Eucharistická obnova v evangelické církvi

Jeden z největších teologů ruské exilové církve Bulgakov označil bohoslužebný život pravoslavné církve jako .nebe na zemi", tím vyjádřil to, co všichni zbožní křesťané ve východní církvi prožívají ve svém kultu. Ale i všichni zbožní římští katolíci, kteří pronikli do podstaty liturgie, by bez váhání souhlasili s touto charakteristikou svátostného bohoslužebného života. Dnešního protestanta by však sotva napadlo takto charakterizovat bohoslužebný život své církve, ba mnohý by s poukazem na starozákonní prorockou kritiku kultu takové chápání bohoslužby rozhořčeně odmítl; dialektický teolog by - jako ostatně často ve vztahu ke zbožnosti - mluvil o blasfemické domýšlivosti.  To, že dnešní protestantská bohoslužba téměř vylučuje takovéto slavnostní označení, má hluboký důvod. Chybí jí mystérium, které je středem katolické bohoslužby východní i západní církve - a které bylo středem starocírkevní bohoslužby; nebo přesněji vyjádřeno mysterium, z něhož něco zachránilo luterství reformačního století a do jisté míry i starý kalvinismus, z běžné protestantské bohoslužby dalekosáhle vymizelo. Protože bohoslužba většinou přestala BÝT ŽIVÝM SETKÁNÍM S TAJEMNĚ PŘÍTOMNÝM BOHEM, proto z ní zmizel proud života, proto působí tak suše, pustě, chladně a neživě. Bylo by možné sestavit několik knih, kdybychom chtěli shromáždit všechny hořké nářky nad protestantskou bohoslužbou, vyslovené hlubokými evangelickými křesťany, kteří to v posledních 150 letech cítili.  Je zcela přirozené, že mnozí se k takovéto protestantské bohoslužbě obrátili zády a spokojili se se svým individuálním setkáváním s Bohem, zatímco jiní utekli z neživotných protestantských církví do světlých a života plných prostor římskokatolické, pravoslavné nebo anglokatolické bohoslužby. Paradoxně lze označit protestantskou bohoslužbu jako nejlepší přípravku pro konvertity ke katolictví. Jeden protestantský farář projevil zdravý instinkt, když studentce se silným sklonem k římskému katolictví prostě zakázal chodit na protestantské bohoslužby, aby ji tím udržel v protestantské církví!  Obvyklá protestantská bohoslužba však postrádá nejen přitažlivost pro lidi s bohatým vnitřním životem, ale přímo je odpuzuje a zabíjí v nich něco jemného a něžného. Jedna duchovně hluboká žena řekla kterémusi známému protestantskému faráři, že obvyklá protestantská bohoslužba je nebezpečím pro opravdový náboženský život. Ačkoli to je asi přehnaná formulace, jisté - 42. strana je, že naše běžná protestantská bohoslužba nemůže zpravidla člověku, který hlouběji pronikl do podstaty adorace, modlitby a liturgické bohoslužby, pomoci dále ve vnitřním životě, a často se mu dokonce musí stát zdrojem vnitřní trýzně.

Pocit neuspokojivosti dnešních protestantských bohoslužeb a nutnosti hluboké reformy je v protestantských kruzích velmi rozšířen, a to i tam, kde je vše .katolické" přísně zakázáno. Není málo pokusů odpomoci této nouzi protestantské bohoslužby, a tím získat ty, kdo jsou zklamáni či odpuzeni, zpět do chrámů. Většina těchto pokusů však zůstane stát u vnější úpravy či estetického vylepšování, aniž pronikne k podstatě neštěstí. Jejich nedostatečnost vede ke stále novým experimentům, jejichž množství jen jasně ukazuje rozpaky a bídu, ale nemůže pomoci.

Volání po větší svobodě pro církev je nakonec právě tak bezvýznamné jako opačné volání po omezování církve. Tam, kde chybí skutečný život, tam svoboda nepomůže, a tam, kde život je, nemohou žádná omezení uškodit.