Sv. Jana apoštola – 27.12.

1 J 1, 1-4; J 20, 2-8;

Jan uvěřil; boží slovo i víra se dějí

Zdá se to tak samozřejmé: Vstoupil do hrobu ukřižovaného Nazaretského a uvěřil; jenže čemu nebo komu vlastně uvěřil ten učedník? Nemylme se, tam není řeč o víře v zmrtvýchvstání. Musíme se ptát textu, co to zde text o apoštolovi prozrazuje, když zmiňuje, že Petr jej předběhl.

Oba přiběhli, oba chtěli vědět, co se děje. Ale asi se lišili v očekávání. Do hrobu se nesmělo vejít, protože takový člověk by se kulticky znečistil. Jan přijde, ale do hrobu nevejde, jen nakoukne.

Zdá se tedy, že Ježíšova věc byla Petrovi v té chvíli bližší. Snad i tím, že se cítil velmi provinile, snad i ta událost ve velekněžském nádvoří jej nutila víc promýšlet, co to vlastně znamenalo, když řekl, že o Ježíšových aktivitách nic ani neví. Snad musel Petr mnoho přemýšlet, mnoho pokorně posoudit a odsoudit, získal však čistší hlavu: Petrovi už záleželo na té věci Ježíšově přece jen víc, než na osobních důsledcích: čistý-nečistý, na to jaksi nebyla v tom spádu dějin ta správná doba. Je to petrovsky odvážné, možná že petrovsky neodpovědné, ale tentokrát už neodpovědné výlučně k vlastnímu osudu; vůči nám všem v mnoha generacích už se dokázal ten Petr zachovat opravdu odpovědně: na trh nesl svou vlastní kůži.

Janovo evangelium ovšem nemíní tou perikopou moralizovat, ani provozovat sebemrskání. Spíš se mi zdá, že připomíná čtenářům důležitou zkušenost: nikdo nebude jednat petrovsky, kdo se napřed neobrátí. Každý musí napřed uvěřit, aby uměl být odpovědný i tak, jak si to přeje Vzkříšený.

Právě to totiž podtrhuje Jan v perikopě dnešního prvého čtení: Boží slovo se děje. To se musí prožít, musíme se do věci namočit, pak mu teprve člověk rozumí natolik, aby o něm mohl svědčit, aby mohl něco takového i sám vyznávat.

Všichni začínáme tím, že Božímu slovu prostě nasloucháme. Jenomže tím dochází v nejlepším případě jen k indoktrinaci, jsme poučeni. Protože slovo Boha není nauka, ale cosi živého, co se nás dotýká životem, nebudeme právi tomu životu tím, že se jen necháme poučit. Jana dnešní epištoly se to slovo už dotýkalo, ne že ho pouze slyšel. On ho viděl, on ho prožíval, komunikoval s ním.

Také v nás se Boží slovo děje nebo neděje; buď se odhodláme kvůli němu vstoupit i do hrobu jako Petr (a přijmeme na sebe samé v zájmu druhých ty komplikace s tím spojené), anebo tomu Božímu slovu stále ještě nevěříme. Věříme pak nějaké doktríně, ale živé Boží slovo s tím má málo společného. To, co člověka zachraňuje, to je právě živé Boží slovo, ne ta doktrína.

Věřícímu a podle zákona disciplinovanému Izraelitovi Janovi se přece jen podařilo nad tím hrobem uvěřit. Zdůrazňuje to, protože sám dobře rozumí tomu rozdílu mezi pouhým souhlasem rozumu a vírou plodící nejen důvěru, ale i naději. Tak se zařadil mezi ty, kteří na sebe dokáží vzít i to, před čím by jiné rádi uchránili. Nejen Petr, ale také Josef už v tomto motivujícím smyslu uvěřili, jak si právě teď o vánocích připomínáme. A teď tedy uvěřil i Jan.

Můžeme se jen domýšlet, jak se taková událost rodí. Snad se nad tím prázdným hrobem „dalo dohromady" všechno to, co Jan prožil dosud jen jako útržky, jako jednotlivé paprsky toho, co zakoušel v Ježíšově přítomnosti. Snad teprve teď pochopil, že Ježíš byl nejen fascinující rabi samouk, ale že v jeho blízkosti lze zakusit to, čemu Izrael říkal „spása": život i tam, kde býval králem hřích, vítězství nad přesilou zbraní i náboženských autorit, vítězství nad neúprosností zákonů přírody (nad definitivností hrobu například) a také nad zákony typu čistý-nečistý. Jan stěží tenkrát mohl tušit, co to znamená vzkříšení (ostatně my to asi „víme" příliš snadno a rychle, pravda bývá tajemnější než naše dětské představy o ní), ale Ježíš prostě nebyl ještě vyřízen, jeho slovo žilo. Jeho slovo nebylo tím křížem ani smeteno, ani ubito. Něco takového Jan v tom okamžiku pochopil a byl svoboden; najednou mohl i on vejít do hrobu.

Možná, že i nám vadí to, co stínilo tak dlouho Jana: naše náboženské systémy nám tu a tam brání v bezprostřední životodárné zkušenosti. Možná, že i ty velice rozumné a správné zásady našich náboženství nás někdy oddělují od živého Božího slova. Rozhodně aspoň někdy - vždyť apoštol Pavel udělal podobnou zkušenost.

Všichni říkáme, že Jan miloval svého Mistra vůbec nejvíc; nu, a právě Janovo evangelium dosvědčuje, že tenhle favorit mezi Ježíšovými přáteli v plném smyslu slova uvěřil až nad tím prázdným hrobem. Snad nekřivdím textu, čtu-li, že uvěřil díky tomu, že vešel do hrobu, do kterého vejít vlastně nesměl. Přesto jej k tomu nevedla svévole, naopak, Jan byl očividně přemožen, bylo to vítězství toho živého, který už v hrobě nebyl, ale který jednal v Janově srdci.

Zápas o Janovo uvěření nebyl snadný. Ten Nazaretský zřejmě velice přitahoval Jana mnoha rysy, ale Jan nebyl žádný náboženský primitiv jako někteří z jeho současníků ve sboru Dvanácti. Jan patřil k učedníkům Křtitele, jistě si tedy k Ježíšovi přinesl i svoje dosavadní doktríny a možná i předsudky. A zdá se dokonce, že Jan měl tehdy také moc dobré mínění o svých domnělých přednostech, vždyť neváhal aspirovat mezi Dvanácti na místo po Ježíšově pravici, se samozřejmostí je také ještě při poslední večeři obsazuje. Někdy je cesta k víře opravdu snazší pro ty, kdo nejsou „tak kvalitně vyzbrojeni" jako tenhle učedník.

Je dobré, že se ten svátek apoštola Jana slaví právě v těsném závěsu se svátkem vtělení neviditelného slova. Ten náš Bůh to má s námi těžké. Také býváme předem hluboko indoktrinovaní, když se stane, že se octneme v tváří v tvář Vtělenému. Není pak divu, že kvůli tomu nemáme oči pro to, co je životodárné, ani pro milostnost našeho údělu uprostřed chlívku světa. A tak rok co rok posloucháme o Slově, které přišlo do vlastního, ale nebylo přijato právě těmi nejbližšími; kdo z nás se cítí zařazen právě sem?

Rozumějte, nemyslím, že by kdokoli z nás chtěl boží slovo nepřijmout. Přesto se nám to daří, díváme se a nevidíme, nasloucháme a neslyšíme. Brání nám ve výhledu všelijaké modlitební třepení, právě tak jako kdysi Ježíšovým současníkům farizejům: pro samou zbožnost neměli čas na život s mesiášem.