22 tezí ke krizi svátosti smíření

V březnu 1994 byl v Nikolaus-Kolleg na Hl. Berg Andechts pořádán kurz na téma .Jak se vypořádat s vinou - nová orientace". Angažovaná práce - 27 účastníků kurzu (kněží všech věkových kategorií) dospěla k následujícím tezím a otázkám, které chceme předat spolubratřím v biskupské a kněžské službě. Působí nám totiž starost vleklý úpadek svátosti smíření, která je tak důležitá pro člověka a jeho bytí před Bohem. Pokladem těchto tezí jsou pastorační zkušenosti z jihoněmecké oblasti.

I. Skličující zkušenosti se svátostí smíření

1.  Mnohým kněžím dnes připadá, že nemohou zodpovídat za konkrétní zpovědní praxi. Existuje opodstatněná domněnka, že biskupové nejsou informováni o skutečném dění na .zpovědní scéně". Chceme jim, kteří jako první jsou zodpovědni za pastoraci, opět jednou - a to velmi naléhavě - položit na srdce konkrétní svízel se svátostí smíření.

2.  Všeobecně se naříká, že zájem věřících o osobní zpověď klesá. Důvody tohoto vývoje jsou - nikoli neprávem - spatřovány v ochabování lidové zbožnosti mnoha křesťanů. Často se však přehlíží, že tento vývoj je též důsledkem zpovědní praxe a zpovědní výchovy, která z jedněch učinila nedospělé vykonavače rituálu a druhým nepomohla pochopit, oč vlastně při zpovědi jde.

3.  Pokoncilní pokusy pomoci lidem objevit osobní zpověď až na výjimky ztroskotaly. Pastýřské listy na toto téma jsou dobře míněny, ale téměř ničím konkrétně nepohnou.

4.  Přibývá lidí, kteří nemají vědomí vlastní hříšnosti. Tak jsou předmětem vyznání maličkosti jako roztržitá modlitba a zameškaná bohoslužba (.pro nemoc") - zatímco celá oblast zodpovědnosti za sebe sama a zodpovědnosti mezilidské, sociálních vztahů a základních mravních postojů je zcela opomíjena. Praxe pokání spíš skutečnému pokání překáží, než aby sloužila obrácení. V mnoha případech chybí výchova svědomí: jedni nereflektovaně ztotožňují obsah církevní nauky s hlasem svědomí, druzí řeknou svědomí a myslí zvůli, resp. egoistické zájmy.

5.  Prožívaný vnitřní odstup od svátosti pokání, který se může projevit jejím odmítáním stejně jako magickým konáním bez obrácení, je nezřídka zaviněn tím, že se v hlásání i praxi pokání téměř nebo vůbec nemluví o základních otázkách a problémech, které rozhodujím způsobem ovlivňují utváření života. Při výchově svědomí jednotlivce právě toto chybí.

6.  Těžkosti se zpovědí namnoze souvisejí s těžkostmi vyjadřování. Většina lidí není schopna přiměřenými slovy vyznat své viny. Utíkají se k frázím zpovědních zrcadel s jejich zestručňováním, mnohoznačností, fabulistikou. Není snad praxe obrácení v biblickém smyslu následkem církevně-historického vývoje příliš komplikovaná, než aby k ní prostí lidé mohli mít nezaujatý postoj? Také řeč zpovědníka bývá necitlivá a odtržená od skutečnosti.

7.  Zjednodušeně lze říci: Lidé nepřicházejí kvůli obrácení, nýbrž kvůli rozhřešení a s ním souvisejícím pocitem osvobození. Namnoze zůstali dětmi a neochvějně opakují dětské formulky (.mlsal jsem"). Holdují zkrátka duchovnímu materialismu. Je otázka, zda se v těchto lidech na základě zafixované (církevní?) morálky nezredukovalo všechno na dětinskou kazuistiku a zodpovědné vědomí viny (svědomí) se v nich nemohlo vyvinout.  Především je přitom k politování, že církevní výchova k pokání nevede - jak se zdá - k samostatnému, zodpovědnému vypořádání se životem a nedokáže ani zdaleka zpostředkovat obrácení jako proces osvobození k zodpovědnému životnímu postoji před Bohem a lidmi.

8.  V mnoha poutních kostelích je příležitost ke zpovědi paralelně s eucharistickou bohoslužbou - jednak proto, že není k dispozici oddělený prostor, a za druhé, že lidé přicházejí také slavit nedělní bohoslužbu.  Biskupové v souladu s liturgickými předpisy tuto praxi zakázali, ale není známo, že by se někdy pokoušeli tento zákaz prosadit. Změna by zvlášť v poutních chrámech byla těžko uskutečnitelná, i kdyby se daly vytvořit podmínky, v nichž by bylo možné se této paralelní praxi vyhnout.

9.  Mnozí zpovědníci se cítí přetíženi. Těch několik minut, které mají pro jednoho penitenta, nestačí k tomu, aby mu mohli porozumět, natož opravdu lidsky pomoci. Penitenti jsou - i v případě podobných problémů - příliš rozdílní, takže se snadno může stát, že zpovědník hodnotí situaci úplně špatně.

Zejména starší kněží udělují svátost smíření tradičním způsobem (.Vyslechnout zpověď jsem ještě schopen!"). Mnozí pro své stáří (nebo také mládí) nebo pro strukturu (vývoj, zralost) své osobnosti ještě nebo vůbec nejsou schopni dostát kladeným požadavkům. Umění zpovídat je ostatně charisma, které každý nedostane automaticky s kněžským svěcením. Mladší kněží nemají ke konkrétní praxi dostatečný vztah. Starší se vydávají až do vyčerpání a nechtějí ani zdaleka vzít na vědomí, že podléhají sporné rutině. Vymlouvají se na biblickou pravdu: .Duch vane, kde chce" (J 3,8) a nepomyslí, že milost staví na přirozenosti (gratia supponit naturam!).

10.       Dosavadní pokusy o konstruktivní řešení situace často uvázly v polovičatostech (je bezpodmínečně třeba hlubšího, kontinuálnějšího rozboru). Na jedné straně při společném slavení pokání nesmí být u nás udělováno svátostné rozhřešení, na druhé straně převládá nářek nad zřejmým úbytkem ochoty ke zpovědi - ačkoli v pastoračním plánování je známo, že klesající počet zpovědníků by byl totálně přetížen, kdyby chodilo ke zpovědi tolik lidí jako v první polovině našeho století.

Tato církevně-úřední nepoctivost je k zlosti. Mnohé nasvědčuje tomu, že ti zodpovědní v církvi bezpodmínečným hájením sporných tradic a bašt zas jednou prohráli šance budoucnosti - ke škodě věřících a ke škodě poselství o odpuštění hříchů.

II. Co by mohlo pomoci

11.       Slavení pokání se svátostným rozhřešením by bylo .výběrové" (jen pro způsobilé). S výjimkou určitých psychických nemocí resp. dispozice k nim by se od zpovědnice odmítali ti, kteří .pouze" chtějí rozhřešení. Potom by bylo více času pro ty, kteří si prostřednictvím zpovědního rozhovoru skutečně chtějí uvědomit svou situaci; ne pouze pro ty, kdo kvůli těžkému hříchu jsou v přísném smyslu povinni vykonat osobní zpověď. Rozdíl mezi svátostným a nesvátostným rozhřešením je prakticky bezvýznamný - srozumitelný jen teologickým odborníkům. Prostí věřící si s ním nemohou nic počít. Pro ně odpuštění je odpuštění, lhostejno zda svátostné či nikoli.

12.       Když už kající bohoslužby s kolektivním svátostným rozhřešením u nás (kromě Švýcarska) nejsou možné, nemohly by se projektovat modely takových bohoslužeb, při nichž by na společné slavení navazovalo (bez podrobného osobního vyznání) udílení osobního rozhřešení (včetně vzkládání rukou)? Pro nebezpečí mechanistického přístupu by se muselo konkrétně zvážit, jak umožnit lidem vyjádření toho, co hýbe jejich duší; jak by se mohli přiměřeně projevit.

13.       Obce by se měly cíleně učit využívat celou mnohotvárnost pokání. K tomu je nutné vypracovat modely. Zpovědní kostely a poutní místa k tomu nejsou vhodná, ale kooperace farností (např. farnosti a poutního místa) by to mohly zvládnout.

14.       Především na poutních místech by se také měly sbírat zkušenosti s bohoslužbami s různým důrazem (eucharistie s předchozí kající pobožností?), které by pomohly při řešení těchto těžkostí. Bez zodpovědných pokusů se nic nepohne dál!

15.       Při .konkurzních dnech" by na poutních místech měla být přídavně nabídka nejrůznějších poradenských možností (např. poradna pro výchovu, manželská poradna), aniž by se to ovšem dalo snadno zaměňovat. Někde je třeba začít. Začít spolupráci zpovědníků, poradců a terapeutů, z nichž každý přiznává své hranice a společně budou sloužit celkovému zdraví člověka.

16.       Praxe pokání se v průběhu dějin často měnila, protože se přizpůsobovala znamením času a pokoušela se dát co nejpřiměřenější formu životodárnému působení Ducha. Neboť boží odpuštění a jím nově utvářený život je tu pro člověka a ne naopak. Neměla by tedy tato praxe - v otevřenosti vůči tomu, co nám Duch chce říci - i dnes měnit svou podobu a mnohotvárnost?

17.       Pro duchovní správce zpovědních kostelů by měl být závazný - je-li to možné a individuálně žádoucí - .dohled" (supervize) nebo terapeutický doprovod, resp. práce ve skupinách (např. bálintovských). Obecně je třeba klást podstatně větší důraz na další vzdělání, zvyšování kvalifikace a kontinuální výchovu zpovědníků (na péči o růst osobnosti a osobní kompetentnosti; teologicko-spirituální kompetence; kompetence v humanitních vědách i v praktickém životě) a nabízet jim pomoc zaměřenou na zpracování zkušeností a zpětných otázek při zpovědích. Bylo by možné si představit diecézní středisko (.útočiště") pro zpovědí traumatizované penitenty a zpovědníky. Tak by se dalo předem zabránit mnohému pastoračnímu diletantismu a odvrátit škody páchané na svátosti pokání i na zúčastněných lidech.

18.       Leckerému zpovědníkovi by měla být zpovědní jurisdikce vlídně, ale rozhodně odňata. Kdo je vlastně zodpovědný za škody, zaviněné psychicky nezpůsobilými zpovědníky? Kdo odpovídá za oficiálně trpěné praktiky fundamentalistických skupin, které zbavují svéprávnosti duše lidí - zejména též mladých?

19.       Zahraniční kněží, kteří konají zpovědní službu v německých obcích, mají k tomu být připravováni zvláštním způsobem.

20.       V problémových situacích (např. nový sňatek rozvedených) by měla být i ze strany biskupů umožněna schůdná pastorace (srv. např. Pastorační zásady hornorýnských biskupů, k nimž se připojili i další biskupové!). Jednání, které klade nadměrné požadavky na duchovního správce i na dotyčného konkrétního člověka, nikomu neprospěje. Je veřejným tajemstvím, že penitenti s tímto problémem většinou dostávají rozhřešení - proti oficiálnímu ustanovení. Záleží jen na tom, kterého zpovědníka vyhledají. Nepoškozujeme trvale touto dvojí strategií věrohodnost církve? Toto je také jedna z nesnází zejména mladých kněží!

21.       Biskupové jako nejvyšší pastýři s nejzazší zodpovědností by se asi tu a tam měli sami posadit do zpovědnice (pokud možno na poutních místech), ne kvůli senzaci, ale aby si udělali obrázek o tom, co se zde děje.

22.       Duch boží vane, kde chce. Dovolme si znovu uvážit, zda praxe tzv. laických zpovědí, jak je známe z dřívějších staletí, by nemohla být pokládána za svátostné dění.

Pořadatelé kurzu: Dr. Georg Beirer, Bamberk; P. Benedikt Grimm OFM, Vierzehnheiligen, Prof. Dr. Karl Schlemmer, Pasov.  Z .Anzeiger für die Seelsorge" 2/1995 přeložila Zdeňka Munzarová.