4. neděle adventní A

Věřte znamení času

Iz 7, 10-14; Mt 1, 18-24

Říkáme si, že přece jen svého Pána očekáváme. Prý se těšíme, až přijde. Těšíme se opravdu? Není to spíš podobné uhýbání nebo i útěk před milostí, jaký volil Achaz?

Jahve se nabízel podepřít odvahu svého Pomazaného, krále svého vyvoleného lidu, krále z milosti Boží. Achaz měl totiž velkou starost; cítil odpovědnost za království, jenže mezinárodní politická situace byla velmi nepříznivá a nebezpečná. Potřeboval tedy podporu. Hospodin ji Achazovi chce dát. Proto je ochoten dát mu libovolné znamení, aby si Achaz mohl být jist, že Hospodin nad situací bdí. Jenže král měl raději vrabce v hrsti než holuba na střeše, proto si zjednal pomoc proti mocnému sousedovi u dalšího souseda. A snad aby se Hospodin neurazil, předstíral Achaz zbožnost: nebude prý žádat znamení, aby Hospodina nepokoušel.

Je v tom postoji hned dvojí lež: Králi přece neleželo na srdci, zda bude nebo nebude Hospodin pokoušen: smlouvu s mocným sousedem král v každém případě uzavřel s vědomím, že Hospodin už výslovně varoval před takovými spolky. Královo rozhodování tedy nevedla zbožnost, ale svévole. Tím nestydatější ovšem je, když odmítá Hospodinovu oporu pod takovou nábožnou záminkou.

Něco podobného se stává nejen našim představeným v církvi, ale i nám osobně: Boží vůle naléhá skrze znamení času, je jich pomalu už nepřeberně, ale my raději vyhlížíme ještě jakási jiná. My přece nebudeme pokoušet svého Pána Boha a odečítat jeho vůli z bídy světa; my máme své podrobné instrukce z nejvyšších míst...

Všimněte si, co se děje, když člověk nelpí na svém a dá si Bohem poradit; svědčí o tom druhý úryvek, který jsme dnes četli. Josef tehdy patřil už několik měsíců mezi nejnešťastnější lidi. Měl svou manželku Marii velice rád; a musel se dočkat takového zklamání z cizího děcka. Tomuto člověku, zasaženému v hlubinách svého vlastního srdce, jako by nebylo pomoci. Také to, co vnese do toho zmatku Hospodin (a navíc jen ve snu, jaképak je na to spolehnutí!?) Josefovy starosti nesmaže. Přesto Josef neopakuje Achazovu chybu a Hospodinovou minipomocí aspoň nepohrdá. Jen díky tomu mohl s úžasem zjistit, že ta pomoc nebyla tak malá, žádné těšínské jablíčko. Všichni víme, jak to ovlivnilo dějiny spásy. Ta nabídka byla neuvěřitelně křehká. Josef ji však zachytil, nedovolí, aby spadla pod stůl.

To teprve je skutečná a pravá zbožnost: srdce musí zůstat Bohu otevřeno, i kdyby díky okolnostem krvácelo. Josef dokonce dokázal přijmout tu neprůhlednou boží iniciativu jako milost, jako osvobození. Nemohla by se stát osvobozením, kdyby ji nepřijal srdcem. A srdce se nedá zlákat, pokud nemá s dárcem dobrou zkušenost. Josef svému Jahve důvěřuje, a proto přijímá i to, čemu vůbec nelze rozumět.

Lze namítnout, že to není rozumné. Zajisté právem; Hospodin nebývá vázán naší logikou a oportunitou; tím dramatičtější je pak taková důvěra nebo dokonce i naděje. Lze také namítnout, že ne každé srdce je Pánu tak otevřené i potom, co utrpělo takový šok. Jenže to je právě jádro věci: to srdce musí mít dobrou zkušenost; aby ji mělo, musí se kolem sebe dívat a být vděčno. Aby mohlo být vděčno i v tomhle všedním světě, nesmí být bohaté, musí být chudé. A je -li navíc čisté, má velkou výhodu, ta vidí i do hlubin jinak neviditelných.

Nepřehlédněte, že touto Josefovou odvážnou důvěrou v boží pokyn tak málo ověřitelný se stanou šťastnými hned tři: Josef nalézá konečně pokoj srdce, Maria se konečně smí těšit na svoje děťátko a malý Ježíš smí mít oba rodiče.

Takhle tedy přichází Bůh jako zachránce. Není to nijak laciné, milostivost neznamená, že netečou slzy. Ta situace totiž vůbec nebyla košer. Ale Bůh přichází i do situací, které nejsou košer. Jde o to, sehnat ve všech koutech svého srdce aspoň tolik důvěry, aby Hospodinova nabídka nepadla pod stůl.

Chceme-li tedy, aby do našich životů přišel jednou i se svou mocí a ohněm Ducha, berme ho, jaký ten Hospodin je. Učme se nepohrdat znameními času, učme se ta znamení činit pro nás směrodatnými. Příchod Páně zůstane pro nás překvapením i tak, ale kéž je to překvapení vyvolávající podobné stereotypy, jaké v srdci nalezl Josef. Jeho současníci si jistě mysleli, že je bláhovec, kdoví čemu naletěl. Podobně Achazovi současníci měli dojem, jakého to chytrého krále mají; nevšimli si, že je slepý. Izajáš se musí králi vnucovat, ale už je pozdě: král nemíní stavět na tak pofiderních znameních, jako jsou porody rodiček v jeho království - jsou jich přece stovky. Je k nim slepý.

Někdy nás Bůh musí velice nutit, abychom aspoň zakopli o milost, kterou nám trpělivě nastražuje. Snad bychom měli prosit, aby ten advent nás naučil méně si vybírat a více důvěřovat tomu, kdo nás miluje. Tak jsme přece uvěřili. Ježíšovou vírou bylo, že Otec je ten Bůh, který chce být s námi. A proto přichází na mnoho způsobů: nejen v chlebě, nejen ve slově, ale dokonce i v těle.