Úvod do teologie misie

.Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země." (Iz 49,6)

Hlavní teze tohoto výkladu zní: Neúčinnost církevní misie plyne z nedostatků v teologii.

Teologické předpoklady misie: Misio Dei (misie - poslání Boží) Misie nezačíná námi, nezačíná dokonce ani církví. Je pohybem Boží lásky ke světu, k lidem. Názorně o tom mluví evangelista Jan: Bůh poslal svého Syna, seslal Ducha a poslal nás. J 20,21: .Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Pohyb od Otce a poslání učedníků je obsahem .řeči na rozloučenou" (srv. např. J 17,18). Myšlenka poslání je i u synoptiků, srv. závěr Matoušova evangelia a Matouš 10 - jděte do celého světa. . . Samo slovo misie v dnešním smyslu však zpopularizovali až jezuité 16. stol. Biblické pojmy jsou apostolein a poreuomenoi keryssete ve formě výzvy. Biblickým základem jsou věci i slova (Mt 24,14), podle nichž bude evangelium kázáno po celém světě. Vědomí tohoto poslání shrnul Pavel do známých slov:

.Běda mně, kdybych nekázal!" (1 Ko 9,16) V lukášovském pojetí se mluví o svědectví, misionáři jsou .svědkové až na konec země". Misie však není v Bibli viděna jen jako úkol, jímž se má něčeho dosáhnout, totiž učednictví a křtu, misie sama už je viděna jako naplnění - tam, kde se zvěstuje evangelium národům, naplňují se zaslíbení Starého zákona, zejména izaijášovská (Iz 42,6n), ale I Gn 12,3, kde už se mluví o požehnání pro všechny národy země. V této tradici jsou letnice popsány jako protiklad babylónského zmatení jazyků.

Misie právě tak není v Písmu jakýsi vnějškově přidaný úkol k církvi, pokud síly stačí. Misie je ve Skutcích vedle jednoty a setrvávání ve společenství s Getsemany číslo 39 - 21. strana apoštoly znakem církve - růst je podstatným znakem církve. Celé Skutky vpodstatě popisují překonání židovského partikularismu jako podstatnou věc pro církev - církev v misii nejen získává nové členy, ale sama se v ní proměňuje. Bez této zásadní ochoty ke změně tedy nelze chtít misii. Dynamika misie jako misio Dei je dynamika lásky. Bůh se obrátil k nám, my se obracíme k druhým. Je to .tlak lásky navenek". .Zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem." (1 J) Jde tedy o účast na Boží lásce, na její cestě k lidem. Falešné pohnutky misie odmítá Pavel (1 Te 2, 3-8). Misie patří dále k podstatě církve i v tom smyslu, že se v ní realizuje obecnost církve.

Dříve se jako motiv misie zdůrazňovala .záchrana duší" - tedy spíše moment Božího hněvu. Dnes se snažíme spíše vycházet z pozitivních obrazů Písma: požehnání, spása, osvobození, vykoupení, znovuzrození, přijetí za děti Boží, agapé, dary Ducha, život, uzdravení, život věčný, ospravedlnění. Jde tedy o druhou stranu téže mince. Potřeba záchrany však je univerzální a nelze ji popírat. Tyto důvody však jsou v jistém smyslu subjektivní, totiž v tom, že vycházejí z člověka a jeho potřeby. Cíl misie je však ještě výše:

.Abychom chválili slávu Boží milosti." (Ef 1,6)

Vedle toho má misie i určitý vnitrosvětský efekt, např. civilizační, humanizační. . .

Metody misie viděné teologicky

Nejde zde o popis metod, ale o jejich teologickou přiměřenost. Shoda dnes je v tom, že násilné metody misie odmítáme, proto se touto věcí zde nezabýváme. Není to však samozřejmost, např. sv. Řehoř Veliký aj. viděli tyto metody jako přiměřené.

V českém evangelictví se v našem století prosadilo barthovské odmítání předpokladů pro víru v člověku a návazných bodů. Je to reakce na Feuerbacha (totéž by však platilo i pro Freuda), který vysvětloval náboženství jako věc odvozenou (odcizenou) z člověka. Proti tomu řekli barthovci jasně a správně své NE. V pokleslé praxi se pak z toho stal boj proti všemu vycházení vstříc člověku. V katolictví je naproti tomu rozšířeno optimističtější vidění člověka, myšlenka .preparatio evangelica" (příprav na evangelium v dějinách člověka a národů), v pokleslé praxi pak podbízení se člověku. Mohlo by se tedy zdát, že tu jde o konfesní rozdíl, ve skutečnosti tomu tak ani zde není.

Věc je totiž složitější. Jistě: Víra není lidská možnost, v člověku není nic, nač by se dalo navázat. Nadto však (což podle mého názoru barthovcům - nejen zde - uniká) je tu Boží působení při člověku, a na to můžeme a máme navázat. K. Rahner se pokusil o kompromisní formulaci: Boží působení je .existenciála člověka".

Platí tedy, že není z nás a je mimo nás (extra nos), právě tak však platí, že patří neodmyslitelně k člověku - Bůh se už snaží mu sdělit, dotýká se jeho srdce, a toto Boží působení tedy smíme předpokládat a na ně navazujeme - lépe řečeno: my sami se stáváme částí tohoto zápasu o člověka. Vedle toho pak platí, že člověk i ve své propadlosti modlám zůstává obrazem Božím a má svou důstojnost, kterou je třeba vzít vážně. Biblicky je v této souvislosti podnětná řeč Petra před Kornéliem a Pavlova v Lystře: Bůh nepřestal dosvědčovat sám sebe pohanům tím, že jim prokazoval dobro. Misionář se tedy musí nejprve ptát, co Bůh už vykonal, jak Duch působil při tomto člověku, musí nejprve naslouchat, až potom mluvit! Je misijní metodou kácení model? Při povrchním čtení Starého zákona se zdá, že zde je čirá negace. Ve skutečnosti představuje Starý zákon kritický výběr. Vedle kácení model je tu i přijetí - např. co se týče dekalogu, starověké moudrosti aj.

Metodou křesťanské misie ve vlastním smyslu je metoda Kristova: Inkarnace (vtělení) jako vyjití vstříc člověku. .Sám sebe vydal" - tedy pohyb v nezištnosti, bezmoci kříže, v chudobě jako formě lásky. V bezmoci se tak ukazuje Boží síla. Skutečná misie tedy není akcí za zvýšení členstva, byla nazvána .manifestací nezištnosti". V této své bezbrannosti může počítat, že i člověk, za nímž jde, odloží svůj obranný postoj. Bohužel v dějinách šel z misie často strach, mnozí se obávají i dnes a velikost jejich strachu vyjadřuje rozpor mezi tím, jak vidí církev, a Kristem.

Jedna z možností aplikace:

Člověk fakticky nevěřící přichází na faru žádat o sňatek, křest dítěte. Ze svého hlediska přichází vyřídit formalitu s úředníkem církve. Na této rovině nelze zvěstovat evangelium. Nutné je:

1) Setkání s člověkem. Kněz či jiný pastorační pracovník může zvěstovat evangelium jen jako člověk člověku, musí být proto možné poznat v něm člověka, který má pochopení pro dobré věci. Lze vyjít ze situace, kvůli níž nevěřící přichází - např. manželství, výchova dětí, ale zde pozor: musí být jasné, že Bůh je mnohem více, než jen řešením této věci.

2) Setkání s povoláním. Musíme často něco i odmítnout, a to je správné - odkazuje to k něčemu vyššímu, co je i nad námi. Lze na nás rozpoznat vážnost k Božímu slovu, lze poznat, z čeho čerpáme a na čem stavíme svůj život. Lze poznat, že nejsme jen agitátoři, že i nás trápí nedostatky církve. Vpodstatě záleží na tom, kolik lásky vložíme do tohoto kontaktu.

3) Setkání s člověkem jistot. Nejsme tu pro diskuzi. Můžeme diskutovat, ale musí přirozeně vyplynout, že stojíme na jistotách, které jsou v Bohu. Nevěřící se musí setkat s člověkem, který nalezl poklad v poli. Poznámka: zpracováno zejména podle dogmatiky Mysterium salutis (úryvek z pasáže o misii jsem přeložil pro TT 34 s. 17n, v tomtéž čísle s. 25 je i závěrečný příklad, který jsem přeložil z Concilium 3/67). Některé pohledy doplněny z Handbuch der Pastoraltheologie (Rahner aj.).

Jaroslav Vokoun