Farnost nebo obec

Getsemany vznikly v r. 1990 jako interní občasník pražské obce ES. Když v r. 1993 začaly vycházet jako měsíčník s celostátní působností, pražská obec ES si začala vydávat interní časopis Ratolesti. Vycházely nepravidelně, celkem 14 čísel, až do r. 1998, kdy si obec zřídila interní webovou stránku.

V prvním čísle, o Velikonocích 1993 autor J.S. reflektoval situaci v obci příspěvkem „Společenství je úkol a dar“. Probíhala diskuse o vztahu obce k územním farnostem, na jejímž životě se mnozí podíleli. Jan Konzal reagoval textem, který zveřejňujeme. Domníváme se, že může sloužit i dnes jako příspěvek k současnému synodálnímu procesu.

- red-

Rozumím-li správně, chce článek J. S. shromáždit, vytřídit a přetlumočit názory, které zaznívají na diskusích při setkáních naší obce; přitom pochopitelně přidává  i výsledky své osobní reflexe, dosud jinak nezveřejněné. Tu a tam přitom zazněl až prorocký patos, který nebývá zcela práv skutečnostem často z vnějšího pohledu nedostupným. Považuji proto za svou povinnost některá stanoviska objektivizovat nebo precizovat z hlediska dalšího z účastníků, jak si v redakčním úvodu „JS“ přeje.

(1) Jsme farnost nebo obec?

Okolo pojmů farnost, společenství a obec se už dlouho vleče nedorozumění a jistě nejen u nás. V článku se třeba „farnost" považuje za ekvivalent „sboru", píše se: „...farnost/sbor". Jinde se píše o „farním společenství". Tím se dává najevo, že podstatná různost obou fenoménů dosud zhusta uniká i těm, kteří nejsou zrovna bez vlastní zkušenosti; je tedy třeba napomoci reflexi. Přitom rozdíly považuji za významné; především pojmy farnost a obec mají sice podobné znaky, ale zároveň se významně liší nejen „druhově", ale přímo „rodově" a není věcí pouhé naší libovůle, jak si je chceme či nechceme vykládat. Člověku bylo podle Gn 2, 19-22 svěřeno právo věci „pojmenovat", jejich přirozenost však je mimo jeho moc; přirozenost věci musí i pán tvorstva pokorně respektovat, jinak neporozumí.

Oba naše pojmy se vzájemně liší:

Genezí; farnost vznikne právním aktem ordináře, tedy shora; sbor i obec napřed vzniknou zdola a nezakládají se, ale rodí se (někdy i desetiletí) jako entita přirozená ze semen vzájemných sympatií, z důvěry, z respektu osvědčeného při společném díle, ze smíření, vždy však (aspoň implicitní) volbou každého z budoucích členů. V přirozenosti obce totiž je, že vyrostla ze společenství a ve společenství je sebeidentifikace každého se společným „dílem" (v nejširším smyslu slova dílem) podmínkou nutnou. Jestli získá společenství také uznání skrze formální autoritu, je pro společenství nedůležité; pro obec je takové uznání okolností velmi příjemnou (potvrzuje se tak explicitně jednota dosud jen toužená a budovaná), ale jak vidíme na příkladech obcí rané církve, nepatří takové potvrzení k podstatě věci; bez právního uznání farnost nemůže existovat;

Smyslem; dnešní farnost je podle CIC nástrojem racionální dělby práce. Je institutem založeným proto, aby povinnost duchovní správy kanonicky přisouzená ordináři pro celou diecési se mohla po částech efektivně realizovat. Sbor či obec vytvořené vlastně díky spontánně budovanému vztahovému poli a tím i sjednocované sobě přiměřeným duchovním životem (v širším smyslu slova) tu není pro uspokojování práv a výkon povinností z náboženské příslušnosti plynoucí (to je podstatou duchovní správy), ale jako jeviště specifického duchovního života, života nutně sociálně koncipovaného a reflektovaného ať už nábožensky nebo sekulárně;

Cestou k naplnění svého smyslu; dobrá  farnost je ta, která je sto učinit všem věřícím dostupné všechny církevní služby, na které mají právní nárok (nebo naopak mají právně formulovanou povinnost, např. účast na nedělní mši); jde o to, zajistit způsobem pro pastýře i stádo efektivním elementární náboženskou výuku, svátosti a aspoň společensky nejvýznamnější svátostiny.¹ Naproti tomu je dobrá obec až ta, která obcuje, která skutečně žije rozdíl mezi „já" a „my" ve všech rovinách existence (a v důsledku toho je schopna nejen množit své členstvo, ale plodit nové v širokém smyslu slova). Jde -li o obec církevní, pak církev zde funguje jako lid, jako putující lid, který byl vyvolen a vykoupen z existence „pronároda", byl takříkajíc znovu stvořen jakožto „lid". Z toho se teprve - v poslušnosti vnitřní logice věci - zakládá hlubina všech interpersonálních vztahů mezi lidským Já, božským Ty, blíženským Ty, světem, tedy i zákonitosti duchovního života.

Co nad to je, bylo by sice mnohými vítáno jak ve farnosti, tak v obci; často se to však příčí vlastní „přirozenosti" farnosti nebo obce, a proto nemůže takový roub nést i reprodukovatelné plody - podobně jako u biologických hybridů. Nemělo by se proto farnosti vyčítat, je-li právě farností a ne společenstvím dle Skutků; ani obci by se nemělo vyčítat, že není průchozím chrámem, který obejme anonymního příchozího stejně jako nejbližší bližní, že vztahy uvnitř obce jsou jiného charakteru než vně atd.

Vyžadovat od farnosti, aby plnila funkce přirozené právě společenství je podobným nedorozuměním jako žádat od městského sídliště, aby produkovalo humánní mezilidské vztahy, anebo aby sloužilo jako ozdravující letní byt. Sídliště někdo vymyslel a postavil pro něco docela jiného²: Na druhé straně obec nevznikne na prknech projektantů, vzniká opačně, totiž spontánně; vznikne dokonce i tam, kde všichni ještě nemají své bydlení, ale víc či méně společně je teprve budují. Tím, že spolu žijí jako sousedé, postupně vytvářejí duši obce. Zato má taková obec daleko k ekonomické efektivnosti, hýří redundancí a to pochopitelně nějak musí platit. Jenže ona „duše" je pro členy důležitější než ekonomický a technický komfort.

Struktura společnosti založená na úřadě (např. farním) je také dostatečně pružná: (duchovní) úředník je v případě potřeby snadno (a poprávu!) bez dalšího přeložen jinam, bez obtíží se zabydlí v každém dalším prostředí, vždyť ta se navzájem z hlediska pro tuto strukturu povinného liší jen stupněm opotřebení. Takzvané stádo je v obou farnostech ze sledovaných hledisek prakticky stejné, možná tu méně četné než onde, ale personální stránka je nedůležitá podobně zde i tam. Stěžovat si, že farář je překládán, má smysl jen jako výraz stesku nad tím, že v církvi už úředník zcela vytlačil člověka. To je sice smutné, ale nepříčí se to právu a právo je tím, co tvoří páteř farnosti. Právo je pochopitelně na straně úřadu a jeho efektivního výkonu. Věřící má právo na výkon služby, nikoli na nějaké Ty. Jakkoli je takové Ty lidsky důležité, blahodárné a nezastupitelné jiným dobrem, farnost jej nemůže dlužit prostě proto, že nebyla k tomuto účelu zřízena. Proto také může být výborným farářem i osobnost, která nedovede vytvářet ani dotvářet společenství. Postačí vrchovatě, když svědomitě plní své povinnosti a je farníkům (v zásadě každému farníkovi jako jednotlivci) k dispozici tak, jak to od něho žádá současný CIC (kan. 528, 529). Farář je totiž „oficiálem", má  své řádně vyjmenované povinnosti. Vyžadují-li na něm víc, je to snad proto, že se sami mylně domnívají, že farnost je cosi církvi přímo vlastního, přirozeného, co tu muselo být, a tudíž bylo již od počátku, co realizuje církev ve všech církevně významných dimensích; bez čeho se proto nelze obejít, co nutno stále trpělivě vylepšovat, protože ideální podoba prý někde existovala nebo existuje.

To, co označuje JS poněkud rozpačitě jako „pastorace skupin",³ má už ve skutečnosti své zákonné jméno; jde o tzv. personální farnost (kán. 518) anebo kvazi-farnost (kán. 516). Personální farnost má  všechny vlastnosti farnosti lokální s tím rozdílem, že její hranice není dána geograficky, ale společným sociálním znakem: povoláním, věkovou kategorií, společenským statutem, handicapem atd. Protože jde o farnost, i zde stojí v čele autorita formální, ustanovená shora. Je-li tento typ duchovní správy obvykle pružnější a efektivnější než farnost lokální, je to spíš tím, že tato forma je fakticky mladší, vznikla v době s větší sociální zkušeností. Proto zde lépe funguje výběr - jak na straně stáda, tak co do pastýře. Nicméně omezení diktovaná  přirozeností se uplatňují i zde.⁴

Kult osobnosti ve farnosti všech typů je ve skutečnosti relativně řídkým jevem; už z podstaty věci plyne, že autoritě formální (a často jen formální) hrozí fascinační vliv mnohem méně než autoritě neformální. Je to patrné i ze zkušenosti, že jen velice zřídka se stane sektou farnost. Společenství má k sektářství přirozeně blíž.

Snad už je teď také zřejmější, proč naše obec nemůže mít s farností něco společného přesto, že si to někteří přejí. Platilo by to i tehdy, kdyby místní ordináři nebyli tak žárlivě opatrní na zděděné etablované formy pastorace a neodmítli by obci formálně-právní statut. Farnost a (církevní) obec se prostě liší ve všech důležitějších charakteristikách. Obec má statut sociologický, farnost právní. A nemá žádný smysl vzájemně je porovnávat co do kvality.

Čím stručnější charakteristika fenoménu, tím naléhavěji si vyžaduje vycházet ze širší a důkladnější znalosti věci, o které chce referovat. V této souvislosti článkem JS zmiňované představy o řeholi, exempci a o smyslu Třetích řádů to názorně deklarují.⁵ Nepůsobí dobře, směšuje-li se pak „lehkonohým dusotem" klasický Třetí řád (vzniklý třeba už v 13. století) a sekulární institut (ty vznikají až ve století 20.), anebo poslání řádu s jeho spiritualitou. Tím méně by se dal obhájit názor, že cosi z řehole v sobě má i naše obec. Nikoli, i v tomto případě jde o entity dostatečně odlišné a svébytné. Snad autora mate fakt, že i v obci se vyžaduje spoluúčast opravdu uvážená  (se strany žadatele i se strany obce), že se v obci mlčky vyžaduje kázeň a že při rozhodování o věcech společných nemají hlas stejné váhy všichni z momentálně přítomných. To vše je přirozené povaze věci, jakmile uvážíme, že za budoucnost obce odpovídá právě jen obec, kdežto za přítomnou chvíli odpovídá obec i přítomní hosté rovnocenně.⁶

2) K eklesiologii a spiritualitě naší obce

Křesťanský život zahrnuje víc rovin než ty, které vypočítává CIC v souvislosti s definicí povinnosti faráře. Nestačí nám proto vybudovat centra pro hladké, efektivní odbavování nedělní, resp. velikonoční povinnosti a dalších řádně specifikovaných povinností při narození, náboženském vzdělání dětí, sňatku a pohřbu. To všechno je ovšem dodnes povinností biskupa - ordináře, duchovní správa to musí zajistit jeho jménem a je užitečné, když se to daří. Jenže tím se ještě nestalo pro život z víry nic nebo téměř nic rozhodujícího. Matečným louhem krystalů víry, naděje a lásky není atmosféra ideálně fungujících oficií, ale atmosféra společenství, stabilizovaného v lidské obci. Až seskupení vskutku obcující nabídne vše, co je nutné.

Zdálo by se, že společenství tedy zachrání vše. Nikoli. O tom referuje už zkušenost církve prvotní, zaznamenaná ve Skutcích. Ta začala ohnivým společenstvím, nicméně brzy musela korigovat toto přirozené nadšení institucionálně. Tak vznikla církevní obec: Na přirozeně vitálních základech fungujícího společenství se zkušeností postupně formovala instituční korekce ustanovením diferencovaných služeb včetně formální autority.

Pokud tedy dnes potřebujeme někde jakousi základnu, nějaký element, ze kterého by bylo možno složit postupně životaschopnou a životodárnou místní církev, potřebujeme k tomu nejen biskupa (sine episcopo nulla ecclesia) jako autoritu pokud možno formální i neformální, ale také fungující, obcující obce. Servisní středisko farnosti k tomu nestačí. Má-li elementární jednotka místní církve zpřítomňovat Vzkříšeného všem potřebným, musí také sama relativně autonomně žít, tvořit, plodit nové. Musí být církví (kyriaké), „obcí Pánovou"; byť církví jaksi v zárodku, přesto už církví živoucí a životodárnou. Otcové posledního koncilu vidí statut i roli církve Kristovy (resp. křesťanských církví) v jiném ideálu než církev potridentská. Podle tridentské reformy se měla církev stát fungující viditelnou a formálně dokonalou společností; cestu k tomu viděli v dobudování aparátu hierarchicky (a později už i monarchicky) diferencovaného.⁷ Pro takovou eklesiologii bylo farní a diecézní zřízení ideálně odpovědným činem.

Eklesiologie autentizovaná  na posledním ekumenickém sněmu s touto představou tak dlouho platnou nepolemizuje, ale nabízí radikálně odlišná východiska a nároky.⁸ Jinak řečeno: Krista do naší existence nezve už výlučný jen k tomu určený oficiál, delegát svatého kněžství pomocí předepsaného ritu, ale také - dokonce i nezávisle na ritu - sama pravda společenství založeného na Kristově jménu. Oběť už zase znovu úzce souvisí se sebevydáním celé bytosti, ale také se solidaritou.

Ex opere operato

Současný český katolík je vychováván tak, že Vzkříšený je reálně přítomen ve svátostných způsobách. Co by si počal bez kněze „proměňujícího" a „odpouštějícího hříchy"? Farnost, to je kněz a chrám. A v chrámě bezpečné ex opere operato rituály.⁹ Proto jsme svědky tolika poctivých pokusů farnost "oživit“. Odcizený člověk touží po zážitku společenství. Ale svěřit „spásu nesmrtelné duše“ jinam než do světa chrámových ritů?

Po II. vat. sněmu svátost neztratila svůj význam. Zůstává milostivým znamením účinné milosti, spolehlivou předchutí eschatologických obdarování budujících to, čemu se souhrnně říká  stav spasení anebo nové stvoření. A pokud bude svátost svátostí, musíme nejen na pojetí „ex opere operato" nadále trvat, musíme je ve vlastním zájmu vehementně hájit. Tato zásada totiž ve skutečnosti už po staletí čelí všem pokusům o vulgární degradaci svátostné události na svého druhu magické umění k tomu vysvěcených mágů. Neoblomně hájí právě to, oč jistě šlo i jde „JS“, když verbálně „ex opere operato" napadl.¹⁰ Tato zásada tvrdí, že svátost se děje nikoli činem udělujícího, ale činem Kristovým. Pak účinnost takové události nezávisí na momentální duchovní kvalitě udělujícího; pokud se čin opravdu vůbec děje, pak jeho (eschatologický) účinek koresponduje na lidské straně jen s pravdivostí samotného aktu víry, který přijímajícího spojuje s Kristem v Duchu svatém působícím. Personální kvalita spoluúčastného církevního oficiála může zasáhnout do účinnosti svátostného dění pouze okrajově, psychologicky, právě jen tak, jak nás ovlivňuje dobrý nebo zlý příklad. Někdo naši osobní víru lidsky podepře, jiný ji dělá obtížnější.

Společenství

Společenství nelze vyrábět. Ani ve velkovýrobě, ani řemeslně. Kdo by chtěl vnést život převýchovou farářů do struktur svým původem a celým určením správních, měl by zkusit převychovat sídliště na libovolný počet staročeských vesniček. Anebo léčit nemoci sídliště tím, že je rozdělíme na malé i větší bloky, kterým budeme říkat vesničky. Tady přece nejde ani jen o měřítko, ani to nezachrání módní názvosloví. Jde o zcela odlišný typ funkce sdružení určitého typu, odpovídající přirozenosti věci. Proto také problém „oživení" farnosti nevyřeší ani zdokonalená zpětná vazba mezi farníky a farářem, ani znásobení počtu kněží ve farnosti tak, aby už nebyli přetíženi. Problém není technické povahy, a proto jej nelze vyřešit ani aplikací technické kybernetiky (např. teorií obslužných systémů, front, zásob atd)

A v tom se také obnažuje ona základní diference v pojetí eklesiologie: Dřív byla církev ke spokojenosti všech definována jako (dokonalá) společnost. Nesmírným bohatstvím této společnosti byla schopnost monopolně udělovat svátosti. Proto také ona žárlivost vyžadující nejen reordinaci, ale především subordinaci! Poslední sněm jak známo tuto definici církve vědomě opustil ve prospěch řady obrazů vytěžených z biblických textů. Ve všech anebo téměř všech je přítomno cosi z tajemství života, ať už živého těla, anebo živého společenství. Zkušenost mladé církve ovšem učí, že společenství je nutno institučně korigovat. Všichni se totiž musíme učit poslušnosti, jako se jí (podle listu k Židům) učil Ježíš, ale Ducha přitom neuhášet. Jinak řečeno: duchovní správa bude požehnáním, pokud bude sloužit fungujícímu společenství. Zatím jista sama sebou a svou nepostradatelností usiluje o opak, vyzývá ke zdokonalování farních struktur skrze společenství, ale páteř každé lokální církve tvoří prý výlučně farnost.

Tvrdím, že o budoucnosti církve rozhodne umění plodit společenství. Nikoli spolek, nikoli společnost sebelépe právně a správně organisovaná kolem kamenného chrámu, ale společenství. Společenství samo je chrámem Ducha, chrámem z živých kamenů. To je jeho sláva, v tom je jeho moc i schopnost být slávou boží. Kde už se děje tento živý chrám, tam je i ten kamenný dobrým počinem, je pak totiž viditelným znamením naděje, že tu a tam ochabující vnitřní síly chrámu živého znovu zase vstanou v původní intensitě „lásky mládí", jak ji připomínal Jeremjáš a demonstrovaly Letnice.

(3) Ke svátostnému životu v obci.

Jako reakce na pustý formalismus v životě náboženských společností i celých církví se v dějinách permanentně vyskytuje tendence vynechat svátosti vůbec, anebo je radikálně zjednodušit tak, aby už nenesly v sobě rituální (a tím i „mechanizace" schopné) prvky. Jakkoli může být upadlá svátostná praxe pohoršovat svou údajnou nebo i faktickou magií nebo naopak bezduchou formalitou, bylo by vyškrtnutí svátostí z legitimních projevů života obce i jedince osudným omylem. Zpočátku se sice může taková reforma zdát jako větší opravdovost projevu, dřív nebo později však začne specificky svátostný čin mezi akty vskutku lidské víry citelně chybět. Pro katolickou tradici je svátostný život nejen čímsi charakteristickým, ale také bez nadsázky životodárným. To si může ověřit každý, kdo si sám z jakýchkoli důvodů uloží dočasnou abstinenci, anebo mu ji uloží životní okolnosti. Zakusí svého druhu hladovění. Jakkoli je pro předávání i formaci pravdivosti křesťanské víry, naděje a lásky užitečné společenství, život v obci je prostě nutností. Obec je ta, která vedle neformálních pout buduje sociální vztahy také formálně pečetěné. A významnou roli přitom hraje svátostná událost, protože vnese do lidských dějin skutečnosti eschatologické. Ať si tedy naše obecenství jakkoli váží střízlivé jednoduchosti, svátosti nejen neškrtá, ale velmi si jich váží.

Jako rozhodující se ukazuje možnost společně komunikovat při eucharistii a při svátosti smíření. Ostatní svátosti lze bez zjistitelné újmy pro život obce realisovat i mimo vlastní obec. Tím ovšem nechci tvrdit, že by každá slavnost eucharistie a každé smíření měly se dít právě jen v domovské obci. Tvrdím jen, že aspoň tyto dvě svátosti nezastupitelně pomáhají uskutečnit personálně-sociální existenci člena církve. To je důležité si uvědomit, má-li se porozumět další argumentaci níže.

Přežitek?

Prorocké nadšení tu a tam svádí k radikálním odsudkům symbolických gest a rituálně formalizovaného jednání vůbec. Namítá se, že rituální rubriky pohřbí vitální stránky skutečnosti.¹¹ To je neblahé nedorozumění. Ritus není nějakou zkamenělinou zvyků či symbolů, ale velkou pomocí při velice žádoucím přetlumočení skutečnosti v posledku tajemné do řeči všeobecně mnohem přístupnější. Řeč abstraktních pojmů je z největší části přístupná jen vzdělancům, řeč znamení je začasté srozumitelná i dětem. Jde o to, aby ritus svátostného činu nezrazoval tuto komunikační roli (jak se děje tam, kde se činy sakralizují a stanou se tak esotericky nedostupnými), aby se nestal svébytným a arogantním (jako nástroj v církvi tolik oblíbeného klerikálního triumfalismu), aby nepředstíral, co účastníci ve skutečnosti naznačovat nechtějí (tj. zůstal personálně pravdivým). Řečeno se svatým Pavlem, pravdu je nutno nejen mluvit, pravdu je třeba činit.

Pak se účastník opravdu dočká toho zázraku, že „pravda osvobozuje". Dočká  se i toho, co poněkud zastřeně nazýváme eschatologickou realitou svátosti: že svátost i milost v její podstatě nabízené  se „dějí“ (a to na zemi i „na nebi" souběžně), že zasazeny do půdy Duchem zúrodněné zpočátku vypadají, jako by zrno zemřelo, v příhodný čas však nese plody jako klas - třiceti či stonásobné, plody neméně tělesné jako duchovní, plody přirozené spolu s nadpřirozenými.

Svátost je od života církve neodmyslitelná, svátost i církev nese týž Duch, závisí na nich týž jedinečný lidský život božího dítěte v mnoha dimensích. Svátosti tedy netřeba minimalizovat nebo stavět do stínu. Je třeba chránit jejich sdělující charakter, jejich personálně-sociální účinnost, prostou funkčnost v procesu pravdivé seberealizace.

Jestliže se svátostmi příliš šetří, ztratí smysl podobně jako donutí-li se k inflaci. Jsou a musí zůstat projevem života, nikoli duchovního postu nebo náboženského obžerství. Také to vůbec neznamená, že se musí vymýšlet stále nové módní formy, naopak: vše zkoušejte (s vážností zkoumejte), dobrého (osvědčeného) se poslušně přidržujte, radí apoštol. Důležité přitom je, aby tento proces byl dílem celé obce, nejen jednoho jediného obřadníka - profesionála.

Personálně-sociální pravdivost

Tak třeba smíření bude smířením až tehdy, jestliže opravdu konfrontuje zúčastněné subjekty a vede dialog se všemi, kdo jsou na věci nějak účastni. Tedy nejen Boha, ale i vlastní já a bližní své církve je třeba pozvat a naslouchat jim. Ti všichni mají nejen k věci co říci, ale teprve jejich dialog (dialog srdcí) může sblížit stanoviska hříchem hodně rozrůzněná anebo aspoň vzdálená. Jestliže hříšník svou věc v pokoře vyznává, ostatní jsou do této věci vtaženi, mohou se stát Samaritánem a začnou nejen uvažovat, ale také jednat. Tak se z přečinu jednoho stane věc společného My nejen směrem do minulosti, ale také do budoucnosti. Bližní ovšem může zastoupit representant církve, ale dokonale jen ve smyslu právním; v ostatních směrech těžko. Proto také je bez přítomnosti přejných bližních i pro samotného kajícníka mnohem obtížnější smířit sebe se sebou - a bez tohoto kroku nemůže očekávat ani smíření s Bohem. A také naopak: ritus - pochopitelně jen ritus lidsky zralý - dokáže komunikovat uvnitř společenství daleko intensivněji, než pouhá sebepoctivější řeč vyznávající to nebo ono selhání. Ritus totiž spojuje jedince jakoby resonancí s onou tajemnou společnou bází, které G. C. Jung říká  „kolektivní duše". Snad právě to je prvním krůčkem ke společenství odpuštění a tím i k obcování ve smíření. Ne nadarmo připomíná Ježíš, že bližní má (v jistém smyslu) klíč od mé vlastní schopnosti či neschopnosti odpustit.