Jste zde

3. leden

autor: 

Beránek, novozákonní spravedlnost a ospravedlnění božím dětstvím (1994)

1J 2, 29-3, 6; J 1, 29-34

Je to provokující čtení; kdo mu pozorně naslouchá, musí dřív nebo později měnit svůj pojem spravedlnosti. Je tu řeč o tom, jak se děje spravedlnost na světě poté, co do něho vstoupil Bůh.

Napřed sv. Jan konstatuje snadno a rychle, jak se stane, že člověk už je shledán spravedlivým; zjistíme ovšem brzy, že se do takové definice nevejde nikdo z nás. Ale hned druhá věta úplně obrací kartu. Je i jiná cesta do království. Ta vzácná věta naší naděje říká: jsme Boží děti. Pro nás je - naštěstí - problém té běžně nedosažitelné spravedlnosti vyřešen tím, že jsme Boží děti.

Je opravdu vyřešen? Je to hrozně odvážné důvěřování, boží slovo to však doopravdy nabízí. Je to odvážné i jinak: vyžaduje to opravdu dospělou víru. Vůbec není laciné uvěřit, že jsem Boží dítě, vždyť se na mne podívejte: jsem takový, jaký jsem. To vyžaduje pořádnou dávku důvěry Kristu Ježíši.

V Janově listu slyšíme ještě mnohem odvážnější tvrzení. Tam se říká, že kdo je v Kristu, ten prý nehřeší. A aby nebylo mýlky ve výkladu, hned také naopak: kdo hřeší, nikdy prý nepoznal, kdo je Bůh. Chápete to napětí: my jsme přece poznali svého Pána; nebylo by však od nás drzé spolehnout na toto prazvláštní ospravedlnění?

Ovšemže není, pokud ovšem jsme svého Pána opravdu "poznali". V biblickém smyslu. V bibli se tímto slovem běžně označuje stav zcela intimního bytostného sblížení a sjednocení.

Ano, Kristus Ježíš nás pozval. A aby to bylo pro nás schůdné, pozval nás právě do betlémského chléva. Tam se vejdeme a netřeba se zout jako před hořícím keřem. Do chléva se vejde i dobytčátko. Toto je Boží spravedlnost.

Autor čtvrtého evangelia líčí setkání Jana Křtitele a Ježíše pomocí paradoxů. Křtitel, podle Ježíšova ocenění prorok, nad kterého Izrael neměl, pokřtil mnohé z Izraele, od prostých hříšníků až po "plemeno zmijí"; sám však nikým tak autentisovaným pokřtěn nebyl. Přesto křtí, uvěřil totiž svému povolání. Uvěřil, žádné důkazy pro to neměl. A že Jan nebyl snílkem nebo svévolníkem, to dokázalo ovoce jeho díla.

Jan křtí i Nazaretského, neméně autenticky povolaného; křtí jej, přestože se mu to jaksi nezdá (a to nemohl ještě tušit, že v Ježíšovi není hříchu); křtí jej dokonce proto, aby se dostalo průchodu spravedlnosti, jak říká Ježíš.

Paradox stíhá paradox, to tušili i ostatní evangelisté, třebaže už byli poučeni paradoxem všech paradoxů - velikonocemi s křížem i vzkříšením.

Jan křtil řekli bychom rutinně, asi tak, jako průměrný český farář slouží mši: mnoho mší, mnoho upřímných sebenasazení, a pochopitelně proto i mnoho únavy a nakonec i rutiny. Stovky a možná opravdu i tisíce vstupovaly do Jordánu. Přesto - to je úžasné! - Křtitel nepřehlédl sestupujícího Ducha. (Kdo z našich celebrantů se může poctivě přihlásit, že ani on při třetí, desáté, tisící eucharistii, rozhřešení, křtu či svatbě nepřehlédl jednajícího Ducha?) Nám běžně tahle událost uniká, protože mlčky předpokládáme, že Ježíš šel životem jako Boží Syn a andělé nejen ohlašovali jeho početí a narození, ale jako heroldi jej doporučovali i lidu; a ne -li andělé, tedy aspoň zázraky, na které by nikdo neměl. Jenže Janovo evangelium to líčí dočista jinak.

Ježíš se postaví do fronty a nechává se pokřtít. Jan dosvědčuje, že viděl setkání tohoto historického Ježíše s Duchem svatým. Dosvědčuje to těm, kteří stáli kolem - a nic neviděli, jak deklarují další biblické popisy této události. (Ježíš to později pomůže vysvětlit jedním ze svých blahoslavenství: Boha vidí jen ti, kteří hledí čistým srdcem.)

K tomuto setkání s Duchem svatým je podle téhož Jana pozván každý z nás. Každý pokřtěný je pozván jaksi do rodiny, je povýšen na Božího syna či dceru, Boží dítě prostě. Jsme povoláni k tomu, aby každého z nás naplnil Duch svatý se všemi důsledky. Toto je Boží spravedlnost: milosrdenství, jakého je schopen právě jen milující. To je tedy ona podivná spravedlnost, kterou třeba nechat jednat, jak tvrdí Ježíš Janovi.

A ještě jednu věc bych chtěl nepřeslechnout v tom dnešním čtení. Jan upozorňuje, že Bohu budeme podobni. Co to do podrobností znamená, to zatím nevíme. Jak se to děje, to také ještě nevíme. Rozumíme však smyslu takové milosti: vposledku už jsme přijati do života Trojice.

Ale je také jiná sláva Boží a jiná podoba než ta, kterou dokáží rozpoznat aspoň ti osvícení. "Kdo vidí mne, vidí Otce," říká Janův Ježíš, ten Ježíš, který bul ukřižován a pohřben. Nejen Boží sláva Hory proměnění, je také sláva kříže, o které zas uměl mluvit tak dobře Pavel. I tohle je boží spravedlnost, protože i tohle je akt milostivého milujícího. Mimo areál dětí božích platí už jiná spravedlnost, spravedlnost lidí a zákona, spravedlnost, na kterou prostě nemáme.

Ti, kteří se honí za všelijakou poctou, za všelijakou mocí, za společenským vlivem, ti uvěřili jinému evangeliu, a proto dnes patří buď mezi velekněze radící Herodovi cestu k betlémským dětem, anebo přímo mezi hodnostáře herodovského paláce. Ti všichni věděli, jak na věc vyzrát, jak se protlačit do těch řad, kde stojí jen ti úspěšnější. Naštěstí znám i takové, kteří se cítí dobře i v betlémském chlévě, pokud tam ovšem mrznou právě s Ježíšem a jeho rodiči.

Každá doba si pěstuje své obětní beránky. Božího beránka lze snadno poznat, nejen snímá hříchy jiných, ale jedná tak s uvážením a dobrovolně. Totéž by Křtitel zcela určitě rád svědčil i o nás. Nemusíme být záchranou hned celému světu; měli bychom být beránky aspoň někomu a měli bychom být aspoň pro někoho svědectvím, že Duch svatý přichází. Pak bude zřejmé, že jsme skutečně Boží děti; pak o nás bude na zemi i na nebi platit i to, že v nás hřích není. Není však jiné cesty k ospravedlnění než tato: že budeme a zůstaneme božími dětmi.