Vidíme kolem sebe ztroskotání řady .povinně" celibátních
životů. Vidíme také tzv. .nedostatek kněžských povolání", to znamená i po
listopadu 1989 trvající a také v mnoha zemích s dlouholetou kvetoucí
náboženskou svobodou patrný nedostatek zájemců o kariéru římskokatolického
faráře. Často nás proto příslušné
autority vybízejí k modlitbám za kněžská povolání a - jsme-li náhodou
svobodní mužové - ke vstupu do semináře. Není však bezmála rouhavé modlit se za
.dostatek kněžských povolání", jako by Bůh zapomněl, kolik kněží církev bude
potřebovat!? - Tím spíše, že řada příčin .nedostatku" je nasnadě. Staromódní,
statická, autoritářská a paternalistická struktura .úřední" církve; obrovská a
stále rostoucí pracovní i psychická zátěž běžného faráře; častá manipulace jeho
životem počínaje .kněžskou formací", někde v podmínkách bezmála nápravného
ústavu, a konče přesuny z jednoho místa na druhé, jako by farnosti byly jen
políčky šachovnice; osamělost a nedostatek uznání, snad i pocit marnosti v pomalu
se rozpadající gigantické instituci; odcizení i mnoha .prostých věřících", kteří
sice chovají ke svému .velebnému pánu" pověrečnou úctu, nevpustí ho však leckdy
do svého života a nedokáží zažitý obraz poloboha a mága nahradit lidským
vztahem ke spolubratru v Kristu. A také příčina související s celibátem:
strach před možným ztroskotáním celibátu, byť i bylo povolání k bezženství
přítomno, nebo povolání ke kněžství bez povolání k celibátu, touha mít
vlastní rodinu.
Na základě zkušeností z té části naší podzemní
církve, kde bývali podle východního ritu ordinováni i ženatí mužové a kde byla
a je důsledkem okolností jejího vzniku i celá struktura církevní obce
pružnější, lidsky provázanější, - 25. strana méně autoritářská a
tradicionalistická, se autorovi takové vysvětlení .nedostatku kněžských
povolání" jeví být pravděpodobné: v jemu známém podzemním společenství
alespoň nebyl žádný .nedostatek kněžských povolání" pozorován. Přitom všichni
kandidáti svěcení museli vědět, že je neočekává kostel a fara s definitivou,
ale v případě odhalení možná léta kriminálu nebo i hrozná smrt, jakou
musel prožít Přemysl Coufal. Neváhali projít dlouhou přípravou a podstoupit
všechna rizika. S radostí mohu dosvědčit, že šlo a jde většinou o kněze
kvalitní, morálně i teologickým vzděláním.
Tento argument ovšem vychází ze zcela mimořádné situace a mimořádné skupiny
lidí, a jeho platnost je tudíž omezená. Přesto se nabízí přirozená myšlenka:
nemodlit se za kněžská povolání, ale především za to, abychom kněžská povolání
neodrazovali, nemarnili a neodmítali (např. proto, že se dostávají ženatým
mužům anebo také ženám - proč by nebylo možné prakticky ihned obnovit
starocírkevní instituci jáhenek?). Postupně reformovat církev, a mezi jiným v blízké
době uvažovat o současné podobě celibátního zákona. Domnívám se, že by mělo jít
o nové hodnocení a zhodnocení celibátu jako daru Ducha svatého a současně o zrušení povinného a navždy
závazného celibátu. To znamená nikoli .zrušit celibát", jak se často
mylně a hloupě říkává, ale zejména umožnit kněžím, aby si v mezích křesťanské
morálky svobodně vybrali formu života, jakou chtějí vést, tj. také celibát, pokud jsou k němu
povoláni.
To by nadále znamenalo zejména:
-
připouštět ke svátosti kněžství také vhodné
kandidáty žijící vmanželství;
-
u svobodných svěcenců netrvat na povinném slibu
.čistoty" ve smyslu zákazu vstupovat do manželství;
-
ovdovělým duchovním již zásadně nezapovídat
případný další sňatek;
-
těm klerikům, kteří již podobné sliby složili a
později je porušili, umožnit, aby mohli vzásadě bez mimořádné hanby a
těžkostí dosáhnout odpuštění; a kdyby se potom jejich manželský život osvědčil,
aby mohli vpřípadě potřeby opět vstoupit do některé služby vcírkvi.
Zrekapitulujme základní fakta a argumenty pro a proti
takovému řešení.
Celibát v kontextu lidského života
Pokusme se nejprve upřesnit, co rozumíme pod slovem
celibát, a jaké základní druhy či motivy celibátu můžeme z teologického
hlediska odlišit - s vědomím, že v průběhu jednoho a téhož
celibátního života se důrazy a - 26. strana pohnutky mohou přesouvat a měnit a
že v praxi takové změny často nastanou.
Celibát znamená v první řadě prostě bezženství (či bezmužství - pro zjednodušení nebudeme
vždy výslovně věci pojmenovávat z ženské strany, s vědomím ovšem, že se na
ženy přiměřeně mohou vztahovat rovněž), bezženství způsobené jakoukoli
příčinou. Jako takový není ničím zvláštním a nelze mu asi přisuzovat žádný
zvláštní náboženský význam. Je-li ovšem pociťován negativně jako vynucený celibát,
vynucený čímkoli - špatným zdravotním stavem, společenskými okolnostmi,
psychologickým handicapem, náboženskými předsudky - může na člověka působit
velmi negativně, může zapříčinit frustraci, depresi, vyhasnutí.
Ve druhé řadě ovšem může jít o celibát dobrovolný tam, kde se člověk trvale
nebo jen na čas odříká pohlavního partnerství do jisté míry dobrovolně a
uvědoměle, aby mohl svoji energii, čas a cit nasadit jinde a jinak než v milostném
vztahu. I v naší prý .sexem posedlé" době mnoho lidí objevuje tuto životní
formu, zaostřující lidský život k určitému cíli a umožňující koncentraci, svobodu
a výkon: umělci, vědci, podnikatelé, sportovci, političtí či vojenští
bojovníci. Je třeba vidět, že zde již jde o čin svrchovaného lidství, o projev
síly a vůle. Jeho morální a náboženská cena není nulová: závisí však na
motivaci, která člověka vede, a může nabývat kladných stejně jako záporných
hodnot. Pohlavní zdrženlivost zřejmě uvolňovala a posilovala Gándhího v modlitbách
za svobodu a smíření národů, Freuda zkoumajícího hlubiny lidské psychiky i
vězněného Hitlera, sepisujícího Mein Kampf.
Při morálním zvažování dlouhodobého či trvalého dobrovolného celibátu je
třeba brát v potaz, že sám .běžný" rodinný život jako důvěrné společenství
lásky dospělých a místo výchovy dětí je vysokou mravní hodnotou. Pochybné proto
je se rodiny trvale zříkat na základě malicherně sobeckých důvodů, jako je
touha pro kariéře a společenském úspěchu (třeba i po kariéře a společenském úspěchu
římskokatolického kněze v zemích, kde se toto povolání ještě těší obecné
úctě). Naopak ale tam, kde je člověk k celibátu spíše dotlačen proti své
vůli, může v nelehké situaci lidsky .zvítězit nad osudem" tím, že své
osamění přijme jako výzvu: výzvu k hodnotné sublimaci, tvorbě, přesahu,
hledání naplnění i jinak než obvyklou cestou. Titánský vzdor Beethovena,
Schubertovy pastelové smutky, Corbiérovy verše v romantické póze psance či
Wittgensteinův zápas o pravdu - to vše může potom být výsledkem boje a
vítězství.
Za třetí - a tam jde teprve o .pravé povolání" - známe celibát jako
prostředek služby lidem, jako charisma. Služby zdaleka ne jen u oltáře - Boží království
klíčí i leckde jinde. Není asi náhodou, že mnoho velkých křesťanů, kteří právě
toto charisma vyzařovali a podstatně je využívali, ani faráři či biskupy
nebylo: svatí Jan Křtitel, Pavel, Antonín, František; Roger Schutz a Matka
Tereza. U takového celibátu
nejde o jakousi přidruženou výrobu kněžství nebo mnišství. Jde o dar, charisma
celibátu jakožto projevu, znamení a klíči k životu, zaměřenému celou silou
na Dobro, životu výjimečnému a výjimečně krásnému. Nejde ani o cosi
automatickémo, co by jednoho dne jaksi náhodou spadlo z nebe a náleželo
pak člověku samozřejmě po celý zbytek života - i zde milost předpokládá
(zformovanou a otevřenou) přirozenost, i zde se v bolestech zápasí o
Hospodinovo požehnání, i zde bývá výsledek nepředvídatelný a nejistý.
Nelze jistě tvrdit, že by se celibát jako služba
vyskytoval jen v křesťanství. (Často
se ovšem zdá, jako by u avatarů a buddhů bylo v popředí právě to, co je
pro křesťana znamením zfalšovaného povolání: odmítnutí .radovánek" života na
útěku před světem a vyhasnutí světu pro dovršení vlastní sebestředné
dokonalosti.) Rozhodně však toto charisma ke křesťanské obci náleží, a sice ve
všech jejích .vrstvách". Někteří (např. D. Drápal) sice celibát představených
odmítají, vykládajíce ono .biskup má žít s jednou ženou" (1Tm 3,2 par.)
jako imperativní definici životní formy biskupa, staršího, jáhna, a ne jako
varování před neuspořádaným, nedozrálým či dokonce nevázaným životem nositele
služby. Nepřeslechli však Pavlovo .je pro muže lépe, když žije bez ženy. . . svobodný se
stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci,
jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen" (1K 7,1.32n)?
Povinný a závazný celibát kléru
Celibátem se ovšem zpravidla rozumí celibát církevní,
(římsko)katolický. Celibát kněží a
řeholníků, kteří odpřísáhli, že až do smrti zůstanou svobodni, že nikdy
nevstoupí do manželství, a kteří jsou církví přísně trestáni, jakmile by se jen
pokusili tento závazek obejít nebo porušit. Celibát, který je povinným celibátem pro
ty, kdo přijmou kněžství, a navždy zavazujícím celibátem pro všechny, kteří se jednou
biskupovi nebo řeholnímu společenství před Boží tváří zavázali. Pokusíme-li se
tento navždy zavazující (a povinný) celibát lokalizovat v souřadnicích tří
již popsaných druhů celibátu, pochopíme rychle jeho zneklidňující
nejednoznačnost. Povinný celibát je v ideálním
případě založen na charismatu. Člověk na sebe přijímá závazek jako oporu svého
rozhodnutí na celý život: dává se do - 28. strana služby na vinici Páně, a toto
své svobodné a zásadní vnitřní rozhodnutí smí před církví zpečetit znamením
slibu. Plodný celibát.
Povinný celibát může být pouhým výrazem a posvěcením
nechuti či neschopnosti k manželství. Starý mládenec si žije na faře,
vykonává lépe či hůře svoji práci za plat v penězích, naturáliích od
farníků i nehmotných požitcích v podobě úcty a autority mezi lidmi, a jeho
život tiše míjí v rytmu církevního roku. Celibát, který nestojí za zmínku.
Povinný celibát se může stát mlýnským kamenem na krku tam,
kde schází charisma (protože buď neexistovalo, nebo bylo promrháno, nebo se
prostě vytratilo s člověkovým postupným zráním výměnou za charismata jiná)
a kde se do popředí vydrala živá a silná touha po pohlavní lásce. Bezvýchodný celibát.
V praxi se poměrně často setkáváme s každým ze
tří typů, s celibátem pro službu, pro pohodlí i pro trápení. Ostatně
stejné tři polohy kvetoucí plodnosti, pohodlného zabydlení a životního neštěstí
zřejmě náležejí i k jiným formám lidské vázanosti: jsou manželství
radostná, zbytečná i bezvýchodná. A
stejně jako manželství i povinný celibát může v průběhu člověkova života
procházet různými fázemi a oscilovat mezi nimi.
Mezi manželskou vázaností a vázaností celibátního kněze ovšem existuje v pojetí
katolické teologie podstatný rozdíl: zatímco manželská vázanost plyne již z přirozeného
mravního zákona a je u křesťanů ještě vyzdvižena zvláštním Božím požehnáním a příkazem,
je povinný celibát ustanovením církve, ustanovením, které není apoštolské - bylo
postupně zaváděno až mnohem později, definitivně teprve ve středověku -, ani obecné - papež jej
vyžaduje pouze od kněží západního obřadu, kněží východního obřadu mohou být
podle apoštolské tradice svých místních církví ženatí. Toto ustanovení tedy není neodvolatelné.
Historický vývoj kněžského celibátu
Většina apoštolů byla pravděpodobně ženatých (považovalo
se za běžné, že s sebou berou ženu). O Petrovi to víme jistě (bible
zmiňuje jeho tchýni). Ve stejné době
však Pavel rozpoznal praktické výhody svobodného života. Celibát však až do třetího století zůstal
věcí volby, i když již tehdy gnostické (a tedy dualistické) sekty učily, že
manželství spojuje duchovou duši se zlým fyzickým světem. Určité židovské a
křesťanské tradice zakládaly pohlavní rozdíly na prvotním pádu a věřily, že
spása zahrnuje návrat k .jednopohlavnímu" životu. I v hlavním proudu
křesťanství se vůdcové jako - 29. strana Melitus ze Sard proslavili přísným
životem, jehož součástí bylo i zachování panictví.
Od třetího století začal být celibát považován za známku
svatosti. Rozmohly se i extrémy (Origenes se sám vykleštil v domnění, že
tak plní evangelium). S odezněním
mučednictví (církev byla povolena státem) se asketismus stává měřítkem
duchovnosti, zvláště u církevních představených. Ti však ani tehdy nejsou
obecně nuceni k celibátu; a mnozí důležití biskupové (např. Hilarius z Poitiers) byli ženatí.
Ve čtvrtém století začíná být zakazováno vstoupit do
manželství po vysvěcení. Synod v Ankyře
(asi 315) stanovil, že jáhni by se měli rozhodnout mezi celibátem a manželstvím
již před ordinací a neměli by se po ní již ženit, a synod v Neocésareji
(asi 320) přikázal sesadit kněze, kteří se ožení po vysvěcení. Není však jisté,
nakolik se tyto směrnice prosadily. V průběhu století stále rostla podpora
celibátu mezi teology (Jeroným). Na Západě někteří považovali okamžik početí za
chvíli, kdy do duše dítěte vstoupí dědičný hřích, což vzbuzovalo podezření vůči
samotnému pohlavnímu aktu a tím i vůči instituci manželství.
V pátém století a později byly zavedeny do praxe dva
rozdílné kodexy. Na Východě bylo jáhnům a kněžím dovoleno oženit se před
vysvěcením, biskupové však byli vždy voleni mezi celibátním klérem, zpravidla
mezi mnichy. To bylo uzákoněno
Justiniánem (529) a dodnes platí pro pravoslavnou církev (včetně církví
východního obřadu sjednocených později s Římem). Na Západě byl silnější
tlak na celibát veškerého kléru. Lev Veliký (440-461) chtěl zakázat sňatek
dokonce i podjáhnům. Do praxe se však tyto ideje ještě zcela neprosadily - i
během pátého a šestého století se ženatí mužové jako Sidonius Apollinaris stali
biskupy. Hlavními středisky duchovního života se však stávaly kláštery, což
znamenalo, že nejlepšími duchovními bývali stále více lidé žijící v celibátě.
Až do doby Řehoře VII. (1073-85) však tento ideál nebyl legálně a efektivně
prosazen.
Reformace popřela většinu dosavadních představ a předpisů
týkajících se celibátu, na což Tridentský koncil reagoval výslovným
prohlášením: .Kdo říká, že klerici, kteří přijali posvátná svěcení nebo
řeholníci se slavnými sliby čistoty mohou vstoupit do manželství a manželský svazek je
navzdory odporujícímu církevnímu zákonu a slibu platný; a že opačný
názor není než odsouzení manželství; a že mohou do manželství vstoupit
všichni, kdo nepociťují, že by měli dar čistoty, i když ji přislíbili - ať je
vyloučen. Neboť prosíme-li o ni Boha správně, neodmítne ji; nestrpí, abychom
byli pokoušeni
nad naše síly (1 K 10,13). Kdo říká, že stav manželský
má přednost před stavem panenským nebo celibátem, a že není lepší a blaženější
setrvat v panenství a celibátě než vstoupit do manželství - ať je
vyloučen." (24. zasedání r. 1563, DS 1809 a 1810, Neuner - Roos 743 a 744). Zrušení či zmírnění celibátního zákona bylo
trvalým požadavkem v římskokatolické církvi přinejmenším od dob II.
vatikánského koncilu, od něhož samotného byl mnohými jistý obrat i v této
otázce očekáván. Koncil však potvrdil dosavadní stav (dekret Presbyterorum ordinis
16) a k žádné zásadní změně zde ani potom nedošlo. Významné však je jak
tehdejší uvolnění celé atmosféry a odtabuizování otázek s celibátem
spojených, tak znovuzavedení instituce stálých jáhnů, kteří mohou být vybíráni
i z řad ženatých mužů.
Oficiální Katechismus katolické církve opakuje v článcích
1579 (západní ritus) a 1580 (východní rity) tradiční nauku v této věci:
.Celibát je znamením nového života a služebník církve je vysvěcen, aby tomuto
životu sloužil; přijat s radostným srdcem vyzařuje a ohlašuje království
Boží." (čl. 1579) Pozitivní je, že se zde výslovně vedle sebe staví odlišnosti
církevní praxe východní a západní, aniž by se ozýval podtón nadřazenosti
Západu. Nejdůležitější etapa vývoje
povinného celibátu tedy trvala celých osm století. Hlavním hnacím motivem asi nebyla - jak bývá
někde uváděno - snaha učinit kněze lehce ovladatelnými a laciněji
vydržovatelnými nebo potřeba zmenšit u nich pokušení k nepotismu a
rozkrádání církevního majetku ve prospěch rodiny. Nejpodstatnější důvody jsou
moderním skeptikům hůře pochopitelné a leží, spíše v duchovní rovině:
vysoké hodnocení obtížného charismatu, dosvědčujícího nositelovu odevzdanost
věci Boží a doprovázeného často i větší kvalifikací a nasazením, než tomu bylo
u mnoha ženatých .popů" - či v přehnané a manichejskou ideologií ovlivněné
podobě naopak pohrdání tělesností a jejími projevy.
Nejdůležitější platné právní normy o celibátu
Podle současného západního církevního práva je klerik, který
se pokusil uzavřít manželství (i jen civilní), z moci práva
odstraněn z úřadu (CIC 194 §1
odstavec 3). Současně podle CIC 1394 §1 upadá okamžitě do suspenze (zákaz výkonu služby) a neustane-li ani po napomenutí, může
být trestán dalšími církevními tresty až po propuštění z duchovního
stavu. Podobně se dle CIC 1395 §1 postupuje v případě, žije-li duchovní v konkubinátě, aniž se pokusí manželství uzavřít. Na řeholníka,
pokoušejícího se o manželství, pamatuje CIC 1394 §2 interdiktem (a současně je na základě CIC 694 §1 odst. 2 vyloučen z řádu - což ho ovšem před církví nijak
nezbavuje povinnosti slib čistoty dodržet).
Přitom však se podle CIC 1087 a CIC 1988 .neplatně
pokoušejí o manželství duchovní svatých svěcení" a .ti, kdo jsou v řeholním
institutu vázáni veřejným věčným slibem čistoty". Dispenzovat od této překážky
by mohl za normálních okolností podle CIC 1078 §2 odstavec 1 pouze papež. (A současný papež Jan Pavel II. taková
povolení na rozdíl od Pavla VI. zpravidla
neuděluje.) Jde-li o osobu vysvěcenou, nemůže dle CIC 1079 §1 dát místní ordinář
dispens ani v naléhavém případě nebezpečí smrti: je to jediná
dispenzovatelná manželská překážka, kterou místní biskup nemůže dispenzovat ani
za takových okolností. Současné církevní právo klade menší překážky novému
manželství člověka, který pro znovuzískání svobody předchozího partnera
zavraždil, než sňatku s jinak kvalitním křesťanem, který však kdysi
obdržel svátost kněžství nebo složil řeholní slib.
Argumenty pro a proti
Základní
argumenty pro zrušení povinného a navždy závazného celibátu můžeme shrnout do
následujících bodů:
Jde o návrat k apoštolskému a starokřesťanskému
církevnímu řádu, aktuální v době, kdy
1) menšinová a diasporní
situace církve ve starých křesťanských zemích a
2) nutnost kulturního
přizpůsobení v zemích s jiným kulturním pozadím radikálně mění
dosavadní stav církve do podoby mnohem bližší právě prvokřesťanské situaci.
Zrušení celibátní povinnosti umožňuje nepotlačovat ta
kněžská povolání, která nejsou spojena s trvalým a jasným povoláním k celibátu.
Prohlašovat, že taková povolání v latinské církvi neexistují, by se
rovnalo tvrdit, že Bůh tato povolání dává pouze na východ od Hornádu v řeckokatolické
církvi. Tento argument je závažný
zejména v oblastech, kde z různých, zejména kulturně podmíněných
důvodů lidé bezženství vnímají jako cosi negativního či dokonce nedůstojného, a
církev má proto nedostatek kandidátů kněžství a problémy s inkulturací,
přizpůsobením se kultuře.
Nebude-li celibát povinný, zvýší se apoštolské vyzařování
celibátních povolání; bude o cosi zřejmější, že jejich nositelé nesetrvávají v celibátu
z povinnosti. (Ovšemže na nich
samotných bude dokázat, že v něm nesetrvávají např. z pohodlnosti.)Přítomnost
řady necelibátních kněží církvi umožní jejich prostřednictvím lépe rozumět
problémům běžných lidí a lepší, důvěryhodnější pastoraci ve specificky
manželských a sexuálních otázkách.
Životní styl povinně celibátních duchovních může vyvolat
podezření, že v nich žije spíše o neurotický a neurotizující ideál
.klerika" než zdravý duch křesťanské svobody (viz Drewermann 1991). Že u
celibátu nejde ani tak o svátost služby jako spíše o .účinné znamení"
klerikalismu, snahy vydělit se od .laiků" a panovat jim, a tedy o cosi, co
křesťanského presbytera odvádí od jeho pravého poslání, namísto co by je
posilovalo. Proti povinnému celibátu
mluví také nejistota, zda církev vůbec má právo bez těch nejzávažnějších důvodů
ukládat svým členům těžkou povinnost, kterou neuložil sám Kristus ani
apoštolové, zejména jde-li přitom o zřeknutí se něčeho, co je všeobecným
lidským právem podle přirozeného zákona a současně i svátostnou milostí a dle
Gn 1,28 také základním Božím příkazem již na počátku lidského rodu (blíže viz
Vogels 1978, kap. 1 - 5). Na druhou
stranu existují také argumenty
proti, z nichž některé jsou závažné a je třeba se jimi vážně
zabývat. Jiné však zcela zřejmě plynou z nepochopení anebo z čistě
emotivního, neracionálního zobecnění jisté dílčí zkušenosti nebo zvyklosti.
Pokusme se nejdříve vyslovit některé z těchto nepravých protiargumentů:
Celibát je prastará tradice a současně výdobytek,
odpovídající jistému duchovnímu pokroku církve, a nejsme jej tedy oprávněni
rušit. Ale: např. liturgická reforma po
II. vatikánském koncilu smetla i tradice starší. Tradice musejí být váženy
podle své důležitosti a měřeny tradicemi zásadními, zejména Kristovým posláním
církvi: sloužit, být zdrojem pravé radosti.
Sexuální život je neslučitelný s vysluhováním eucharistie. Ale:
tento manichejský argument výslovně popírá praxi celé staré církve i soudobých
katolických církví orientálního ritu. Totéž lze říci k námitce, že ženatý
neudrží zpovědní tajemství.
Celibát zvyšuje vážnost kněze u lidí. Ale: nejde nám o
posvátnou hrůzu - obdiv - podiv, nýbrž o přirozenou autoritu, která se v naší
kultuře již dlouho nespojuje s ženatostí či bezženstvím jejího nositele. Ženatý kněz nebude mít pro časné starosti čas
na péči o obec. Ale: nebude ho sice mít možná tolik jako neženatý (celibát je v tomto
směru jistě lepší). Nebude-li však tíživý nedostatek kněží, nebudou duchovní
přetíženi nad únosnou míru, jako je tomu nyní. A v občanském životě může
každý - 33. strana běžný muž pracovat nejméně osm hodin denně vzdálen od své
rodiny - tím spíše tedy křesťanský presbyter. Také manželka, je-li řádná a
zdravá, je muži nejen .zátěží", ale současně i nesmírnou pomocí a odlehčením
(viz chvalozpěv na statečnou ženu na konci knihy Přísloví). Vydržovat kněze s rodinou bude dražší.
Ale: v mnoha křesťanských církvích se tuto otázku daří řešit poměrně
uspokojivě. Podle potřeby by kněz mohl i sám pracovat v přiměřeném světském
povolání - popřípadě na necelý úvazek - po vzoru apoštola Pavla. Jistě by to
prospělo jeho znalosti lidí a jejich světa.
Není možné připustit, aby se ovdovělý kněz znovu ženil pro
požadavek 1Tm 3,2: být .jednou ženatý". Ale: ze souvislosti je ihned patrné, že
autor 1Tm nemá na mysli jakýsi kultický předpis pro kněze. V celé pasáži
jde o to, aby nositel služby žil řádným a slušným způsobem života, příkladným v církvi
a úctyhodným pro nevěřící. Uvedené napomenutí je tedy jednoznačně třeba vyložit
jako varování před bigamií a nevěrou. I když se mylná interpretace tohoto
deuteropavlovského příkazu táhne církevními dějinami s úctyhodnou vytrvalostí
a intenzitou (dokonce i mimo .římskou" teologii - až po některé současné
evangelikální charismatiky), není proto o nic správnější. Zrušením povinnosti celibátu se smyje rozdíl
mezi klérem a laiky. Ale: žádný rozdíl mezi laiky a klérem se na celibátu
nezakládá - nemluvě o tom, že současná dogmatická teologie pociťuje vůbec
značné potíže, má-li pozitivně říci, co vlastně je tím podstatným rozdílem mezi
.laikem" a .klerikem". Podtextem tu bude
spíše obava ze ztráty distance, nadřazenosti, privilegií. Když se zruší povinnost celibátu, všichni
kněží se rychle ožení a dar bezženství z církve vymizí. Ale: .daru" závislého
jen na nutkavé síle zákoníku by beztak nebylo škoda. Je třeba si uvědomit, že
církev na celibátu nestojí, a důvěřovat Pánu, že dá to, co bude právě
zapotřebí. Vedle předchozích víceméně
pomýlených či zástupných protiargumentů, které můžeme vyřídit několika větami,
existují také protiargumenty
podstatné. Podle autorova mínění
ani tyto argumenty nevyvracejí základní tezi o potřebě zrušení povinnosti
celibátu. Modifikují ji však v tom smyslu, že ukazují nemožnost spokojit
se s jediným zdánlivě snadným krokem, vypuštěním několika článků z Kodexu
kanonického práva. Snazší vstup do
kněžství umožní snazší přístup nehodným. Ano. Proto bude nutné zvýšit laťku
jinde: nepožadovat sice ochotu zůstat svobodný, ale o to bedlivěji zkoumat
příkladný a léty osvědčený život, nadšení pro Pána, důkladné vzdělání, osobní
hodnověrnost kandidáta. A bude-li uchazečů více, budou moci růst i požadavky -
ku prospěchu všech.Kněz obklopený rodinou je silněji vystaven pokušení k nepotismu,
protežování příbuzných. Podobně hrozí také mrhání církevním jměním ve prospěch příbuzných.
Ano. Proto je třeba modifikovat nekontrolovatelnou samovládu duchovních
doplněním účinné zpětné
vazby, totiž skutečné kontroly úřadu obcí. Je třeba, aby duchovní nespravovali
majetky sami a aby církev nebyla nadbytečně bohatá. To, co bude ke své práci
skutečně používat a potřebovat, se tak snadno nezcizí.
Případné ztroskotání knězova manželství bude větším
pohoršením a závažnějším problémem než - mnoha lidmi od kněží bezmála očekávané
- nedodržování celibátu. Ženatý také .hledí, jak by se zalíbil ženě", musí brát
ve všem ohled na rodinu, je více ohrožena jeho věrnost církvi. Ano. A zejména tam,
kde žena s mužem netáhne jednoznačně za jeden provaz, je muž slabší a
zranitelnější (a naopak). Proto je třeba dar celibátu vyprošovat a podporovat; a
je třeba manželství kandidátů svěcení předem vážně zkoušet. Je také potřebné
zrušit tradici bezmála doživotního setrvání ve službě předsedy obce i pro ty,
kteří se časem neosvědčí. Není-li selhání závažné, mohou přijmout službu jinou,
vhodnější. Selžou-li podstatně, nebudou snad dočasně či trvale vykonávat
duchovní službu žádnou. Skoncuje se tak alespoň s dosavadním pokrytectvím, kdy
se stává, že je kněz propadlý alkoholu nebo žijící v konkubinátě
ponecháván na svém místě k obecnému pohoršení, protože není na jeho místo
náhradník. Nahrazení nedostatečného služebníka nesmí znamenat jeho degradaci,
odepsání a trvalé vyloučení z presbyteria.
Ale tam, kde biskup i obec nahlédnou nutnost změny, musí změna být provedena.
(Poznamenejme ovšem v této souvislosti, že naše
zkušenost z dob komunismu ukázala zajímavou věc: ženatí kněží prešovské
řeckokatolické diecéze byli jediní, mezi kterými se neujalo prorežimní kněžské
hnutí Pacem in terris; a mnozí odolali i pronásledování a silnému nátlaku na
přestup do pravoslaví. Manželka jednoho z nich prý svému muži řekla:
raději bych tě viděla mrtvého, než abys zradil víru. Smýšlela-li většina jejich
žen takto, snadno pochopíme, proč právě tato mimořádně těžce zkoušená diecéze
obstála za pronásledování se ctí. Tento argument z dějin však není
absolutní, protože povolnější řeckokatolíci přešli již záhy do pravoslavné
církve. Zůstalo tedy papeži věrné tvrdé jádro, jehož příslušníci již
pochopitelně neměli pro .mírové" hrátky některých západních kolegů to pravé
pochopení.)
Životní styl ženatého člověka se může mnohem snáze stát
měšťáckým, usedlým, ztratit prorocký rozměr a eschatologické zaměření ve
prospěch běžných starostí teď a tady. Ano, i když to zdaleka nemusí být
pravidlem, a anicelibát není sám o sobě zárukou něčeho lepšího. Přesto je třeba
dbát na duchovní vedení ženatých nositelů služby; na to, aby co nejvíce
sloužili vedle sebe ženatí s těmi, kdo se rozhodli pro celibát; aby
kariéra duchovního nebyla usedlým intelektuálním .džobem" pod penzí (současná
ekonomická a sociální ohroženost církví je alespoň zde velkou výhodou). Je
třeba počítat s tím, že zpravidla budou existovat určité tlaky ve prospěch
jakési ženaté usedlosti, pravděpodobně i ze strany církve, jakmile se zjistí,
jak výhodné je mít na faře spořádanou domácnost s přičinlivou paní
farářovou (paní farářkou?) v čele. Pokud vím, není v řadě našich
protestantských sborů o svobodné kandidáty kazatelského úřadu zdaleka takový
zájem jako o ženaté.
. .
V případě řeholníků většiny tradičních řeholí patří
celibát k podstatě jejich životního stylu a je stvrzován vážnými sliby.
Nebylo by tedy moudré jejich celibát .zdobrovolňovat". Ano. Je ovšem třeba
počítat pro možnost lidského selhání nebo omylu i s možností odpuštění.
Exdominikán David Rice líčí s dojetím dobré vztahy ke svému dřívějšímu
řeholnímu společenství i chápavou reakci spolubratří ve chvíli, kdy se rozhodl
k odchodu z řádu a ke sňatku (Rice 1991). Snad by takový přístup mohl
být modelem pro celou církev. Tedy nic proti slibu. Je ovšem třeba zvážit a
sladit jeho závaznost a závažnost tam, kde se stane životní překážkou.
Dobrovolný a dobrovolně dodržovaný slib je hodnověrnější než ten, který je
přinejmenším zdánlivě vynucován vnější autoritou.
Celibátní zákon se zdá být jednou z mála hrází proti
moderní pověře o možnosti, samospasitelnosti a dokonce naprosté nezbytnosti
.šťastného sexuálního a erotického života", která pak vede mj. k jisté
nespravedlivé diskriminaci a podcenění jiných životních forem včetně jejich
nositelů. Zrušit ho právě nyní by mohlo být pociťováno jako ústupek tomuto
nezdravému duchu a současně jako zrada všech, kdo čekají od církve panen a
mučedníků oporu v boji se soudobým hédonismem. Ano. Církev by ovšem neměla
poskytovat jen příkazy, ale především příklady, ne jen cestu odporu, ale i oporu
na cestě. Nestačí, aby celibát byl církví schválen, on musí být chválen - a
nejen v církvi. A předně musí být zřejmé velké věci, které Pán činí skrze ty,
kdo ho s radostí následují, ať jsou ženatí, vdané či nesezdaní. Je zbytečné
protežovat celibátníky proto, že jsou .světem" posmíváni: je třeba, aby mezi
námi v Kristu již nebyl muž ani žena, pán ani otrok - svobodný ani ženatý -,
aby se všichni stejně stali dětmi Božími ve svobodě lásky.Celibátní zákon je
důležitou součástí římskokatolické identity, jeho změna by tedy znamenala velmi
intenzivní otřes jak církevních struktur, tak církevního (sebe)vědomí milionů
věřících, řeholníků i kněží. Věc, na kterou se po mnoho staletí kladl mimořádně
silný důraz, nemůže jen tak bez následků zmizet. Dokonce by se v případě
této reformy muselo počítat s šířením pocitu, jako by církev vyprodávala
svou podstatu, s dezorientací, růstem napětí, ba nebezpečím
tradicionalisticky motivovaného schizmatu a odpadů. Ano. Podobné pocity a nebezpečí provázely již
reformy II. vatikánského koncilu. Církev by proto měla k dalším reformám
přistupovat rozvážně, postupně, nejdříve v oblastech, kde je situace ke
změně nejzralejší, měla by promýšlet možné následky a nezanedbávat teologickou
osvětu. Samozřejmě by v rozhodujících momentech mělo být rozhodování pro
danou oblast ponecháno místní církvi/církvím, tj. zejména biskupským
konferencím a (dobře připraveným) místním sněmům.
Změna potřeb - potřeba změny
Žijeme ve společnosti, která se velmi rychle mění a kde se
velmi rychle mění i struktury velkých organizací ve prospěch stále pružnějších,
provázanějších, decentralizovanějších, méně hierarchických a přizpůsobivějších
modelů. Staré překonané struktury krachují a hroutí se. Platí to v politice,
ekonomice a zřejmě i v církvi. Souvisí to se změněným a komplexnějším
charakterem společnosti, jejích komunikačních a tvořivých prostředků a metod, s rychlou
proměnou lidských možností a potřeb, s rozpadem tradičního životního
stylu. Tato změna přináší výhody (které
je třeba využít), očekávání (na která je třeba odpovědět) i nové druhy zla (se
kterým se nesmíme smířit). To vše vybízí a vyzývá. Také služba církevních
představených proto musí být .o sobě mnohotvárnou službou mezi jinými službami:
podle doby a místa flexibilní, mobilní, pluriformní službou" (Küng 1971, str.
71). Naše uvažování tak bylo poněkud
paradoxně obhajobou celibátu (charismatu a služebnosti) i obhajobou nutnosti
(povinný kněžský) celibát zrušit. Nelze
totiž již déle setrvávat ve stavu, který se v mnoha zemích stává
neúnosným. Pouhé zrušení povinného
celibátu ale samo mnoho neřeší, naopak může vyvolat některé další potíže. Je
proto třeba je chápat jen jako součást většího celku: procesu ozdravění a
zlepšení služby církve, obnovy .v hlavě i v údech", a současně i
strukturální změny, vyžadované již II. vatikánským koncilem, ale stále ještě
provedené jen z malé části, nejednou více méně formálně. Teprve v tomto
kontextu a s řadou doprovodných opatření může - 37. strana moudrá úprava
dosavadní celibátní praxe mít svůj pozitivní význam. Nikoli sama o sobě a pro
sebe, ale jako krok církve na cestě za Pánem.
Literatura:
Codex Iuris Canonici, auctoritate Ioannis Pauli PP. II
promulgatus; Butzon und Becker, Kevelaer 1984.
Dowley T. (Organizing ed.): The History of Christianity;
Revised edition 1990, Lion Publishing, Oxford 1992, str. 221-224.
Drápal D., Můj vztah ke katolické církvi, Sborový dopis,
Praha 1995.
Drewermann E.: Kleriker, Psychogramm eines Ideals; dtv
München 1991.
Häring B., Frei in Christus, Moraltheologie für die Praxis
des christlichen Lebens, Band II;
Herder, Freiburg 1982.
Häring B., Priester von heute - Priester für morgen. Dosud
nepublikovaný rukopis.
Katechismus der Katholischen Kirche; Oldenbourg, München
etc. 1993.
Küng H.: Wozu Priester? (Eine Hilfe); Benziger, Zürich /
Einsiedeln / Köln 1971. Neuner J. - Roos
H.: Der Glaube der Kirche in der Urkünden der Lehrverkündigung; Friedrich Pustet,
Regensburg 1979.
Neuner P.: Der Laie und das Gottesvolk; St. Benno - Verlag,
Leipzig 1989.
Rahner K. - Vorgrimler J.: Kleines Konzilskompendium,
Sämtliche Texte des Zweiten Vatikanums;
Herder, Freiburg i.B. 1976.
Rice D.: Kirche ohne Priester, Der Exodus der Geistlichen
aus der katholischen Kirche; C.
Bertelesmann, München 1991.
Vogels H.-J.: Pflichtzölibat, Eine kritische Untersuchung;
Kösel, München 1978.
Poslední komentáře