Vigilie slavnosti Narození Páně

2002

Iz 9, 2-7; Sk 13,16-25; L 2, 1-14

Tentokrát jsem se pokoušel reflektovat prazvláštní detail, který mi v souvislostí s vánocemi až do letošních vánoc docela úspěšně unikal. Je to kontrast zprávy jednoho a téhož autora – Lukáše – o příběhu Jana řečeného Křtitel a Ježíše řečeného Kristus. Myslím, že Lukáš je porovnat chtěl, proto příběhy jejich vstupu do světa plné symbolických významů řadí bezprostředně po sobě.

Janův příběh je příběh vzorně náboženský. Janovým otcem je zbožný kněz, zvěstování proběhne v chrámě uprostřed obětního rituálu a setkání se zvěstující boží mocí se projeví tím, že Zacharjáš oněmí. (To se v Izraeli čekalo, setkání s živým Bohem tváří v tvář bylo pro člověka vždycky pohromou, zažil to Mojžíš i Elijáš.) Všechno ovšem dobře dopadne, Jan se narodí v kruhu široké rodiny, Zacharjáš opět mluví, vše je jak být má. Žádný exces.

Ježíšovo zvěstování proběhne hodně světsky - v soukromém vesnickém domku (madonna mia, v místnosti sloužící dokonce jako nectihodná ložnice, zalomil by rukama nad tou mravní spouští jistý monsignore, kdyby si ten detail někdy v životě uvědomil). Strastiplné těhotenství, kolize budoucího otce se Zákonem, není divu, že porod proběhne ve chlévě. Nedostatek řádu ani nemůže být větší.

Hranice mezi positivní rolí náboženství a positivní rolí víry získává na váze právě náhradou Staré Smlouvy Smlouvu Novou. Ty smlouvy se liší, i když obě činí člověka blaženým. Je ohromný a dalekosáhlý rozdíl mezi investicí lidské lásky do systému posvátných idejí, například do věrnosti Zákonu, a investicí do lidí, byť hříšných, jak lidé bývají.

Náboženství a víra se k sobě mají jako perlorodka a perla. Perlu víry lze získat i jinak než lovem perlorodek a perlorodky mají smysl i tehdy, kdy nehostí perlu. Malér ovšem nastane neodvratně, jakmile někdo obé ztotožní a obé se zaměňuje.

Dějiny spásy procházejí v Betlémě ohromným zlomem. Tak třeba: Zbožní lidé Staré smlouvy chodí dnes (ne už v sobotu, ale v neděli, ale v zásadě postaru) takzvaně načerpat do chrámu, aby si pak to požehnání z božího příbytku donesli do svých všedních domácností. Betlémský příběh nabádá k radikálně jiné strategii: hledat a nalézat stopy Království nikoli v posvátnu, ale jeden v druhém, v životních okolnostech, v přátelství, v nenávistích, ve smrti i v životu bližních. Mladému páru putujícím u z Nazareta do Betléma, z Betléma do Egypta a pak do Nazareta se právě tohle osvědčilo. Nikde tam nebyl přístup do chrámu, ale k Bohu byl vždy.

A teď něco právě vánočního: Andělé zpěvem učili pastýře věřit, že Bůh je na jejich straně. Pastýři tomu naštěstí uvěřili i bez chytráckých konkluzí, že tím pádem jsou i oni zaměnitelní za toho Boha, který se s nimi identifikuje. To je ohromná přednost pastýřů věřících dobré zprávě oproti odborníkům na náboženství, velekněžím a zákoníkům, důvěřujícím svojí logice kombinující boží zjevení a lidskou moudrost. Prý je obojí od Boha. Chrámovému personálu Staré i nové Smlouvy dělá stále tytéž obtíže pokušení nabídnout místo boží vůle vůli svoji. Dřív nebo později zachraňují sami sebou, svojí vlastní autoritou, svojí vlastnoručně utkanou pravdou. Bůh se stává nadbytečným. To je třeba mít na paměti, když se učíme rozpoznávat rozdíly mezi vírou dobré zprávě a vírou náboženství o Kristu, o Královně nebe, o morálce. Jsou to dalekosáhlé diference. Náboženství lze zneužít mnohem snáze než víry.

Pro mnohé ovšem Starou smlouvu žádná Nová ještě nevystřídala, ta Stará připouštěla takovou zbožnou směs víry a náboženství o Bohu spravedlivém a trestajícím, ale také přístupném zásluhám a přímluvám. To připadá leckomu přece jen bezpečnější než řekněme pro dobrotu na žebrotu a rodit ve chlévě. Něco na tom je. Já za sebe musím přiznat, že raději riskuji s Josefem a Marií než s velekněžími a zákoníky. Byl ten mladý pár šťasten i v tom chlívku. To si o vyznění životního díla Jana Křtitele říci netroufám. Být šťasten navzdory chlévu kolem je ohromné umění a moc se hodí i v dnešní době.