7. leden

Mesiáš v těle, lidské chyby a dokonalost

1 J 3, 22-4,6;   Mt 4, 11-17.23-25

Z prvého úryvku zní pro někoho možná překvapivé kritérium pravdy křesťanského postoje. Odjakživa byli mezi křesťany i ti, kdo věřili přece jen víc gnózi než evangeliu o vtělení. Gnóze totiž nabízí iluzi jakési vyšší duchovnosti, nadřazenosti nad všedním hemžením obyčejných lidí. I dnes jsou takoví, kteří se cítí takto vznešení. Proto musí znít nahlas janovo svědectví dodnes. To kritérium v Písmu zní tak: kdo nevyznává, že Ježíš je mesiáš (přišlý) v těle, není z Boha.

Zdálo by se, že dnes už hrozí křesťanské víře jiná nebezpečí, třeba materialismus, konzumismus. Jenže gnóze je zákeřná tím, že svým vyznavačům poskytne všechny výhody materialismu i poživačnosti, ale přidá ještě dokonalou iluzi produchovnělého světového názoru. A tahle praktika se nás může týkat i tehdy, kdy s gnózí domněle vůbec nemíníme koketovat.

Mesiáš našich evangelií přišel v těle, tedy prodíral se světem nejistot a nemocí, světem depresí i euforií, světem lákadel a smlouvání s nimi, prostě se vším, co je přirozené člověku. Člověk totiž nemá tělo tak, jako má nebo může mít plášť, cosi odložitelného. Člověk existuje v těle, tělesnost patří k jeho přirozenosti. Ti, kdo malují Krista Ježíše jako etérický skvost, moudrost vtělenou jen proto, aby nám mohla lidským jazykem kázat, moudrost nedělající chybná rozhodnutí, berou nám v těle existujícím naději ve spásu takových jen v těle existujích lidí. Tak si to představovali gnostici: není prý spásy pro člověka neduchovního. Sv. Jan naopak velmi zdůrazňuje, co zažil: ten Mesiáš, který přišel k nám, ten se netvářil podobným člověku a jeho bytostným nejistotám, omezením i nespolehlivosti, o člověkem byl. A proto také má smysl, aby jej následovali ti, kdo nejen jaksi vlečou sebou tělo, ale ti, kdo byli v těle stvořeni a své tělo také chtějí dovést před boží tvář k boží slávě.

Jan to myslí velmi vážně: podmiňuje milou sounáležitost s Bohem nikoli odložením těla v jakési šatně před plesem duchů, ale "naplněním zákona". Všichni už víme, co to pro Ježíše znamenalo, naplnit zákon: mít rád. Nejen někoho, ale i něco. Nejen ty, které si sami vybereme, ale ty, které mi Pán tohoto světa posílá jako bližní.

I to patří k dobré zvěsti pro nás: Ježíš ani jeho svědek Jan nepožadují, aby to "mít rád" mělo nevím jaké přívlastky. Ježíš svou praxí zřetelně ukázal, že nepohrdá žádnou formou milování, dokonce ani láskou k sobě samému. Co je "v těle", nemůže být dokonalé a rozhodně ne hned; patří k přirozenosti takových bytostí, že k lepšímu zrají jen postupně, krizemi růstu i krizemi selhávání, povstáváním i pády. Ten Mesiáš-zachránce naší tělesněduchovní existence, ten přichází zachránit vše, vždyť sám přichází v těle; je Mesiášem, který roste, roste i v moudrosti, jak dosvědčuje jinde sv. Lukáš. Také naše umění "mít rád" v nejlepším případě teprve roste z malého hořčičného semínka. To není nedostatek, je to legitimní proces všeho, co je v těle.

Růst chce od každého "hospodáře" trpělivost. Jak s dílem, tak se sebou samým; chce umění smiřovat se, chce pokoru. My si totiž občas myslíme, že už to umíme; pak se ukáže, že to umění byla jen duhová bublina, která po chvilce praskla... Věřit Ježíšovi existujícímu v těle ovšem znamená, že i splasklé bubliny patří do života a do slávy boží podobně, jako tam patřilo oslavené i zmučené tělo Nazaretského; konkrétně taková pokora také znamená pokračovat dál v tom úsilí směřujícímu k umění milovat i poté, co se zase znovu ukázalo, že jsme stále ještě naivní, selhávající, spíš zamilovaní než milující, spíš tvrdošíjní než věrní. Následování Krista je následováním člověka, jaký je a jaký je schopen být.

V dnešním úryvku evangelia slyšíme od Matouše další pozoruhodné kritérium, tentokrát kritérium typicky ježíšovské zbožnosti. "Když Ježíš uslyšel, že je Jan uvězněn, odebral se do Galileje. A začal kázat." Zdá se, že s Křtitelovou svobodou skončila také ta etapa Ježíšovy klasické a osvědčené zbožnosti, která vytrvale učesává sebe sama. To dospívání a zrání má svou korunu v tom, že takový uzrálý tu není sám pro sebe a pro svou kvalitní budoucnost, je tu pro druhé.

Jan sám byl nesporně radikál, ale nenařizuje nic tak zvláštního ani třeba vojákům, kteří byli všechno jiné než neviňátka: neutiskujte, nezneužívejte své přesily. Neříká: přestaňte vojančit, tohle řemeslo z vás dělá arogantní gorily. Tak by to řekl leckterý z proroků před Janem. Ale s Janem zdá se tohle všechno končí. Jestliže dosud platilo, že být zbožným bylo totéž co být moudrým, pak nadále bude platit něco jiného, Pavel to vystihl svým sloganem o bláznovství kříže. Jako by se uzavírala jedna z etap dějin spásy, jako by se dosud platné postupy relativizovaly, už se nelze spolehnout na rozum, orientace je v následování. Jinak řečeno: Co si Bůh přeje od lidského rodu, to zvěstuje ne už abstraktní vybroušená myšlenka, idea, ideál, ale živoucí příklad, dostupný nadále na osudu Ježíše existujícího právě v těle a dokonce i po nanebevstoupení stále obcujícího se svými právě v těle.

Ježíšovo hlásání začíná nikoli na stadiónech, ale ucho od ucha, on si dokonce ty své vybírá a osobně je oslovuje: Pojď. Jistěže také kázal zástupům, ale všimněte si: ke kazateli se lidé hrnuli, ale také zase všichni nebo téměř všichni odešli slovem nedotknutí. Zůstali mu posléze právě jen ti, které oslovil osobně, jejich osobnost nalezla jeho osobnost a chtěli vytvořit ono My. Ježíš se zjevuje především svou osobností.

Také zbožnost, kterou Ježíš od svých nejbližších přátel chce, je jiného typu než ta chrámová, ale také jiná než kumránská. Ježíšova zbožnost už nesčítá jednotlivosti, co se smí nebo nesmí, co se má co se musí, zda se postit, zda platit chrámovou daň, zda poslouchat vrchnost atd. Nová zbožnost včerejších rybářů je v odevzdání se dílu, ke kterému povolává ten, který je větší, než jsem já. Tak vidí vztahy osobnost, ne filosofie. Ježíš není pochodující učitel, Ježíš sám sebe definuje jako cestu. To je radikálně jiné oslovení lidské budoucnosti než bývalo dobrým zvykem.

Tak se děje to, co se nazývá božím královstvím: je to setkání s takovým Ježíšem, který přichází říci, ale nejvíc sděluje tím, co na sobě samém demonstruje: Boží království se přiblížilo a klade na nás nároky; od tebe to království nepožaduje, abys byl jiný, třeba jako anděl. Zato chce od tebe, abys změnil smýšlení a měnil je kdykoli, kdy najdeš ještě vzácnější perlu.

Tento Ježíš přichází do každého života osobně, v těle. Nevzkazuje po prorocích, zve osobně. Tím se také stává, že mu někdo uvěří natolik, že najednou zjistí, že je zdráv ze svých prastarých nevyléčitelných nemocí.

Teprve ten, kdo takto uvěřil, porozuměl i tomu nejdůležitějšímu: být v Božím království znamená být zajedno s Ježíšem. To už není věc rozumu nebo věc vůle, ale věc celé osobnosti. To tělo není kádrová kaňka, kterou možná nebe promine. To tělo spolu konstituuje osobnost i samu lidskost. To tělo musí být vzkříšeno, má-li být vzkříšen člověk, má-li být do království pozván jako dědic. To tělo je třeba pro takovou budoucnost získat, nikoli utýrat jej všemi možnými hladověními.