Čemu se máme a čemu se nemáme učit od římsko-katolické církve

FUNDAMENTÁLNÍ CHYBOU

protestantské bohoslužby je její jednostranná vazba na "slovo", která neznamená nic jiného než vazbu na člověka a na rozum. Slovo, které se v církvi zvěstuje, je jistě slovo Boží, ale lomeně, zatemněno a často dost znetvořeno a zfalšováno člověkem s celou jeho subjektivitou, a sice - a to je to neštěstí - člověkem, který často nežije v tom, co je svaté, který neví nic o tajemství setkávání s Bohem a který proto nemůže zvěstovat Boha, ale pouze nabízet své racionální reflexe o Bohu. Protestantské kázání jistě často vysoko převyšuje římskokatolické kázání formou i obsahem, a přece za ním povážlivě zaostává, co se týče náboženské síly a životnosti. Proč? Jedině a pouze proto, že katolické kázání je obklopeno kultickým mysteriem, proto, že katolický kněz nemluví ze své subjektivní reflexe, ale z celkové zkušenosti církve; proto, že se nepouští do racionálních úvah o Bohu, světě a člověku, ale čerpá z mysteria, v němž jako kněz stojí a k němuž vede věřící. Katolické - 43. strana kázání slouží mystériu, je úvodem a přípravou k trojnásobnému mysteriu inkarnace, oběti kříže a vzkříšení, živě přítomnému ve svátostném kultu.  Kdyby evangelické kázání bylo skutečně svědectvím prorockých osobností, povolaných a zasažených Bohem, pak by si mohlo nárokovat i přednost před katolickým kázáním. Takovéto prorocké postavy a prorocká svědectví však nejsou pravidlem, ale vzácnou výjimkou, a na takovýchto vzácných výjimkách nelze stavět pravidelnou bohoslužbu sboru. I bohoslužba sboru může být pouze mysterijního rázu.

V mystériu tkví působivost a nevadnoucí krása katolické bohoslužby, přes její mnohé těžké nedostatky a chyby. Naopak ve ztrátě tohoto mystéria tkví bezmoc protestantské bohoslužby, přes všechny její nepřehlédnutelné přednosti před římskou a východní bohoslužbou. Mysterium je to, co činí z katolické bohoslužby .nebe na zemi", nevysychající pramen svatého pokoje a radosti přemáhající svět. Absence tohoto mysteria je tím, co činí protestantskou bohoslužbu tak chladnou a neživou, tím, co stále vyhání zbožné lidi z protestantské církve do stále otevřené náruče římské církve. Má-li se proto evangelická bohoslužba stát bohoslužbou v plném smyslu slova, má-li se vyrovnat nejen východní a latinské církevní formě, ale stát vůbec nad leckterou pohanskou bohoslužbou, pak se to může stát jedině tak, že se na evangelické oltáře vrátí ztracené mysterium. Oživení starocírkevního mysteria může být jediným heslem evangelické bohoslužebné reformy.  Jak k tomu však může dojít? I když jsme nalezli příčinu neštěstí evangelické bohoslužby i bohoslužebný ideál, staví se do cesty veliké překážky.  Teologie natolik zabředla do puritánského pojmu bohoslužby, že je neschopna rozpoznat svátostný charakter prvokřesťanské bohoslužby, a pokud jej rozezná, označí jej jako odpadnutí od původně .duchovního" ideálu bohoslužby.  Sbory, které se zpočátku (aspoň na luterské půdě) s velkou láskou držely katolické bohoslužebné tradice, byly nejprve násilně připraveny o katolický kult, pak jim byla tato tradice zprotivena staletou polemikou, takže každý pokus opět zavést kdysi oblíbené katolické formy naráží na tvrdý odpor. Církevní vedení jsou ve svých postojích ke katolickým kultovním obsahům i formám závislá na protikatolických tendencích jak teologů, tak sborů, a proto obvykle mají sklon čelit ekumenickým reformám bohoslužby s rozhodností hodnou docela jiných .pokusů o reformu". Za těchto okolností je dnes prakticky vyloučeno vrátit kultické mysterium do evangelické bohoslužby způsobem, který by mohl překonat bohoslužebnou krizi protestantismu zemských církví. Chceme-li s touto krizí zápasit, musíme se vydat různými cestami a vyzkoušet různé metody.První cestou je pomalá a taktní, ale cílevědomá výchovná práce sborů jejich evangelicko-katolicky smýšlejícími faráři. Nejprve musí jít o svátostné naplnění bohoslužebného života v rámci agendárních předpisů. To se děje přiměřenou úpravou chrámu, především oltáře, který má jako centrum chrámu a viditelné znamení boží přítomnosti přitahovat pohledy všech přítomných.  Ten, kdo vstoupí do chrámu, má při pohledu na oltář ihned poznat jako Jákob v Bételu: .Svaté je toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská." K tomu přispívá i důstojný liturgický postoj a vyjadřování, které naznačí sboru svatost toho, co se děje - přitom nesnesitelný, falešný protestantský kazatelský patos musí ustoupit klidnému, přirozenému, ale současně objektivnímu sakrálnímu vyjadřování. Tam, kde vymizel zpěv u oltáře, by měl být podle možnosti zase obnoven, protože zpěv podle starých, většinou gregoriánských nebo gregorianikou ovlivněných nápěvů vyjadřuje mysterium ještě bezprostředněji než sakrální vyjadřování. Neméně důležité je i kázání, které má vést člověka k nadčasovým skutečnostem, místo aby jej upoutávalo k všednosti. Právě ve stálém spojení s církevním rokem dokáže kázání vést sbor k liturgii, tzn. vychovávat jej ke stálému slavení božích tajemství spásy. Kázání může mít svátostný charakter, může vést posluchače k svátostnému postoji, může z prosté bohoslužby slova podle agendy učinit svátostnou bohoslužbu tím, že vede sbor ke spoluúčasti na slavení mysteria inkarnace, smíření a vzkříšení a k duchovnímu přijímání.  Je v možnostech kazatele a liturga, který opravdu svátostně myslí a žije, proměnit agendární bohoslužbu z protestantské bohoslužby slova v evangelickokatolickou svátostnou bohoslužbu. Jedno je však nutné: aby sám stále svátostně žil, aby mohl v kázání a liturgii čerpat ze svátostných zdrojů; musí sám vést svátostný eucharistický život, z něhož stejně jako římskokatolický kněz přijímá sílu k svátostnému působení a zvěstování.  Tím, že farář utváří takto svátostně bohoslužbu slova, vychovává svůj sbor automaticky k vlastní svátostné bohoslužbě, tj. ke správnému slavení křtu a svaté večeře, probouzí touhu po častějším slavení svaté večeře; bude možné ji o určitých nedělích a svátcích vložit do hlavní bohoslužby. Přinesla-li jeho práce ovoce, může se odvážit posledního kroku, totiž slavení sv. večeře každou neděli, i kdyby k přijímání přistupovala pouze menší část sboru.  Dosáhl-li toho, pak je starokřesťanská bohoslužba v podstatě obnovena.

Je ovšem nutné, aby v kázání neustále připomínal základní pravdy starocírkevního učení o eucharistii: Její obětní charakter ve smyslu promítnutígolgotské oběti kříže a živé sebeoběti celého sboru jakož i opravdovou přítomnost Kristovu v konsekrovaných darech - a sice stále, nejen v okamžiku přijímání.

Dalším důležitým krokem je rozšíření přijímání nemocných a jeho spojení se sv. večeří sboru. Starým a nemocným, kteří nemohou přijít do kostela, má farář přinášet o Velikonocích a jindy, zvláště o velkých svátcích, svatou eucharistii domů. A sice nemá s nimi konat privátní svatou večeři doma - to stará reformovaná církev právem odmítla - ale má jim podle starokřesťanského pravidla přinášet chléb a víno, konsekrované ve shromáždění sboru, aby měli skutečně účast na hostině sboru a spolu s ním jedli z jednoho chleba a pili z jednoho kalicha. Z toho plyne, má-li to být možné kdykoli, i při náhlých těžkých onemocněních, nutnost uchovávání eucharistie, nejprve asi na faře na domácím oltáři, pak v sakristii. Nakonec sám sbor tam, kde se ze středověku dochovaly svatostánky, zatouží, aby tu nebyly zbytečně, ale byly dány do této praktické služby, a tím naplnily své původní určení.  Nestačí však pouze probudit porozumění pro tuto ústřední svátost.

Z ní je naopak třeba oživit smysl pro sekundární svátosti a svátostiny.  Nezáleží na dosažení uznání teorie o sedmi svátostech - jejich terminologické vymezení oproti svátostinám a omezení na počet sedmi je, jak známo, až pozdně středověké - ale o to, že církev má .plnost svátostí", plurima sacramenta, .velmi mnoho svátostí", jak to definovala synoda v Arrasu 1025. .Protestant má příliš málo svátostí," neřekl nikdo jiný než Goethe.  Je třeba ukazovat svátostný charakter všech .funkcí", pro něž má církevní agenda formulář, a vychovávat sbory k účasti a společnému slavení. To se týká v první řadě křtu, pak konfirmace, sňatku a ordinace, absoluce a .žehnání umírajících", což jsou všechno zřejmé paralely sekundárních katolických svátostí; ale i svěcení kostela, oltáře, zvonů, žehnání šestinedělky, pohřby atd. Důležité je především seznámit sbor s agendárními formulacemi a vysvětlit jejich smysl. Jakkoli jsou luterské agendy nedostatečné z hlediska starocírkevní a ekumenické tradice, přesto obsahují i skutečné poklady. A jakkoli nedokonalé jsou často texty i úkony, přesto to jsou většinou pozůstatky z katolické doby. I zde platí Kristova slova po nasycení 5000: .Seberte, co zbylo, aby nic nepřišlo nazmar." Sesbíráme-li všechny tyto zlomky bohaté svátostné tradice, jimiž byl křesťanský lid po staletí živen, naplníme jimi úžasně mnoho, snad i .dvanáct košů". A zdá-li se to někomu málo, pak musí konat podle slov jistého přítele hudby, který řekl, - 46. strana že dobrý hudebník musí umět zahrát i na zápalku. Opravdový evangelickokatolický farář musí vykřesat jiskry starocírkevního mysteria i z nejžalostnějšího statku bohaté liturgicko-svátostné minulosti. Svitlo-li sboru nad nedokonalými agendárními formami tušení o prvokřesťanském mysteriu, může výchova sboru postoupit na vyšší úroveň. Agendární texty lze doplnit o ty prvky starocírkevních liturgií, které se z většiny luterských agend ztratily, jako je modlitba při přinášení darů, epiklese, modlitba společenství svatých a zemřelých atd. Podobně lze pořady ranních a večerních chval, dochované v některých agendách, nejen uvést opět do života, ale i obohatit o ztracené prvky předreformační Denní modlitby církve. Právě tak by bylo možno do formulářů .funkcí" včlenit modlitby ze staré východní i západní tradice.  Když si sbor na takovéto doplňky začne zvykat, lze přistoupit i k obohacení a úpravě vnějších forem bohoslužby. Není nic nebezpečnějšího než zavádět .katolizující" bohoslužebné formy ve sboru, kde není ještě připravena půda, tj. kde sbor ještě nezískal plné pochopení pro bohoslužebné mysterium.  Výstižně říká Pusey: .Překrásné květy ze starocírkevní zahrady se přesazují do písku, v němž musí uschnout." Nejprve je třeba otočit osu celé bohoslužby k mysteriu, dříve než lze oživit vnější starocírkevní obřady (i tehdy, jsou-li ještě součástí staroluterské tradice). Probudí-li se ve sboru liturgicko-svátostný duch, bude sbor sám žádat bohatší a krásnější výrazové prostředky mysteria, než je nabízí dnešní luterská liturgická forma.  Nejlépe je začít zavedením psalmodie, která v řadě luterských sborů nikdy nezanikla, obnovit klečení při absoluci a konsekraci, pak zavést bezprostředně po konsekraci adoraci svátostného Krista mlčky a v kleče, žehnání znamením kříže (právě nad dary určenými pro eucharistii) a naučit sbor žehnat se křížem při bohoslužbě i mimo ni. Až na závěr bohoslužebných reforem patří změna dnešního bohoslužebného oděvu. Liturgicky vychovaný sbor pocítí sám nechuť k neradostnému profesorskému taláru a zatouží po světlé bělobě alby a podivuhodném barevném kánonu církevního roku i v liturgickém oděvu. Nejsnáze lze zavést štolu v barvách církevního roku, i když se zpočátku bude nosit přes černý talár. Vždyť mohou-li být liturgické barvy na oltáři a kazatelně, může je nosit i ten, kdo u nich slouží.  To však už přijde samo, když sbor opět ví, co je to mysterium, které bylo pro křesťany po staletí zdrojem duchovní síly a radosti, dokud je nezačal rozkládat protestantský puritanismus.Práce farářů i laiků pro znovuzískání mysteria do evangelické bohoslužby musí nutně skončit únavou, pokud nečerpá stálou potravu z plného svátostného života, jaký dnes v bohoslužbách evangelických církví není možný. Příležitostné svátostné bohoslužby při evangelickoekumenických konferencích nestačí. Proto bylo nutné vydat se novou, na první pohled zvláštní cestou:

Vytvořit společenství pro pěstování svátostného života. Evangelickokatolické eucharistické společenství (dnešní ESJ), které vzniklo na podzim r. 1929 v Německu a ve Švýcarsku, si dalo za úkol znovuoživení mysteria v evangelickém křesťanstvu. Nejdůležitějším úkolem eucharistického společenství je usilovat o časté a pravidelné slavení eucharistie. Jako ve staré církví má být eucharistie pro duši chlebem života, který ji stále spojuje s Kristem a jeho tělem, církví. Stará církev slavila eucharistii na Východě i na Západě každou neděli, v mnohých krajích i v určité všední dny, v některých, např. v Africe, denně. Tohoto starocírkevního pravidla musí dbát všichni, kdo se označují za evangelicko-katolické či evangelicko ekumenické eucharistické společenství. Ordinovaní duchovní slaví eucharistii v domácí kapli či na domácím oltáři se svou rodinou a kruhem přátel. Je radostné a slibné, že je už dnes řada evangelických duchovních, kteří pravidelně slaví starokřesťanské mysterium a sice ve vnitřním společenství s ekumenickou církví Východu a Západu, s toutéž vírou, kterou církev Kristova vyznávala a žila po všechna staletí, s tou vírou, kterou protestantismus z velké části ztratil - na rozdíl od obou velkých reformátorů, Luthera a Kalvína. Slaví toto mysterium v kněžské lásce zástupně za nesčetné evangelické křesťany, kteří o něm nic nevědí a nechtějí vědět, aby se i jim otevřely oči pro toto mysterium.

Aby byla dána možnost evangelicko-katolické slavnosti eucharistie i kruhům, v nichž není evangelicko-katolický duchovní, doporučuje se konání .liturgie předem posvěcených darů" ordinovanými diakony. Není-li možné ani slavení eucharistie diakony, pak je nahradí laická eucharistie, tj. laické podávání darů předem posvěcených knězem. I to je obecně rozšířený starokřesťanský zvyk. Věřící si brali eucharistický chléb domů, kde jej pečlivě a s úctou uchovávali a ráno přijímali, kdykoli jim nebyla možná účast na společné eucharistické slavnosti církve. Takto je možné všude obnovit starocírkevní eucharistické mysterium. Při tomto díle obnovy však nesmíme zapomenout otevřít účast na svátostné obnově i dětem. Stará církev jim nebránila v přijímání tohoto nebeského pokrmu; východní církev udržela většinou tuto tradici a římská církev v naší době snižuje hranici prvníhopřijímání. Odložení prvního přijímání sv. večeře bylo nešťastným přehmatem protestantské církve, vysvětlitelným jen hrubým racionalismem a jeho úplným nepochopením mysteria. Je zcela převrácené argumentovat tím, že dítě musí nejprve učení o večeři Páně .chápat", dříve než k ní může být připuštěno. Ne, chápat zde nemůže ani dítě ani dospělý, ale věřit může dítě více než dospělý, zatížený racionalismem. Ten, kdo jako dítě věřil v Krista přítomného ve svátosti a zbožně jej ctil, ten bude moci i jako dospělý akceptovat a milovat toto nepochopitelné tajemství.

Ze stati Vom Neuentzündung des erloschenen Mysteriums, 1931 přeložil - jv-.

Základní programový text ESJ. V další části zdůvodňuje F. Heiler důležitost obnovy apoštolské sukcese pro obnovu eucharistie. K témuž tématu však už jsme přinesli rozsáhlejší studii z pera téhož autora.