen Ing. Kosík. Například jsme dostali dopis od přítele Václava ze Sázavy:

Díky za to, že se nevyhýbáte ošemetným závažným problémům, jež obcházet a tutlat jistě není křesťanská ctnost. Vaše otevřenost je natolik nezaběhnutá, že se teprve musíme učit vnímat, diskutovat, a je-li možno, vzájemně si pomáhat. O to poslední bych se rád pokusil k Siricovi a kapitalismu (č. 36, str. 8 - 10). Nepodařilo se mi poslechnout dobrou radu a přečíst si onen rozhovor v Respektu, ale titul .politruk kapitalismu" mě zabolel a tón článku rovněž. . . . Docela jiného přístupu si vážím na Etice hospodářství nedávno zesnulého švýcarského protestantského teologa a ekonoma prof.

Arthura Richa. Český překlad je už dlouho na cestě a letos na jaře se přece jen má objevit na trhu. Rich s výrazem .kapitalismus" zachází mnohem obezřetněji než M. Nowak (a nejspíš Sirico), ale přínos tržního hospodářství mu z analýz vystupuje velmi zřetelně, i v problému Sever - Jih. Tuze dobře ví i o vztahu mezi bídou a populačním růstem Třetího světa.

Čtenář A. Balík vyslovuje ve svém dopise nedůvěru ekumenismu:

Bylo by sice dobře, kdyby se církve semkly proti společnému nebezpečí materialismu, ale to by musely obě strany hrát poctivě a ne se odvolávat na ekumenismus, když se jim to hodí. Výrazně to dělá CČH. . . . Mám dojem, že protestanti jednak chápou ekumenismus jako návnadu na udici Petrově, jednak mají legraci z našich potíží, a kde mohou, si přisolí. Je-li ekumenismus brán poctivě, pak platí, že je církev jako církev, což ale ta naše popírala. Je schopna toto stanovisko změnit, či je to nutné? Jestliže ano, pak si můžeme jen povzdechnout, proč nás tak dlouho citýrovala. . . . Protestanti neměli mystiku, byli praktičtí, ale vývojová linie vede od Luthera k Hitlerovi a totalitě, čili tyranii vladařů. . . . Luther sám měl autoritářské, dogmatické pojetí a vůbec neměl nic z liberála. . . . Přece snad je něco na krásné myšlence G. K. Chestertona. Je nekonečné množství úhlů, v nichž je možno stát šikmo, ale jen jeden, v němž se stojí kolmo. Uznáme tedy úhly, které se asymptoticky blíží k úhlu pravému či kolmici? Které z nich uznáme za kolmé? A které za takové neuznáme?

Náš časopis se ze všech sil snaží být ekumenický, ale samozřejmě dobře víme, že existují i horší druhy ekumenismu. Jen bych byl opatrnější s příliš jednoznačným spojováním Luthera a Hitlera. Ten druhý, pokud vím, .kázal" zpočátku v pivnicích katolického Mnichova a mezi jeho .apoštoly" byli i gauneři z dobrých katolických rodin.

Zakončím pozdravem, který nám přišel ze zahraničí, ale nikoli z ciziny. Píše Anton Semeš z Bratislavy:

Celému kolektívu vydavateľstva žičím zdravie, vytrvalosť a .oko špízovné", aby vám nič neušlo, čo by mohlo Getsemany obohatiť. . . . Máte šťastie, že sa to dá u vás vydávať. U nás by už lietali pomaly .anatémy". V samizdate sme mali voľnú ruku.

Rádi bychom tedy s Vaší pomocí tohoto .štěstí" využívali co nejlépe. I ono je myslím darem od našeho Pána.

připravil a z dopisů vybíral JaS