Z dopisů čtenářů

Poznámky k otevřenému dopisu Pavla Ottera českým katolíkům

Na dopis katolíkům odpovídám, ačkoli jsem evangelík. Odhodlal jsem se k tomu, poněvadž se o katolictví zajímám a duchovní cesty českého a moravského katolicismu mi leží na srdci.

Myšlenku dopisu českým katolíkům považuji v současné situaci za dobrou.  Dopis Pavla Ottera má smysl jen jako začátek rozhovorů, tak byl zjevně i míněn. Sám autor - tak mu rozumím - nechce předně kritizovat ani škatulkovat, ale sděluje problém: nečitelnost, nejednoznačnost našeho katolictví.  Na tuto otázku je třeba odpovídat. Katolíci by mohli uvítat, že jim chce někdo lépe porozumět. Je to též dobrá příležitost k vlastní sebereflexi a snad i seberevizi.

Autor se bohužel ve svém dopise nevyhnul několika břitkým soudům, které ztěžují adresátovi dopis přijmout. Sarkander byl vyřízen poukazem na reformačně-protireformační paradigma, ve kterém působil, papež je paušálně ocejchován jako .značně konzervativní" a .antiliberální", evropský katolicismus příliš snadno oznámkován, potenciální návštěvníci olomoucké kanonizace jsou zde a priori zlehčeni. Zmíněna je zde - poněkud zbytečně - i kauza Národního divadla a katedrály svatého Víta. Této necitlivosti se měl autor vystříhat - zvlášť píše-li otevřený dopis a záleží-li mu (a já věřím, že ano) na rozproudění diskuze o orientaci a větší čitelnosti českomoravského katolicismu. Nechci se však rozepisovat o všem. Nicméně postavu sporného světce pominout nemohu.

Při uvažování o osobnosti a svatořečení Jana Sarkandera je třeba nejdříve naslouchat katolíkům samotným. Vyzdvižen je jako mučedník zpovědního tajemství a kněz věrný svým povinostem (modlitba breviáře i při nesmírných bolestech - následcích mučení). Je tedy vybrán především jako vzor pro kněze, kteří - zvláště v těžkostech, kterým jsou v různých dobách a situacích vystaveni - mají na něj hledět jako na zdroj posily, příklad modlitební horlivosti a statečnosti v utrpení.

Protireformační zaměření Jana Sarkandera je krátce před vypuknutím třicetileté války dobově podmíněné a tedy spíše přirozené. Z katolických oficiálních míst se tato strana Sarkanderova zjevu neglorifikuje. Je zřetelné, že katolická strana neusiluje o nový protireformační boj. Vždyť katolíků je v národě menšina a protestantů ještě desetkrát méně.  Volba Sarkandera není nic aktuálně nového. O jeho svatořečení usiloval už arcibiskup Stojan za začátku 20. let tohoto století. Žádost o svatořečení byla podána v roce 1980. Nové jméno mezi našimi světci není překvapením.  Přesto všechno je otázkou, zda současné svatořečení Jana Sarkandera přispěje k větší čitelnosti našeho katolictví ze strany sekulární a ekumenické veřejnosti. Je velmi nesnadné přiblížit tuto průměrnou postavu českým nekatolíkům.

Už proto, že byl takřka současníkem Jan Amosa Komenského, posledního biskupa katolickou stranou tak pronásledované Jednoty bratrské.  Komenský pro svůj život a dílo požívá dodnes přirozené autority mezi různými vrstvami české společnosti i v mezinárodním měřítku. Sarkanderova osobnost by bez svatořečení zůstala národem pravděpodobně víceméně nepovšimnuta. Volba Jana Sarkandera je z hlediska katolického prožívání víry zdůvodnitelná, ale v českém kontextu a z pohledu nekatolické většiny bohužel málo zajímavá a přesvědčivá. Lidé hledí více na život něž na umírání a v této věci nenabízí postava nového světce našemu národu nic mimořádného.

Pavel Otter klade otazník nad současným směřováním českomoravského katolictví. Kritizuje jakousi rozpolcenost, není mu jasné, kam se chce naše katolictví zařadit. Jestli je mu bližší západní liberálnější typ katolického teologického myšlení a církevně politické orientace nebo se chce spořádaně zařadit do onoho jihoseverního koridoru od Itálie po Polsko, kde převládá katolicismus .teologicky konzervativní, církevně autoritativní a společensky patriarchální". Zdá se mu, že svatořečením Sarkanderovým chce alespoň Morava srovnat krok s touto linií. K tomu je si třeba po mém soudu uvědomit následující okolnosti.

Naše katolictví bylo v dobách komunismu státními zásahy nesrovnatelně více ochromeno než drobné a víceméně loyální evangelické církve. Katolické školství včetně univerzitního teologického studia bylo zlikvidováno. Řehole zakázány a pronásledovány. Biskupové internováni či ve vězení. Na vyšší církevní funkce - pokud toho stát mohl dosáhnout - dosazeni nohsledi režimu.  Kontinuita s předchozí prvorepublikovou úrovní katolického vzdělávatelného a církevního života byla přerušena. Ani podzemní aktivity nemohly tento úpadek zadržet. Nyní se katolické školství, teologie, publikační činnost, řeholní řády i episkopát a rozmanité církevní aktivity znovu objevují. Ale 5 let po změně režimu je příliš krátká doba na to, aby se staré rány viditelně zacelily.

V době pronásledování církve i kolaborace části kněžstva a episkopátu se naši katolíci přirozeně tím více upnuli na Řím a na papeže. Skutečnost, žekatolíci neměli své .řídící centrum" doma, byla také největším trnem v oku vládnoucí komunistické garnituře. Po zvolení krakovského arcibiskupa papežem, který znal dobře situaci v naší zemi, se nutně hledí našich katolických věřících ještě více obracelo do Věčného města. Rozhodnutí konkláve povzbudilo jistě i pražského arcibiskupa, který rychle vyzrával v neohroženého pastýře své církve i národa. Jan Pavel II. znamenal pro naše katolictví tak mnoho, že by bylo divné, kdyby jej věřící při jeho návštěvě u nás nepřišli uvítat.

Je třeba vzít vážně i skutečnost velkého nedostatku kněží. Katolický kněz v duchovní správě na rozdíl od evangelického faráře má poměrně méně času na vzdělávání se a intelektuální rozvoj. Kněží, kteří zpravidla administrují několik farností a jejichž průměrný věk v činné službě přesahuje 65 let, nemohou sledovat takřka žádnou světovou teologickou diskuzi a zůstávají s výjimkami omezeni na teologické minimum, které kdysi - v době studia - získali. Tito lidé z velké většiny nejsou vůbec připraveni na teologický rozhovor, který autor otevřeného dopisu navrhuje.

Teologická krystalizace našeho katolictví bude ještě dlouho pokračovat. Není ještě čas škatulkovat. Věřícímu katolíkovi však zní toto rozdělení na evropské liberální a konzervativní koridory a linie podezřele. Pravé katolictví se již ze svého principu brání takovému rozdělování. pokud ovšem něco takového reálně existuje, je to projev vnitřní krize a zároveň naléhavá výzva k překonání těchto bariér. Neobejde se to však bez hluboké sebereflexe a snad i seberevize.

Velice souhlasím s Pavlem Otterem, když praví, že křesťanstvo je především rozděleno ne podle konfesí, ale napříč konfesemi. Stejnou věc nám na bytovém semináři kdysi připomínal Daniel Kroupa a považoval to za určitý dluh teologů, že tuto skutečnost ještě dosti jasně teologicky nevyjádřili.  Mám za to, že tato otázka souvisí s pneumatologií, neboť Duch Kristův věje kam chce a jeho působení se nedá institucionálně omezit. On nás spojuje v jedno se všemi, kteří z Krista a pro Krista žijí - navzdory stávajícímu rozdělení.

Autor píše: .Jako se distancuji od Sarkanderova svatořečení, distancuji se od našich, kteří chodí pálit hranice na 6. července. . . a tak záměrně uzavírám s tím, že kritika na vaši adresu úzce souvisí se sebekritikou obrácenou do našich evangelických řad." I evangelíci se podle P. Ottera prezentují postavami konfliktního reformačně-protireformačního paradigmatu (např.  reformátory), a tím se na katolících proviňují. V tomto punktu autorovi asi nerozumím. Co by zbylo z protestantismu, když bychom přestali studovat a prezentovat právě reformátory? Co by zbylo z katolictví, když by se škrtlo Tridentinum a 1. Vatikán? Cesta ke sblížení a k jednotě se neurychlí, když o některých osobnostech, otázkách a dějinných sporech přestaneme mluvit.  Opak je pravdou. Jen pokud si všechno dostatečně vyříkáme, vysvětlíme, když se se vším sporným dostatečně a ze všech stran seznámíme, můžeme mluvit o jistém pokroku na cestě k jednotě. Pálit hranice na 6. července - 66. strana sice nechodím, ale ani to nehaním. Považuji však za užitečné, když si evangelický sbor vždy 6. července připomene Husův odkaz. Stejně tak kvituji, když se den předtím sejdeme k ekumenické bohoslužbě na svátek Cyrila a Metoděje. Prezentují-li nám katolíci Jana Sarkandera, můžeme to klidně přijmout. A oni snad poslechnou i nás, když jim budeme vyprávět o naší ubité matce Jednotě bratrské.

Martin Trojan Zikmund, evangelický farář ČCE

Jan Sarkander a paradigmata

(nad Otevřeným dopisem našim katolíkům Pavla Ottera)

Jsem jedním z adresátů dopisu bratra Pavla. Chápu jeho obavu o ekumenu i o nás samotné, o naše křesťanství. Bratr Jan skutečně patřil do jiného světa - pohyboval se v odlišném paradigmatu, řeklo by se učeně, on a s ním i jeho bratři mučitelé, i jeho spoluvěrci. Rovněž Janův příběh nezapadá do onoho ještě živořícího paradigmatu, podle kterého vždy zlí katolíci pronásledují hodné evangelíky a nikdy jinak, jak to názorně připomínají výroční hranice zažíhané 6. července. (Z některých odloučeně bratrských reakcí je trochu cítit, že nejvíc vadí toto. Ale navenek se o tom mlčí. Bohužel.) Rovněž katolická strana leckde mlčí, leckde nedomýšlí a jinde přimýšlí (Jan Sarkander - mučedník zpovědního tajemství, Jan Sarkander - patron ekumeny. . .). A svatořečí. Jak v této situaci dále?

Co se stalo, neodestojíme. Postup mé církve se podobal postupu slona po prostřené slavnostní tabuli a doprovodné mlžení na téma Sarkander ekumeni bylo mimořádně odpudivé (.naši odloučení bratři se stále častěji přicházejímodlit do světcovy kaple," píše olomoucký arcibiskup Janu PavluII. v oficiální prosbě o svatořečení). Nešlo snad vždy vysloveně o zlý záměr, spíše o (neomluvitelnou!) přezíravost polského a moravského episkopátu vůči hrstce katolíků z Čech a ještě menší hrstce českomoravských protestantů.  Jestliže i evangelické projevy neprokazovaly vždy pochopení situace ani pokorné přijetí historické viny vlastní konfese (také autor Otevřeného dopisu se slůvkem nezmiňuje. . .), je to druhá strana téže mince. Právě tato všeobecná slepota a zaslepenost ale ukazuje i skutečnou ekumenickou šanci, kterou nám Sarkanderovo svatořečení společně otevírá.

Vidíme totiž právě teď lépe, že .vyhaslá dějinná paradigmata" jsou i bez „rozfoukávání" konzervativci až příliš živá. Prošli jsme jimi, vycházíme z nich, a nepřijdeme sami k sobě ani k .odloučeným" druhým, pokud se k nim nebudeme umět vrátit, znovu je poznat, promyslet a zvážit. Jan Sarkander připomíná nutnost poctivé sebekritické reflexe dějin. Triumfalistickým katolíkům, ukřivděným protestantům. Připomíná, že doba byla jiná, pro nás možná divná, nepochopitelná, ale byla to doba, kterou naše církve prošly a kterou musíme poznat, pochopit, přijmout a zúročit, abychom se mohli dostat dál. Sarkanderovo nebo Lutherovo paradigma je stejně živé či stejně mrtvé jako paradigma Aristotelovo, Ježíšovo či Barthovo. V teologii a v dějinách kultury vůbec neexistují zcela .překonaná" a .mrtvá" paradigmata tak, jako je tomu ve fyzice nebo biologii. Jsme na jedné lodi se svými mrtvými.

Svatý Jan Sarkander ještě není patronem ekumenismu, ale mohl a měl by se jím stát: vedle svatého Jana Husa. Dva katoličtí kněží a mariánští ctitelé, dva zdánlivě zmarněné životy, dva lidé, kteří asi smýšleli zcela jinak než my dnes, ať katolíci nebo evangelíci, radikálové nebo konzervativci. V mnohém nesrovnatelní: vzpurný intelektuál vedle smýkaného človíčka, tvůrce vedle apologety. Ale v poslední životní důslednosti, ve vážnosti k pravdě, v radikálním spolehnutí na Boží milosrdenství tam, kde milosrdenství lidské končí, se sobě snad podobají. Dokud je budeme v našem paradigmatu používat namísto zbraní a bojových zástav, reprodukujeme sice - poněkud jalově - jejich dobově polemický zápal, ale zamlčujeme jejich nadčasově křesťanské poselství. Nejsou to totiž naši svatí, jsou to svatí pro nás.  Kdyby se skutečně evangelíci dokázali v modlitbě postavit na stranu Sarkanderovu (protože Bůh je s mučeným, nikdy s mučiteli) a kdyby katolíci poctivě (ne triumfalisticky a naoko, ne navzdory evangelíkům) přijali Husa za jednoho z velkých svědků vlastní víry (třeba i s výhradou k některým jeho myšlenkám), kdyby všichni přešli od ideologických schémat a předsudků k poznání a odpouštějícímu pochopení, mohlo by se pohoršení a spor změnit v ekumenický pokrok.

A neodhodlají-li se naše církve oficiálně a ve velkém, začněme nazývat věci pravými jmény alespoň privátně a v malém.

Jan Spousta

Psi ať si štěkají, karavana jde dál!

Na Otevřený dopis našim katolíkům reagoval dále čtenář, jehož text skutečně naléhavě vybízí k zamyšlení - věříme, že nejen protestanty. Z delšího dopisu vyjímáme:

Myslím, že odpověď dávají knihy Překročit práh naděje od Jana Pavla II., dále kniha od dominikána Braita Církev a nedávno vyšlá a také stažená kniha od O.P. Mráčka - Příručka církevních dějin. Protiúder: proč byla tato kniha stažena z prodeje a proč se nevydá kniha Církev od Braita?

(. . .)

Kristus zcela jistě založil jedinou Církev a dal jí hierarchické uspořádání, aby v ní byl řád a pořádek. (. . .) A ten, kdo bojuje proti Církvi, je její odpůrce. Dnes tím více děkuji za Církev sv., v které vždy působil, působí a bude působit Duch sv. Tak to řekl Pán Ježíš. To by si měl p. P. Otter uvědomit. A jestliže se nástupce apoštola Petra rozhodne pro to či pro ono, tak to platí. A nikdo nemá právo rozhodovat nebo kritizovat, byť by to byl třebas katolický biskup či kněz. Takto jsem po mnohaletém hledání konečně pochopil smysl a tajemství evangelia a víry. (. . .) Kdo chce kritizovat či zpochybňovat rozhodnutí nástupců Pána Ježíše Krista? Zdali ne antikrist?  (. . .) Vše, co se dnes předhazuje proti Církvi (inkvizice, křížové výpravy, konkvista ap.), je naivní a směšné. A nebezpečné. Inkvizice dobře věděla, čemu chce předejít. (. . .) Někteří horlivci chtějí sami vzít Boží spravedlnost do svých rukou. Je to ale z nadčasového hlediska užitečnější než to, co produkuje socialismus, humanismus, demokracie, osvícenství atd. (. . .) Zamýšlím-li se do hloubky nad problémy protestanta, vezmu zde extrémní případ: byl by schopen evangelický farář P. OTTER se tak hluboce pokořit před Kristem, že by se vzdal všech výhod svého postavení v evangelické církvi a stal se bezvýznamným věřícím pravé Církve, tak, jako to udělal farizeus Šavel?

P. S. dopis našim katolíkům chápu jako štěkání psů na jedoucí KARAVANU!  Nic nového pod sluncem. Vzhledem k pokročilé době by si to soudruzi protestanté měli natočit na magnetofon. Nemuseli by ztrácet drahocenný čas omíláním toho, co už známe, a mohli by raději přemýšlet sami o sobě.  Pokoj Vám!

To jediné, co je na světě pravicové, je Kristova Církev. Ten zbytek jsou samí levičáci. I když o sobě prohlašují, že jsou ti praví.

Kdo máš uši k slyšení, slyš!  napsal Mach P. - Pardubice a ještě jednou P.S. (. . .) .židle" je pouze jedna. V žádném případě evangelická!  Jinými slovy řečeno: psi štěkají, ale KARAVANA jede dál!

TOTUS + TUUS

Na čtenářský dopis z Getseman č. 5, str. 18 jsme dostali následující stanovisko (poznamenáváme, že čtenář se na svůj dopis podepsal, jméno neuvedla redakce Getseman o své vůli):

Několik připomínek k článku "Peníze se zažírají do myšlení"

Rád bych se nepodepsaného čtenáře, z jehož dopisu je článek ocitován, zeptal, jak se mu podařilo zjistit, že se plzeňským saleziánům starost, kde sehnat peníze, zažírá čím dál hlouběji do myšlení. Tato schopnost nahlédnout do myšlení druhého by se totiž mohla velice hodit při práci s mládeží, což je podle mne mnohem náročnější a složitější než shánět peníze na provoz Saleziánského střediska a dostavbu sakristie, farní kanceláře, sálu a sociálního zařízení.

O čem přemýšlí t.č. jediný plzeňský františkán na rozdíl od autora článku nevím, ale schání-li peníze, tak určitě pro obdarování a pomoc bezdomovcům, vězňům a jinak strádajícím, a ne na opravu kláštera. Ostatně jeho majitelem nejsou františkáni, ale plzeňské biskupství, v jehož kompetenci je rozhodnout o využití a opravě této stavby.

Vnímá-li pisatel vývoj církve v současnosti jako mylný, nezdá se mi jako nejlepší řešení (viz první věta v článku) omezit svoji aktivitu v ní. Spíš snad podle svých možností a schopností dělat něco konkrétního pro to, aby se vývoj dal správným směrem. Tedy svou aktivitu zintenzivnit.  V posledním odstavci přesně nechápu pojem mocenské struktury v církvi.  Myslí-li autor nastávajícími zásadními změnami v církvi evangelizační otevření se světu a vyvětrání toho, co je v katolické církvi formální, zvykové, zatuchlé, případně spojené s pocitem nadřazenosti, očekávám spolu s ním totéž, těším se na to a je mi celkem jedno, odkud tyto pozitivní změny přijdou.

Jako užitečné vidím setkání čtenáře se saleziány či františkány k diskuzi nad zmíněnými tématy.

Karel Ženíšek, člen sekulárního františkánského řádu, tajemník Saleziánského střediska mládeže

K článku .Naděje katolictví v zemích českých" (Getsemany 5/95)

Patřím k té generaci, která tento text čte už podruhé v životě. V čase .mlčící církve" provokoval tento (ač ponurý) text - naději! Dnes po 25 letech spíš naopak. Vím, že čtvrt století je v životě církve doba poměrně krátká. Mám ovšem spíš pocit, že se ve svobodě vracíme zpět - do doby před půl stoletím. Navazujeme tam, kde jsme byli kdysi přerušeni. Sice jsme obrátili oltáře čelem k lidu, slovo Boží proniklo do liturgie, máme stálé jáhny a bytové mše. Našili jsme ale nové mitry s moderními vzory a vyleštili berly, které byly uloženy v sakristiích. Od přijímání .pod obojí" se pomalu upouští (i když je v menších společenstvích snadno realizovatelné) a o přijímání .na ruku" u nás žádají jen cizinci. A to jsou věci jen vnější.  Naléváme tak .mladé víno do starých měchů".

Je až absurdní, že je někdy až líto, že dnešní generace nepoznala tu .dusnou nesvobodu", ve které Bonaventura hlásal to, o čem píše a co se, i když v jisté ilegalitě (ovšem jen politické) přesvědčivě provozovalo. Dnes je na příklad mše doma u stolu (v civilu) nebo na chatě už jen výjimkou. Je zajímavé, že třeba při mších na skautských (i jiných) táborech (přes častou snahu udržet vnější formy) působí atmosféra prostředí a intimita společenství daleko intenzivněji než v chrámovém prostoru.

Píše-li se v Getsemanech v úvodu k prorockému textu BB, že .dosud neztratil na aktuálnosti", dodal bych - bohužel.

Nicméně je nutno bez nostalgie konstatovat, že miliony křesťanů na celém světě jen zvolna a jen někde upouštějí od starých forem (naše útěcha?).  Jedním z oblíbených sloganů Ati Mandla bylo: .ecclesia semper reformanda" - zůstává tedy velikou nadějí až tertio millennio adveniente.

P. M.