17. prosinec

Naděje v beznaději (1989)

Gn 49, 2.8-10; Mt 1, 1-17;

Ježíšův rodokmen má prý význam jen symbolický; jiní zase hájí, že cosi historického v něm je. Ať už má jakýkoli význam, historický nebo čistě symbolický, musím přiznat, že mne vždycky potěší. Je hodně dlouhý. A člověk má chuť ztratit trpělivost nad tím, jak dlouho to trvá, než se přes spleť těch jmen, které mu nic neříkají, nebo skoro nic neříkají, dostane k nějakému jádru. Ale je to moudré prodlévání a požehnané zdržování. Právě tak přece probíhají dějiny spásy.

Kdybychom chtěli z prvého čtení uhádnout budoucnost Izraele, dost bychom se mýlili; z textu se zdá, že vláda Judova bude sláva na slávu. Celá dlouhá etapa dějin novozákonní církve, prakticky celé druhé tisíciletí ovšem chtělo rozumět smlouvě s Judou právě tak: máme nárok na slávu, máme nárok na moc. Mocní církevní hodnostáři v tom četli povzbuzení, aby usilovali o moc ještě větší, pokud možno totální. Ve skutečnosti byly dějiny toho božího miláčka Izraele tehdy i dnes neseny postavami hodně problematickými a byly proto víc než dramatické; plné selhání, plné zvratů a plné nevěrností. Přesto nic z toho nemohlo zabránit, aby se neprojevila láska Boží, o které už bylo rozhodnuto. Ježíš prostě přišel - navzdory svému rodokmenu.

Někdy se zdá i nám, že člověk je příliš slabý na svou genetickou nebo historickou zátěž; narodili jsme se v určité době, v určitých státních, politických poměrech, máme určité přátele, ale také konkrétní předky. To všechno nás velice zřetelně determinuje a člověk by měl někdy chuť rezignovat: s touto zátěží prostě nelze dělat dobré dílo, zdává se mi. A pak si připomenu ten předlouhý rodokmen Ježíšův, kde figurují všelijací lidé. S jakou poctivostí evangelista konstatuje, že Šalamoun se narodil Davidovi právě ze vztahu, který začal neomluvitelně špatně. Také neopomine zdůraznit, že prababičkou Davida krále, nejslavnějšího a asi nejzbožnějšího, rozhodně však krále v dějinách spásy Izraele přímo klíčového, byla právě Rut, která se do Božího lidu doslova vetřela svou ženskou lstí a půvabem Moabitek. Hospodinův zákon mnozí z Ježíšových předků obešli; ale Hospodin nebyl uražen, neodepřel požehnání, neodvolal dějiny spásy.

Těch kontroverzních postav je v Ježíšově rodokmenu víc. To jsem si musel připomínat, když jsem cestou sem četl v novinách list našich biskupů; přiznám se, že jejich postoj k minulosti mne pohoršuje a také plní obavami. Pán si s nimi poradí, jako si poradil se svým vlastním rodokmenem. Náš milý Bůh si už poradil s horšími nedostatky, s horším nedorozuměním i s horší svévolí; poradil si i se zradou, není tedy překvapen ani dnes. Horší je to s naší trpělivostí, s naší frustrační tolerancí.

Je to však konec konců také naděje pro nás, pro ty chvíle, kdy už si sami nedokážeme poradit, kdy máme dojem, že jeho Syn je už přespříliš před námi a že nároky následování prostě neuneseme. Rodokmen Nazaretského je takovým pohlazením, že co člověku možné není, Bohu zajisté možné je. Ten rodokmen zároveň k tomu ovšem dodává něco pro nás nesmírně důležitého: Bůh už se pro nás rozhodl. A on svou lásku dovede do konce. On ji prosadí. I proti naší malosti, proti naší svázanosti, proti naší zapletenosti do světa zla. On ji prosadí. K radosti naší a ke své slávě.