Jste zde

Celibát - dar nebo překážka?

autor: 

Vidíme kolem sebe ztroskotání řady .povinně" celibátních životů. Vidíme také tzv. .nedostatek kněžských povolání", to znamená i po listopadu 1989 trvající a také v mnoha zemích s dlouholetou kvetoucí náboženskou svobodou patrný nedostatek zájemců o kariéru římskokatolického faráře.  Často nás proto příslušné autority vybízejí k modlitbám za kněžská povolání a - jsme-li náhodou svobodní mužové - ke vstupu do semináře. Není však bezmála rouhavé modlit se za .dostatek kněžských povolání", jako by Bůh zapomněl, kolik kněží církev bude potřebovat!? - Tím spíše, že řada příčin .nedostatku" je nasnadě. Staromódní, statická, autoritářská a paternalistická struktura .úřední" církve; obrovská a stále rostoucí pracovní i psychická zátěž běžného faráře; častá manipulace jeho životem počínaje .kněžskou formací", někde v podmínkách bezmála nápravného ústavu, a konče přesuny z jednoho místa na druhé, jako by farnosti byly jen políčky šachovnice; osamělost a nedostatek uznání, snad i pocit marnosti v pomalu se rozpadající gigantické instituci; odcizení i mnoha .prostých věřících", kteří sice chovají ke svému .velebnému pánu" pověrečnou úctu, nevpustí ho však leckdy do svého života a nedokáží zažitý obraz poloboha a mága nahradit lidským vztahem ke spolubratru v Kristu. A také příčina související s celibátem: strach před možným ztroskotáním celibátu, byť i bylo povolání k bezženství přítomno, nebo povolání ke kněžství bez povolání k celibátu, touha mít vlastní rodinu.

Na základě zkušeností z té části naší podzemní církve, kde bývali podle východního ritu ordinováni i ženatí mužové a kde byla a je důsledkem okolností jejího vzniku i celá struktura církevní obce pružnější, lidsky provázanější, - 25. strana méně autoritářská a tradicionalistická, se autorovi takové vysvětlení .nedostatku kněžských povolání" jeví být pravděpodobné: v jemu známém podzemním společenství alespoň nebyl žádný .nedostatek kněžských povolání" pozorován. Přitom všichni kandidáti svěcení museli vědět, že je neočekává kostel a fara s definitivou, ale v případě odhalení možná léta kriminálu nebo i hrozná smrt, jakou musel prožít Přemysl Coufal. Neváhali projít dlouhou přípravou a podstoupit všechna rizika. S radostí mohu dosvědčit, že šlo a jde většinou o kněze kvalitní, morálně i teologickým vzděláním.  Tento argument ovšem vychází ze zcela mimořádné situace a mimořádné skupiny lidí, a jeho platnost je tudíž omezená. Přesto se nabízí přirozená myšlenka: nemodlit se za kněžská povolání, ale především za to, abychom kněžská povolání neodrazovali, nemarnili a neodmítali (např. proto, že se dostávají ženatým mužům anebo také ženám - proč by nebylo možné prakticky ihned obnovit starocírkevní instituci jáhenek?). Postupně reformovat církev, a mezi jiným v blízké době uvažovat o současné podobě celibátního zákona. Domnívám se, že by mělo jít o nové hodnocení a zhodnocení celibátu jako daru Ducha svatého a současně o zrušení povinného a navždy závazného celibátu. To znamená nikoli .zrušit celibát", jak se často mylně a hloupě říkává, ale zejména umožnit kněžím, aby si v mezích křesťanské morálky svobodně vybrali formu života, jakou chtějí vést, tj.  také celibát, pokud jsou k němu povoláni.

To by nadále znamenalo zejména:

  • připouštět ke svátosti kněžství také vhodné kandidáty žijící vmanželství;
  • u svobodných svěcenců netrvat na povinném slibu .čistoty" ve smyslu zákazu vstupovat do manželství;
  • ovdovělým duchovním již zásadně nezapovídat případný další sňatek;
  • těm klerikům, kteří již podobné sliby složili a později je porušili, umožnit, aby mohli vzásadě bez mimořádné hanby a těžkostí dosáhnout odpuštění; a kdyby se potom jejich manželský život osvědčil, aby mohli vpřípadě potřeby opět vstoupit do některé služby vcírkvi.

Zrekapitulujme základní fakta a argumenty pro a proti takovému řešení.

Celibát v kontextu lidského života

Pokusme se nejprve upřesnit, co rozumíme pod slovem celibát, a jaké základní druhy či motivy celibátu můžeme z teologického hlediska odlišit - s vědomím, že v průběhu jednoho a téhož celibátního života se důrazy a - 26. strana pohnutky mohou přesouvat a měnit a že v praxi takové změny často nastanou.  Celibát znamená v první řadě prostě bezženství (či bezmužství - pro zjednodušení nebudeme vždy výslovně věci pojmenovávat z ženské strany, s vědomím ovšem, že se na ženy přiměřeně mohou vztahovat rovněž), bezženství způsobené jakoukoli příčinou. Jako takový není ničím zvláštním a nelze mu asi přisuzovat žádný zvláštní náboženský význam. Je-li ovšem pociťován negativně jako vynucený celibát, vynucený čímkoli - špatným zdravotním stavem, společenskými okolnostmi, psychologickým handicapem, náboženskými předsudky - může na člověka působit velmi negativně, může zapříčinit frustraci, depresi, vyhasnutí.

Ve druhé řadě ovšem může jít o celibát dobrovolný tam, kde se člověk trvale nebo jen na čas odříká pohlavního partnerství do jisté míry dobrovolně a uvědoměle, aby mohl svoji energii, čas a cit nasadit jinde a jinak než v milostném vztahu. I v naší prý .sexem posedlé" době mnoho lidí objevuje tuto životní formu, zaostřující lidský život k určitému cíli a umožňující koncentraci, svobodu a výkon: umělci, vědci, podnikatelé, sportovci, političtí či vojenští bojovníci. Je třeba vidět, že zde již jde o čin svrchovaného lidství, o projev síly a vůle. Jeho morální a náboženská cena není nulová: závisí však na motivaci, která člověka vede, a může nabývat kladných stejně jako záporných hodnot. Pohlavní zdrženlivost zřejmě uvolňovala a posilovala Gándhího v modlitbách za svobodu a smíření národů, Freuda zkoumajícího hlubiny lidské psychiky i vězněného Hitlera, sepisujícího Mein Kampf.  Při morálním zvažování dlouhodobého či trvalého dobrovolného celibátu je třeba brát v potaz, že sám .běžný" rodinný život jako důvěrné společenství lásky dospělých a místo výchovy dětí je vysokou mravní hodnotou. Pochybné proto je se rodiny trvale zříkat na základě malicherně sobeckých důvodů, jako je touha pro kariéře a společenském úspěchu (třeba i po kariéře a společenském úspěchu římskokatolického kněze v zemích, kde se toto povolání ještě těší obecné úctě). Naopak ale tam, kde je člověk k celibátu spíše dotlačen proti své vůli, může v nelehké situaci lidsky .zvítězit nad osudem" tím, že své osamění přijme jako výzvu: výzvu k hodnotné sublimaci, tvorbě, přesahu, hledání naplnění i jinak než obvyklou cestou. Titánský vzdor Beethovena, Schubertovy pastelové smutky, Corbiérovy verše v romantické póze psance či Wittgensteinův zápas o pravdu - to vše může potom být výsledkem boje a vítězství.

Za třetí - a tam jde teprve o .pravé povolání" - známe celibát jako prostředek služby lidem, jako charisma. Služby zdaleka ne jen u oltáře - Boží království klíčí i leckde jinde. Není asi náhodou, že mnoho velkých křesťanů, kteří právě toto charisma vyzařovali a podstatně je využívali, ani faráři či biskupy nebylo: svatí Jan Křtitel, Pavel, Antonín, František; Roger Schutz a Matka Tereza. U takového celibátu nejde o jakousi přidruženou výrobu kněžství nebo mnišství. Jde o dar, charisma celibátu jakožto projevu, znamení a klíči k životu, zaměřenému celou silou na Dobro, životu výjimečnému a výjimečně krásnému. Nejde ani o cosi automatickémo, co by jednoho dne jaksi náhodou spadlo z nebe a náleželo pak člověku samozřejmě po celý zbytek života - i zde milost předpokládá (zformovanou a otevřenou) přirozenost, i zde se v bolestech zápasí o Hospodinovo požehnání, i zde bývá výsledek nepředvídatelný a nejistý.

Nelze jistě tvrdit, že by se celibát jako služba vyskytoval jen v křesťanství.  (Často se ovšem zdá, jako by u avatarů a buddhů bylo v popředí právě to, co je pro křesťana znamením zfalšovaného povolání: odmítnutí .radovánek" života na útěku před světem a vyhasnutí světu pro dovršení vlastní sebestředné dokonalosti.) Rozhodně však toto charisma ke křesťanské obci náleží, a sice ve všech jejích .vrstvách". Někteří (např. D. Drápal) sice celibát představených odmítají, vykládajíce ono .biskup má žít s jednou ženou" (1Tm 3,2 par.) jako imperativní definici životní formy biskupa, staršího, jáhna, a ne jako varování před neuspořádaným, nedozrálým či dokonce nevázaným životem nositele služby. Nepřeslechli však Pavlovo .je pro muže lépe, když žije bez ženy. . . svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen" (1K 7,1.32n)?

Povinný a závazný celibát kléru

Celibátem se ovšem zpravidla rozumí celibát církevní, (římsko)katolický.  Celibát kněží a řeholníků, kteří odpřísáhli, že až do smrti zůstanou svobodni, že nikdy nevstoupí do manželství, a kteří jsou církví přísně trestáni, jakmile by se jen pokusili tento závazek obejít nebo porušit. Celibát, který je povinným celibátem pro ty, kdo přijmou kněžství, a navždy zavazujícím celibátem pro všechny, kteří se jednou biskupovi nebo řeholnímu společenství před Boží tváří zavázali. Pokusíme-li se tento navždy zavazující (a povinný) celibát lokalizovat v souřadnicích tří již popsaných druhů celibátu, pochopíme rychle jeho zneklidňující nejednoznačnost.  Povinný celibát je v ideálním případě založen na charismatu. Člověk na sebe přijímá závazek jako oporu svého rozhodnutí na celý život: dává se do - 28. strana služby na vinici Páně, a toto své svobodné a zásadní vnitřní rozhodnutí smí před církví zpečetit znamením slibu. Plodný celibát.

Povinný celibát může být pouhým výrazem a posvěcením nechuti či neschopnosti k manželství. Starý mládenec si žije na faře, vykonává lépe či hůře svoji práci za plat v penězích, naturáliích od farníků i nehmotných požitcích v podobě úcty a autority mezi lidmi, a jeho život tiše míjí v rytmu církevního roku. Celibát, který nestojí za zmínku.

Povinný celibát se může stát mlýnským kamenem na krku tam, kde schází charisma (protože buď neexistovalo, nebo bylo promrháno, nebo se prostě vytratilo s člověkovým postupným zráním výměnou za charismata jiná) a kde se do popředí vydrala živá a silná touha po pohlavní lásce. Bezvýchodný celibát.

V praxi se poměrně často setkáváme s každým ze tří typů, s celibátem pro službu, pro pohodlí i pro trápení. Ostatně stejné tři polohy kvetoucí plodnosti, pohodlného zabydlení a životního neštěstí zřejmě náležejí i k jiným formám lidské vázanosti: jsou manželství radostná, zbytečná i bezvýchodná.  A stejně jako manželství i povinný celibát může v průběhu člověkova života procházet různými fázemi a oscilovat mezi nimi.  Mezi manželskou vázaností a vázaností celibátního kněze ovšem existuje v pojetí katolické teologie podstatný rozdíl: zatímco manželská vázanost plyne již z přirozeného mravního zákona a je u křesťanů ještě vyzdvižena zvláštním Božím požehnáním a příkazem, je povinný celibát ustanovením církve, ustanovením, které není apoštolské - bylo postupně zaváděno až mnohem později, definitivně teprve ve středověku -, ani obecné - papež jej vyžaduje pouze od kněží západního obřadu, kněží východního obřadu mohou být podle apoštolské tradice svých místních církví ženatí. Toto ustanovení tedy není neodvolatelné.

Historický vývoj kněžského celibátu

Většina apoštolů byla pravděpodobně ženatých (považovalo se za běžné, že s sebou berou ženu). O Petrovi to víme jistě (bible zmiňuje jeho tchýni).  Ve stejné době však Pavel rozpoznal praktické výhody svobodného života.  Celibát však až do třetího století zůstal věcí volby, i když již tehdy gnostické (a tedy dualistické) sekty učily, že manželství spojuje duchovou duši se zlým fyzickým světem. Určité židovské a křesťanské tradice zakládaly pohlavní rozdíly na prvotním pádu a věřily, že spása zahrnuje návrat k .jednopohlavnímu" životu. I v hlavním proudu křesťanství se vůdcové jako - 29. strana Melitus ze Sard proslavili přísným životem, jehož součástí bylo i zachování panictví.

Od třetího století začal být celibát považován za známku svatosti. Rozmohly se i extrémy (Origenes se sám vykleštil v domnění, že tak plní evangelium).  S odezněním mučednictví (církev byla povolena státem) se asketismus stává měřítkem duchovnosti, zvláště u církevních představených. Ti však ani tehdy nejsou obecně nuceni k celibátu; a mnozí důležití biskupové (např.  Hilarius z Poitiers) byli ženatí.

Ve čtvrtém století začíná být zakazováno vstoupit do manželství po vysvěcení.  Synod v Ankyře (asi 315) stanovil, že jáhni by se měli rozhodnout mezi celibátem a manželstvím již před ordinací a neměli by se po ní již ženit, a synod v Neocésareji (asi 320) přikázal sesadit kněze, kteří se ožení po vysvěcení. Není však jisté, nakolik se tyto směrnice prosadily. V průběhu století stále rostla podpora celibátu mezi teology (Jeroným). Na Západě někteří považovali okamžik početí za chvíli, kdy do duše dítěte vstoupí dědičný hřích, což vzbuzovalo podezření vůči samotnému pohlavnímu aktu a tím i vůči instituci manželství.

V pátém století a později byly zavedeny do praxe dva rozdílné kodexy. Na Východě bylo jáhnům a kněžím dovoleno oženit se před vysvěcením, biskupové však byli vždy voleni mezi celibátním klérem, zpravidla mezi mnichy.  To bylo uzákoněno Justiniánem (529) a dodnes platí pro pravoslavnou církev (včetně církví východního obřadu sjednocených později s Římem). Na Západě byl silnější tlak na celibát veškerého kléru. Lev Veliký (440-461) chtěl zakázat sňatek dokonce i podjáhnům. Do praxe se však tyto ideje ještě zcela neprosadily - i během pátého a šestého století se ženatí mužové jako Sidonius Apollinaris stali biskupy. Hlavními středisky duchovního života se však stávaly kláštery, což znamenalo, že nejlepšími duchovními bývali stále více lidé žijící v celibátě. Až do doby Řehoře VII. (1073-85) však tento ideál nebyl legálně a efektivně prosazen.

Reformace popřela většinu dosavadních představ a předpisů týkajících se celibátu, na což Tridentský koncil reagoval výslovným prohlášením: .Kdo říká, že klerici, kteří přijali posvátná svěcení nebo řeholníci se slavnými sliby čistoty mohou vstoupit do manželství a manželský svazek je navzdory odporujícímu církevnímu zákonu a slibu platný; a že opačný názor není než odsouzení manželství; a že mohou do manželství vstoupit všichni, kdo nepociťují, že by měli dar čistoty, i když ji přislíbili - ať je vyloučen. Neboť prosíme-li o ni Boha správně, neodmítne ji; nestrpí, abychom byli pokoušeni

nad naše síly (1 K 10,13). Kdo říká, že stav manželský má přednost před stavem panenským nebo celibátem, a že není lepší a blaženější setrvat v panenství a celibátě než vstoupit do manželství - ať je vyloučen." (24.  zasedání r. 1563, DS 1809 a 1810, Neuner - Roos 743 a 744).  Zrušení či zmírnění celibátního zákona bylo trvalým požadavkem v římskokatolické církvi přinejmenším od dob II. vatikánského koncilu, od něhož samotného byl mnohými jistý obrat i v této otázce očekáván. Koncil však potvrdil dosavadní stav (dekret Presbyterorum ordinis 16) a k žádné zásadní změně zde ani potom nedošlo. Významné však je jak tehdejší uvolnění celé atmosféry a odtabuizování otázek s celibátem spojených, tak znovuzavedení instituce stálých jáhnů, kteří mohou být vybíráni i z řad ženatých mužů.

Oficiální Katechismus katolické církve opakuje v článcích 1579 (západní ritus) a 1580 (východní rity) tradiční nauku v této věci: .Celibát je znamením nového života a služebník církve je vysvěcen, aby tomuto životu sloužil; přijat s radostným srdcem vyzařuje a ohlašuje království Boží." (čl. 1579) Pozitivní je, že se zde výslovně vedle sebe staví odlišnosti církevní praxe východní a západní, aniž by se ozýval podtón nadřazenosti Západu.  Nejdůležitější etapa vývoje povinného celibátu tedy trvala celých osm století.  Hlavním hnacím motivem asi nebyla - jak bývá někde uváděno - snaha učinit kněze lehce ovladatelnými a laciněji vydržovatelnými nebo potřeba zmenšit u nich pokušení k nepotismu a rozkrádání církevního majetku ve prospěch rodiny. Nejpodstatnější důvody jsou moderním skeptikům hůře pochopitelné a leží, spíše v duchovní rovině: vysoké hodnocení obtížného charismatu, dosvědčujícího nositelovu odevzdanost věci Boží a doprovázeného často i větší kvalifikací a nasazením, než tomu bylo u mnoha ženatých .popů" - či v přehnané a manichejskou ideologií ovlivněné podobě naopak pohrdání tělesností a jejími projevy.

Nejdůležitější platné právní normy o celibátu

Podle současného západního církevního práva je klerik, který se pokusil uzavřít manželství (i jen civilní), z moci práva odstraněn z úřadu (CIC 194 §1 odstavec 3). Současně podle CIC 1394 §1 upadá okamžitě do suspenze (zákaz výkonu služby) a neustane-li ani po napomenutí, může být trestán dalšími církevními tresty až po propuštění z duchovního stavu. Podobně se dle CIC 1395 §1 postupuje v případě, žije-li duchovní v konkubinátě, aniž se pokusí manželství uzavřít. Na řeholníka, pokoušejícího se o manželství, pamatuje CIC 1394 §2 interdiktem (a současně je na základě CIC 694 §1 odst. 2 vyloučen z řádu - což ho ovšem před církví nijak nezbavuje povinnosti slib čistoty dodržet).

Přitom však se podle CIC 1087 a CIC 1988 .neplatně pokoušejí o manželství duchovní svatých svěcení" a .ti, kdo jsou v řeholním institutu vázáni veřejným věčným slibem čistoty". Dispenzovat od této překážky by mohl za normálních okolností podle CIC 1078 §2 odstavec 1 pouze papež.  (A současný papež Jan Pavel II. taková povolení na rozdíl od Pavla VI.  zpravidla neuděluje.) Jde-li o osobu vysvěcenou, nemůže dle CIC 1079 §1 dát místní ordinář dispens ani v naléhavém případě nebezpečí smrti: je to jediná dispenzovatelná manželská překážka, kterou místní biskup nemůže dispenzovat ani za takových okolností. Současné církevní právo klade menší překážky novému manželství člověka, který pro znovuzískání svobody předchozího partnera zavraždil, než sňatku s jinak kvalitním křesťanem, který však kdysi obdržel svátost kněžství nebo složil řeholní slib.

Argumenty pro a proti

Základní argumenty pro zrušení povinného a navždy závazného celibátu můžeme shrnout do následujících bodů:

Jde o návrat k apoštolskému a starokřesťanskému církevnímu řádu, aktuální v době, kdy

1)  menšinová a diasporní situace církve ve starých křesťanských zemích a

2)  nutnost kulturního přizpůsobení v zemích s jiným kulturním pozadím radikálně mění dosavadní stav církve do podoby mnohem bližší právě prvokřesťanské situaci.

Zrušení celibátní povinnosti umožňuje nepotlačovat ta kněžská povolání, která nejsou spojena s trvalým a jasným povoláním k celibátu. Prohlašovat, že taková povolání v latinské církvi neexistují, by se rovnalo tvrdit, že Bůh tato povolání dává pouze na východ od Hornádu v řeckokatolické církvi.  Tento argument je závažný zejména v oblastech, kde z různých, zejména kulturně podmíněných důvodů lidé bezženství vnímají jako cosi negativního či dokonce nedůstojného, a církev má proto nedostatek kandidátů kněžství a problémy s inkulturací, přizpůsobením se kultuře.

Nebude-li celibát povinný, zvýší se apoštolské vyzařování celibátních povolání; bude o cosi zřejmější, že jejich nositelé nesetrvávají v celibátu z povinnosti.  (Ovšemže na nich samotných bude dokázat, že v něm nesetrvávají např. z pohodlnosti.)Přítomnost řady necelibátních kněží církvi umožní jejich prostřednictvím lépe rozumět problémům běžných lidí a lepší, důvěryhodnější pastoraci ve specificky manželských a sexuálních otázkách.

Životní styl povinně celibátních duchovních může vyvolat podezření, že v nich žije spíše o neurotický a neurotizující ideál .klerika" než zdravý duch křesťanské svobody (viz Drewermann 1991). Že u celibátu nejde ani tak o svátost služby jako spíše o .účinné znamení" klerikalismu, snahy vydělit se od .laiků" a panovat jim, a tedy o cosi, co křesťanského presbytera odvádí od jeho pravého poslání, namísto co by je posilovalo.  Proti povinnému celibátu mluví také nejistota, zda církev vůbec má právo bez těch nejzávažnějších důvodů ukládat svým členům těžkou povinnost, kterou neuložil sám Kristus ani apoštolové, zejména jde-li přitom o zřeknutí se něčeho, co je všeobecným lidským právem podle přirozeného zákona a současně i svátostnou milostí a dle Gn 1,28 také základním Božím příkazem již na počátku lidského rodu (blíže viz Vogels 1978, kap. 1 - 5).  Na druhou stranu existují také argumenty proti, z nichž některé jsou závažné a je třeba se jimi vážně zabývat. Jiné však zcela zřejmě plynou z nepochopení anebo z čistě emotivního, neracionálního zobecnění jisté dílčí zkušenosti nebo zvyklosti.

Pokusme se nejdříve vyslovit některé z těchto nepravých protiargumentů:

Celibát je prastará tradice a současně výdobytek, odpovídající jistému duchovnímu pokroku církve, a nejsme jej tedy oprávněni rušit. Ale: např.  liturgická reforma po II. vatikánském koncilu smetla i tradice starší. Tradice musejí být váženy podle své důležitosti a měřeny tradicemi zásadními, zejména Kristovým posláním církvi: sloužit, být zdrojem pravé radosti.  Sexuální život je neslučitelný s vysluhováním eucharistie. Ale: tento manichejský argument výslovně popírá praxi celé staré církve i soudobých katolických církví orientálního ritu. Totéž lze říci k námitce, že ženatý neudrží zpovědní tajemství.

Celibát zvyšuje vážnost kněze u lidí. Ale: nejde nám o posvátnou hrůzu - obdiv - podiv, nýbrž o přirozenou autoritu, která se v naší kultuře již dlouho nespojuje s ženatostí či bezženstvím jejího nositele.  Ženatý kněz nebude mít pro časné starosti čas na péči o obec. Ale: nebude ho sice mít možná tolik jako neženatý (celibát je v tomto směru jistě lepší). Nebude-li však tíživý nedostatek kněží, nebudou duchovní přetíženi nad únosnou míru, jako je tomu nyní. A v občanském životě může každý - 33. strana běžný muž pracovat nejméně osm hodin denně vzdálen od své rodiny - tím spíše tedy křesťanský presbyter. Také manželka, je-li řádná a zdravá, je muži nejen .zátěží", ale současně i nesmírnou pomocí a odlehčením (viz chvalozpěv na statečnou ženu na konci knihy Přísloví).  Vydržovat kněze s rodinou bude dražší. Ale: v mnoha křesťanských církvích se tuto otázku daří řešit poměrně uspokojivě. Podle potřeby by kněz mohl i sám pracovat v přiměřeném světském povolání - popřípadě na necelý úvazek - po vzoru apoštola Pavla. Jistě by to prospělo jeho znalosti lidí a jejich světa.

Není možné připustit, aby se ovdovělý kněz znovu ženil pro požadavek 1Tm 3,2: být .jednou ženatý". Ale: ze souvislosti je ihned patrné, že autor 1Tm nemá na mysli jakýsi kultický předpis pro kněze. V celé pasáži jde o to, aby nositel služby žil řádným a slušným způsobem života, příkladným v církvi a úctyhodným pro nevěřící. Uvedené napomenutí je tedy jednoznačně třeba vyložit jako varování před bigamií a nevěrou. I když se mylná interpretace tohoto deuteropavlovského příkazu táhne církevními dějinami s úctyhodnou vytrvalostí a intenzitou (dokonce i mimo .římskou" teologii - až po některé současné evangelikální charismatiky), není proto o nic správnější.  Zrušením povinnosti celibátu se smyje rozdíl mezi klérem a laiky. Ale: žádný rozdíl mezi laiky a klérem se na celibátu nezakládá - nemluvě o tom, že současná dogmatická teologie pociťuje vůbec značné potíže, má-li pozitivně říci, co vlastně je tím podstatným rozdílem mezi .laikem" a .klerikem".  Podtextem tu bude spíše obava ze ztráty distance, nadřazenosti, privilegií.  Když se zruší povinnost celibátu, všichni kněží se rychle ožení a dar bezženství z církve vymizí. Ale: .daru" závislého jen na nutkavé síle zákoníku by beztak nebylo škoda. Je třeba si uvědomit, že církev na celibátu nestojí, a důvěřovat Pánu, že dá to, co bude právě zapotřebí.  Vedle předchozích víceméně pomýlených či zástupných protiargumentů, které můžeme vyřídit několika větami, existují také protiargumenty podstatné.  Podle autorova mínění ani tyto argumenty nevyvracejí základní tezi o potřebě zrušení povinnosti celibátu. Modifikují ji však v tom smyslu, že ukazují nemožnost spokojit se s jediným zdánlivě snadným krokem, vypuštěním několika článků z Kodexu kanonického práva.  Snazší vstup do kněžství umožní snazší přístup nehodným. Ano. Proto bude nutné zvýšit laťku jinde: nepožadovat sice ochotu zůstat svobodný, ale o to bedlivěji zkoumat příkladný a léty osvědčený život, nadšení pro Pána, důkladné vzdělání, osobní hodnověrnost kandidáta. A bude-li uchazečů více, budou moci růst i požadavky - ku prospěchu všech.Kněz obklopený rodinou je silněji vystaven pokušení k nepotismu, protežování příbuzných. Podobně hrozí také mrhání církevním jměním ve prospěch příbuzných. Ano. Proto je třeba modifikovat nekontrolovatelnou samovládu duchovních doplněním účinné zpětné vazby, totiž skutečné kontroly úřadu obcí. Je třeba, aby duchovní nespravovali majetky sami a aby církev nebyla nadbytečně bohatá. To, co bude ke své práci skutečně používat a potřebovat, se tak snadno nezcizí.

Případné ztroskotání knězova manželství bude větším pohoršením a závažnějším problémem než - mnoha lidmi od kněží bezmála očekávané - nedodržování celibátu. Ženatý také .hledí, jak by se zalíbil ženě", musí brát ve všem ohled na rodinu, je více ohrožena jeho věrnost církvi. Ano. A zejména tam, kde žena s mužem netáhne jednoznačně za jeden provaz, je muž slabší a zranitelnější (a naopak). Proto je třeba dar celibátu vyprošovat a podporovat; a je třeba manželství kandidátů svěcení předem vážně zkoušet. Je také potřebné zrušit tradici bezmála doživotního setrvání ve službě předsedy obce i pro ty, kteří se časem neosvědčí. Není-li selhání závažné, mohou přijmout službu jinou, vhodnější. Selžou-li podstatně, nebudou snad dočasně či trvale vykonávat duchovní službu žádnou. Skoncuje se tak alespoň s dosavadním pokrytectvím, kdy se stává, že je kněz propadlý alkoholu nebo žijící v konkubinátě ponecháván na svém místě k obecnému pohoršení, protože není na jeho místo náhradník. Nahrazení nedostatečného služebníka nesmí znamenat jeho degradaci, odepsání a trvalé vyloučení z presbyteria.  Ale tam, kde biskup i obec nahlédnou nutnost změny, musí změna být provedena.

(Poznamenejme ovšem v této souvislosti, že naše zkušenost z dob komunismu ukázala zajímavou věc: ženatí kněží prešovské řeckokatolické diecéze byli jediní, mezi kterými se neujalo prorežimní kněžské hnutí Pacem in terris; a mnozí odolali i pronásledování a silnému nátlaku na přestup do pravoslaví. Manželka jednoho z nich prý svému muži řekla: raději bych tě viděla mrtvého, než abys zradil víru. Smýšlela-li většina jejich žen takto, snadno pochopíme, proč právě tato mimořádně těžce zkoušená diecéze obstála za pronásledování se ctí. Tento argument z dějin však není absolutní, protože povolnější řeckokatolíci přešli již záhy do pravoslavné církve. Zůstalo tedy papeži věrné tvrdé jádro, jehož příslušníci již pochopitelně neměli pro .mírové" hrátky některých západních kolegů to pravé pochopení.)

Životní styl ženatého člověka se může mnohem snáze stát měšťáckým, usedlým, ztratit prorocký rozměr a eschatologické zaměření ve prospěch běžných starostí teď a tady. Ano, i když to zdaleka nemusí být pravidlem, a anicelibát není sám o sobě zárukou něčeho lepšího. Přesto je třeba dbát na duchovní vedení ženatých nositelů služby; na to, aby co nejvíce sloužili vedle sebe ženatí s těmi, kdo se rozhodli pro celibát; aby kariéra duchovního nebyla usedlým intelektuálním .džobem" pod penzí (současná ekonomická a sociální ohroženost církví je alespoň zde velkou výhodou). Je třeba počítat s tím, že zpravidla budou existovat určité tlaky ve prospěch jakési ženaté usedlosti, pravděpodobně i ze strany církve, jakmile se zjistí, jak výhodné je mít na faře spořádanou domácnost s přičinlivou paní farářovou (paní farářkou?) v čele. Pokud vím, není v řadě našich protestantských sborů o svobodné kandidáty kazatelského úřadu zdaleka takový zájem jako o ženaté. . .

V případě řeholníků většiny tradičních řeholí patří celibát k podstatě jejich životního stylu a je stvrzován vážnými sliby. Nebylo by tedy moudré jejich celibát .zdobrovolňovat". Ano. Je ovšem třeba počítat pro možnost lidského selhání nebo omylu i s možností odpuštění. Exdominikán David Rice líčí s dojetím dobré vztahy ke svému dřívějšímu řeholnímu společenství i chápavou reakci spolubratří ve chvíli, kdy se rozhodl k odchodu z řádu a ke sňatku (Rice 1991). Snad by takový přístup mohl být modelem pro celou církev. Tedy nic proti slibu. Je ovšem třeba zvážit a sladit jeho závaznost a závažnost tam, kde se stane životní překážkou. Dobrovolný a dobrovolně dodržovaný slib je hodnověrnější než ten, který je přinejmenším zdánlivě vynucován vnější autoritou.

Celibátní zákon se zdá být jednou z mála hrází proti moderní pověře o možnosti, samospasitelnosti a dokonce naprosté nezbytnosti .šťastného sexuálního a erotického života", která pak vede mj. k jisté nespravedlivé diskriminaci a podcenění jiných životních forem včetně jejich nositelů. Zrušit ho právě nyní by mohlo být pociťováno jako ústupek tomuto nezdravému duchu a současně jako zrada všech, kdo čekají od církve panen a mučedníků oporu v boji se soudobým hédonismem. Ano. Církev by ovšem neměla poskytovat jen příkazy, ale především příklady, ne jen cestu odporu, ale i oporu na cestě. Nestačí, aby celibát byl církví schválen, on musí být chválen - a nejen v církvi. A předně musí být zřejmé velké věci, které Pán činí skrze ty, kdo ho s radostí následují, ať jsou ženatí, vdané či nesezdaní. Je zbytečné protežovat celibátníky proto, že jsou .světem" posmíváni: je třeba, aby mezi námi v Kristu již nebyl muž ani žena, pán ani otrok - svobodný ani ženatý -, aby se všichni stejně stali dětmi Božími ve svobodě lásky.Celibátní zákon je důležitou součástí římskokatolické identity, jeho změna by tedy znamenala velmi intenzivní otřes jak církevních struktur, tak církevního (sebe)vědomí milionů věřících, řeholníků i kněží. Věc, na kterou se po mnoho staletí kladl mimořádně silný důraz, nemůže jen tak bez následků zmizet. Dokonce by se v případě této reformy muselo počítat s šířením pocitu, jako by církev vyprodávala svou podstatu, s dezorientací, růstem napětí, ba nebezpečím tradicionalisticky motivovaného schizmatu a odpadů.  Ano. Podobné pocity a nebezpečí provázely již reformy II. vatikánského koncilu. Církev by proto měla k dalším reformám přistupovat rozvážně, postupně, nejdříve v oblastech, kde je situace ke změně nejzralejší, měla by promýšlet možné následky a nezanedbávat teologickou osvětu. Samozřejmě by v rozhodujících momentech mělo být rozhodování pro danou oblast ponecháno místní církvi/církvím, tj. zejména biskupským konferencím a (dobře připraveným) místním sněmům.

Změna potřeb - potřeba změny

Žijeme ve společnosti, která se velmi rychle mění a kde se velmi rychle mění i struktury velkých organizací ve prospěch stále pružnějších, provázanějších, decentralizovanějších, méně hierarchických a přizpůsobivějších modelů. Staré překonané struktury krachují a hroutí se. Platí to v politice, ekonomice a zřejmě i v církvi. Souvisí to se změněným a komplexnějším charakterem společnosti, jejích komunikačních a tvořivých prostředků a metod, s rychlou proměnou lidských možností a potřeb, s rozpadem tradičního životního stylu.  Tato změna přináší výhody (které je třeba využít), očekávání (na která je třeba odpovědět) i nové druhy zla (se kterým se nesmíme smířit). To vše vybízí a vyzývá. Také služba církevních představených proto musí být .o sobě mnohotvárnou službou mezi jinými službami: podle doby a místa flexibilní, mobilní, pluriformní službou" (Küng 1971, str. 71).  Naše uvažování tak bylo poněkud paradoxně obhajobou celibátu (charismatu a služebnosti) i obhajobou nutnosti (povinný kněžský) celibát zrušit.  Nelze totiž již déle setrvávat ve stavu, který se v mnoha zemích stává neúnosným.  Pouhé zrušení povinného celibátu ale samo mnoho neřeší, naopak může vyvolat některé další potíže. Je proto třeba je chápat jen jako součást většího celku: procesu ozdravění a zlepšení služby církve, obnovy .v hlavě i v údech", a současně i strukturální změny, vyžadované již II. vatikánským koncilem, ale stále ještě provedené jen z malé části, nejednou více méně formálně. Teprve v tomto kontextu a s řadou doprovodných opatření může - 37. strana moudrá úprava dosavadní celibátní praxe mít svůj pozitivní význam. Nikoli sama o sobě a pro sebe, ale jako krok církve na cestě za Pánem.

Literatura:

Codex Iuris Canonici, auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatus; Butzon und Becker, Kevelaer 1984.
Dowley T. (Organizing ed.): The History of Christianity; Revised edition 1990, Lion Publishing, Oxford 1992, str. 221-224.
Drápal D., Můj vztah ke katolické církvi, Sborový dopis, Praha 1995.
Drewermann E.: Kleriker, Psychogramm eines Ideals; dtv München 1991.
Häring B., Frei in Christus, Moraltheologie für die Praxis des christlichen Lebens, Band II;
Herder, Freiburg 1982.
Häring B., Priester von heute - Priester für morgen. Dosud nepublikovaný rukopis.
Katechismus der Katholischen Kirche; Oldenbourg, München etc. 1993.
Küng H.: Wozu Priester? (Eine Hilfe); Benziger, Zürich / Einsiedeln / Köln 1971.  Neuner J. - Roos H.: Der Glaube der Kirche in der Urkünden der Lehrverkündigung; Friedrich Pustet, Regensburg 1979.
Neuner P.: Der Laie und das Gottesvolk; St. Benno - Verlag, Leipzig 1989.
Rahner K. - Vorgrimler J.: Kleines Konzilskompendium, Sämtliche Texte des Zweiten Vatikanums;
Herder, Freiburg i.B. 1976.
Rice D.: Kirche ohne Priester, Der Exodus der Geistlichen aus der katholischen Kirche; C.
Bertelesmann, München 1991.
Vogels H.-J.: Pflichtzölibat, Eine kritische Untersuchung; Kösel, München 1978.