Malý kurz teologie obce
V tomto pastorálně teologickém kurzu jsme od počátku
zdůrazňovali, že církev - na konkrétním místě obec - může své poslání naplnit
pouze jako celek. Mohlo by se zdát, že v této koncepci zdůrazňující
povolání a zodpovědnost všech pokřtěných nezbyde již žádné speciální poslání
odpovídající tradičnímu církevnímu ministeriu, ordinované službě. Skutečně
nelze nevidět krizi sebepojetí u duchovních, zejména v katolické církvi v pokoncilní
době. Stojíme uprostřed procesu, který je v pohybu a nedovoluje ještě
utvořit si hotové stanovisko, třebaže o zkratová tvrzení není nouze. Je
evidentní, že tento proces směřuje od toho, čemu se v katolictví říká
klerikalismus a v evangelických církvích .systém jednoho muže" k ocenění
darů Ducha daných všem věřícím pro budování obce. Je též velmi pravděpodobné,
že tento proces už dosáhl svého vrcholu a začíná korigovat vlastní výstřelky. Zastavme se nejprve u obou krajních pólů,
klerikálního a charismatického. Klerikalismus
s jeho protestantskými obdobami nelze překonat, pokud jej nepochopíme. V Novém
zákoně je laos i kleros (1 P 5,3) označením obce.
S masovým náborem pohanů do církve po Konstantinovi se
pojem laos vztáhl na masy lidu a klérus na ty, kdo věděli, oč jde.
Zpočátku nešlo o konflikt, Boží lid byl klérem brán vážně, např. Cyprián vidí
ve volbě biskupa lidem znamení, že biskup je vyvolen i Bohem. (Stejně vážně
hájí volbu biskupa lidem i Didaché, 1. Klement, Hippolyt, Ambrož,
papežové Celestin I. a Lev I., nejde tedy
o .moderní blud"). Konfliktním se tento vztah stal v bojích o investituru.
Aniž bychom se podrobně zabývali dalším vývojem tohoto vztahu, můžeme říci, že
dnes, kdy církev přestala být církví lidovou, pozbylo i toto rozdělení svou
sociologickou funkci. Co se týče charismatické koncepce, ani ta ve skutečnosti
ministerium nevylučuje, ale předpokládá, nemá-li se zvrhnout v chaos.
Pokud obcí myslíme obec farní, je postavení církevního
služebníka v ní dáno řády příslušné církve. Praxe ukazuje, že to nevylučuje velmi
rozdílnou realizaci, relativizující i konfesní rozdíly. Budiž zde též upozorněno
na skrytý klerikalismus bohatých západních církví, které doplnily celibátem
zdecimované kněžstvo laickými pracovníky, aniž by se tím obce
odklerikalizovaly, protože základní model kněz-objekt pastorace byl jen
pozměněn náhradou kněze za experta. V době nedostatku kněží má církev na
Západě paradoxně tolik placených pracovníků, jako nikdy v minulosti.
Protože se však mohou uplatnit jen v rámci již přežitého modelu, je
účinnost jejich práce nízká. Nás však
budou více zajímat modely, které směřují k realizaci církve jako Božího
lidu. Ty se zatím - mnohdy jistě problematickým způsobem - realizují spíše v různých
společenstvích a základních obcích. Zde lze proti sobě postavit dva modely.
První z nich je realizován v řadě obcí na Západě. Tyto obce, nakolik tomu lze od nás porozumět,
jsou často radikálně laické, až po laické předsednictví při eucharistii (tj.
něco, před čím nakonec couvla i praxe reformačních církví). E. Schillebeeckx,
který se zaměřuje na sledování těchto obcí, tvrdí, že vinu na tomto stavu nese
tzv. oficiální církev:
Otázku Jak je možné, že laik vede eucharistii? obrací v otázku
Jak je možné, že církev neudělí svěcení někomu, kdo fakticky je představeným
obce? Obranný ráz Schillebeeckxovy
argumentace však naznačuje, že si je vědom, že zde něco není v pořádku.
Opačný model se vytvořil v zemích komunistického
bloku. Protože jak praxe, tak i její teologická reflexe ukazují, že je to model
perspektivní nejen pro naše prostředí a pro určitou situaci, ale obecně pro
dnešní církev, je třeba jej podrobit hlubšímu studiu, než je zde možné. Je však
jisté, že zdejší společenství viděla přítomnost kněze ve svém středu jako
pozitivní, ať už šlo o kněze, který s daným společenstvím žil a předsedal
při eucharistii, nebo z bezpečnostních důvodů slavil eucharistii sice v jiném
než vlastním společenství, ale nicméně se zkušeností společenství téhož typu. V prvním
nadšení ze svobody se mnozí domnívali, že šlo o věc už překonanou, nyní přichází
renezance těchto společenství jakožto formy, která se ukázala jak pastoračně, tak
misijně jako optimální. S tím se rýsuje problém vhodných kněží pro tato
společenství, který oficiální místa nechtějí vidět, čímž eventuálně startují
vývoj západního, laického typu. Pokusy pozvat do těchto společenství farního
kněze vedly zpravidla k oboustranně nepříjemným zážitkům, stejně jako
pozvání těchto kněží k vystoupení na půdě necírkevní. Československý model kněze, který má rodinu a
civilní zaměstnání, je zřejmě účinnou alternativou k západnímu a již i
českému antiklerikalismu. Nepochybuji, že
by určití lidé dokázali proti tomuto tvrzení přesvědčivě argumentovat, co však
nedokážou, je přivést tyto lidi do kostela.
Služba malému společenství a intenzivní život v něm
před zraky druhých i s nezastřenými vlastními chybami a nedostatky
samozřejmě předpokládá jiný typ kněze než ten, který byl založen na distanci a
určitých iluzích o jeho kvalitách a na ukládání břemen, které sám nemusí nést.
To vůbec není kněžství na škodu. Odpadne-li totiž toto všechno, je-li kněz ve
všem jako ostatní a zastupitelný, vynikne konečně lépe to, v čem stejný
jako ostatní a nezastupitelný není, a to je nemalý teologický a duchovní zisk,
který mu ve skrytosti mnozí důležití, neomylní a nenahraditelní kolegové na
viditelných postech mohou jen závidět. Rozdíl popř. protiklad mezi oběma typy pastorace
neznamená samozřejmě alternativu, protože oba typy práce jsou pro dnešní církev
potřebné. Protože jeden z obou typů je dnes v ohrožení či likvidaci,
zaměřili jsme se jednostranně na jeho obranu.
Jako inspirující sen se nám může jevit praxe evangelického společenství Johannesbruderschaft,
usilujícího ve svém rámci realizovat starocírkevní praxi, a tím se stát jakýmsi
podobenstvím pro ekumenu. Toto společenství čítá asi sto členů. V čele je
tzv. apoštolský představený, tj. biskup svěcený v apoštolské posloupnosti
jedné orientální církve. Kolem sebe má presbyterium kněží, s nimiž koná
bohoslužbu, a dále jáhny a především (svěcené) jáhenky. Udělují se zde však i
tzv. nižší svěcení, protože jde o služby pro život obce potřebné. A konečně
jsou i zde lidé jakožto tzv. laici, tj. ti, kdo zatím necítí volání ke
konkrétní službě v obci, a vedle řádných členů se mohou účastnit života
společenství i lidé hledající. Společenství je řízeno kapitulou, v níž
jsou zástupci všech uvedených skupin členů. Je zde tedy realizován ideál shody
struktury organizační a bohoslužebné. Z tohoto modelu je patrné, že obec
je strukturovaná nejen charismaty, ale i službami. Přechod mezi ordinovanými a neordinovanými
zde není ostrý, ale postupný. (Společenství
se ovšem schází jen několikrát ročně.) Církvím se tak připomíná hierarchická
struktura, která není od obce odcizená, ale plně jí slouží.
Poslední komentáře