Orientace

Z odstavce "NĚKTERÉ TYPY JEŽÍŠOVÝCH SOUČASNÍKŮ"

Žádná z novozákonních knih neposkytuje dost materiálu k rekonstrukci skutečných personálních profilů apoštolů nebo jejich protivníků, ba ani Ježíše samotného. Nikdo to tenkrát nepovažoval za užitečné. Také my se vzdáme pokušení doplňovat psychologií to, co v textech chybí. Jde nám přece o výzvu textu samého, a ze všech výzev tam obsažených jen o tu výzvu, na kterou se sluší odpovědět vírou, zbožností, spravedlností.

Univerzalitu Ježíšovy koncepce a zároveň i specificky novozákonní reinterpretaci zbožnosti v praxi může přiblížit dvojice ideologů mladé církve, Jakub a Pavel. Marie Josefova osvětlí ideál zbožnosti maličkých. Problém hranic lidské proměny smýšlení vstříc víře prosvětlí Nikodém a Marie z Magdaly; charakter novozákonní služby a spravedlnosti v obci napoví konfrontace Petra, Štěpána a Šimona Mága.

Jakub a Pavel

Je jistě překvapující, že prvým biskupem jeruzalémské obce se nestává nikdo z intimních přátel Ježíše, ba ani některý ze Dvanácti, ale .bratr Páně" Jakub. Zpočátku hrál v Jeruzalémě významnou úlohu Petr (srov. Sk 1,15; 2,14; 3, 6-12; 4,8; 5, 3-29), kupodivu nikoli však roli vládnoucí. Prvým obcím vládl nejprve sám Jahve. Sbor starších měl jinou úlohu než vládnout.  Petr byl spíš mluvčím a možná i rozhodčím ostatních, podílejících se na dění neméně aktivně. Atmosféra očekávání brzkého konce ostatně nevyžadovala ani osvědčený úřad dohližitelů (episkopoi), který už fungoval v Kumráně.  Každé čerstvě reformní hnutí obrácených žije napřed ze svého nadšení, instituci nepostrádá, a proto nebuduje. To ovšem neznamená, že nemá nebo neuznává autoritu. Petr byl takovou uznávanou rozhodující autoritou.  Jak ukazují Skutky i Pavlovy listy, uvnitř .demokratického" společenství brzy vynikají autoritativní typy. V Jeruzalémě to byl právě Jakub, .bratr Pána", tj. příbuzný Ježíšův (srov. Sk 12,18; 15,13; 21,17; 1 K 15,7; Ga 2,9; 1 K 4, 15-21; 5, 3-5; 7,17). Pavel v tom ostatně vidí Boží vedení (srov.  Ef 4,11) a respektuje Jakuba jako toho, kdo může veřejně (tj. pro církev závazně) verifikovat správnost Pavlova hlásání, třebaže Pavel sám .evangelium přijal přímo od Krista" (Ga 2). Verifikace se ovšem neopírala o jakési Jakubovy .pravomoci", ale o přesvědčení, že správné evangelium sjednocuje, totiž v jediném Duchu (srov. Pavlovu poznámku v Ga 2, 6-9). Nesmíme zapomenout, že konvertitou z židovské starozákonní mentality, ba přímo z víceméně militantního judaismu byl nejen bývalý farizeus Šavel (sám se judaistou označuje v Ga 1,13), ale i bratr Páně Jakub: evangelium o něm zaznamenalo, že za života Nazaretského nepatřil ani k apoštolům, ani k věřícím v Ježíše jako Krista (srov. J 7, 1-9), ba že by se nepohodlného člena své rodiny rád zbavil (srov. rodinnou pozici Jeremjášovu!). K obratu v obou tedy došlo patrně až po vzkříšení Páně (1 K 15,7).

Sledovat další osobní vztahy těchto dvou obrácených je velice poučné. Tím spíš, že v leckterém z nás, snad ve všech, vězí větší či menší část jejich judaistické minulosti, možná dokonce jako ideál. . .

Pro všechny generace křesťanů je však poučné, jak se tito dva velikáni vyrovnali se svou minulostí, resp. světovým názorem. Neboť judaismus byl uprostřed ostatních Židů speciálním světovým názorem, nejen typem teologie.  Nebyl ostatně názorem špatným, proto poslouží dobře i k osvětlení stěžejního problému všech těchto našich úvah nad obrácením - tentokrát nad obrácením z dobrého do ještě lepšího.

Judaismus se horlivě opíral o ideologii Ezdrášovy reformy, která mimo jiné požadovala drastické oddělení Žida od všech ostatních gój (např. nařídila rozvod víc než sta zákonně uzavřených manželství, ve jménu etnické ryzosti žádala zapudit manželky i děti, pokud neuměly prokázat izraelský původ, vyhnat také míšence - srov. Ezd 10) a doslovné zachovávání Zákona. Proto se ortodoxní judaisté raději vůbec nestýkali se Židy mluvícími řecky a tím méně se Samaritány. Nestýkat znamenalo především společně s nimi nestolovat, protože nedůvěřovali v dostatečnost péče jejich kuchyní o kultickou čistotu (košer zabití zvířete, vnější omytí nádob atd.). Aby mohli zachovat sabbat (mimo jiné max. tisíc kroků souvisle), odmítali vojenskou službu a veřejné hry v amfiteátrech a gymnasiích jim byly ohavností. Tomu všemu se říkalo .neposkvrnit se tímto světem" (srov. Jk 1,27; 4,4).

(. . .)

Ježíš judaismus často kritizoval (na farizejích i na zákonících). Jestliže tedy dva z oddaných stoupenců judaismu, Pavel a Jakub, patří k sloupům mladé církve, muselo u nich obou dojít k velikému obrácení. Tím zajímavější náměty k přemýšlení jejich konverze poskytuje, protože oba se ve své křesťanské existenci zcela zásadně rozrůznili.

Jakub neslevil z ničeho, čemu dosud věřil jako správnému (srov. Jk 4,11).  Žádá to i nadále od všech, kteří svým židovským původem patří k Lidu (srov. Sk 15, 4-21). Nové, obrácené je na něm zvnitřnění. Přemýšlí, co asi může být smyslem toho kterého činu. Nezajímá ho už pouze, že obřízky je třeba. Ptá se, k čemu. A dojde třeba k tomu, že Bůh chce získat vedle vyvoleného ještě další lid; jestliže pak způsob k tomu určuje právě Bůh, může Jakub souhlasit i s Pavlem (Ga 2,9).

Tato přemýšlivost, zvnitřnění téměř ve všem ještě zcela důsledného farizeje, oblíbeného jak židokřesťany, tak neobrácenými helénisty i judaisty, vysloužila Jakubovi přezdívku .Spravedlivý". Z toho smíme usuzovat, že nakonec dokázal překlenout svou ideologii moudrostí kříže.

Ukázka z knihy K. Kleina Orientace, kterou právě vydává nakladatelství Síť

Všimneme si zde jen několika stránek společenského života - těch, které interpersonální vztahy nejčastěji otravují, vyčerpávají či vůbec znemožňují.  Žárlivost způsobí leckterou trpkou chvíli člověka. Tento komplex patří k nejstarším vrstvám lidskosti, k fylogenetickému dědictví osoby. Snad proto je tak nevyhubitelná. Pokud ji někdo v sobě zažije, nebude s ní nikdy zcela hotov, neuspěje racionalizací či únikem, tím méně regresí či represí. Žárlivosti je třeba čelit všemi prostředky, jinak připraví člověka o zbytky duševní rovnováhy a nakonec i o zdraví.

Žárlivost skutečně tkví hluboko v genetických dějinách osoby už od dob, kdy člověk žil v tlupách. Právě žárlivost rozhodovala o skutečné hierarchii tlupy. Pořadí v uspokojování pudových potřeb určovala schopnost zahnat skutečné či domnělé konkurenty, anebo aspoň co největší jejich počet, a zároveň rozumně zvážit, kdy je třeba ustoupit silnějšímu. Žárlivost tedy mobilizovala energii osoby k radikálnímu sebeuplatnění. V životě lidí hraje patrně dodnes základní roli v sexuálně motivovaných akcích (a těch je největší část). Uplatní se však analogicky i tam, kde jde o úspěch vazeb duchovních, o společenské ocenění atd., tedy v boji o pozici a s ní spojený statut.

Levi studoval žárlivé chování zvířat; soudí, že žárlivost patří k archetypům rozhodujícím o hierarchii tlupy. Pořadí v tlupě nebo smečce určovala právě schopnost zahnat skutečné či potenciální soky, aspoň co nejvíce z těchto soků. A ovšem včas ustoupit prokazatelně schopnějšímu. V životě lidí tvoří patrně součást strategie pohlavní konkurence. Může však být využita i v jiných konkurujících oblastech, vždy v té, která je společensky nebo osobně ceněna nejvíc (i to lze pozorovat u zvířat; pes např. žárlí na laskání svého pána věnované jinému psu, zvířeti, ba i člověku).

Ani prastarý původ žárlivosti, této spolupoutnice mnohých už od dětství, však nemůže zastřít fakt, že žárlivost je neklamným znamením komplexu méněcennosti - tělesné, duševní, společenské. Je totiž znamením strachu z konfrontace sil. Proto se také snaží nedopustit, aby byl konkurent hodnocen v čemkoli žádoucím výše, než poskytuje žárlícímu společenský statut.  Není v silách člověka žárlivost zcela zlikvidovat, koření totiž hluboko v nevědomí, vědomí zpracovává jen výsledky tohoto jedovatého dění. Pro každého neúspěšně žárlícího je takový neléčený konflikt vysilující. (. . .) Existuje ovšem také obecně známý postoj, který bere žárlivosti jakýkoli smysl: Kdo je tu opravdu pro druhé (srov. Mt 20,28), tomu konkurence nevadí a nemusí se proto na ni ohlížet; to kupodivu .pochopí" i jeho nevědomí. Obtíž je v tom, že jen málokdo se odhodlá k této radikální formě eucharistie (tj.  sebevydání za druhé pro slávu Boží). Jinak řečeno, problém takové účinné obrany proti žárlivosti je uvěřit takové proexistenci i v hlubinách vlastního srdce. To je ochotno vždy jen málo z mnohých věřících.