Napětí mezi přikázáními Boha Vykupitele a přikázáními Boha Stvořitele

Nové přikázání je založeno na Boží záchraně člověka ze soudu. Přichází současně s evangeliem a žádá sebeobětování v lásce. Přikázání Stvořitelova přicházejí v sebezjevení Stvořitele všem lidem a žádají od nich, aby se angažovali pro zachování všeho lidského života a zkrocení zla spravedlivou mocí.Přitom je třeba rozlišovat spravedlnost v lidském soužití od spravedlnosti Boží, která se věřícím udílí v evangeliu.

Podobně jako ve SZ jsou přikázání Stvořitele a Uchovatele pojata i do novozákonních napomenutí. Např. v horském kázání je převzato jako Ježíšovo shrnutí Zákona a proroků pravidlo známé mnoha národům: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi (Mt 7,12). Mezi napomenutí novozákonních listů jsou pojaty mnohé etické pokyny, rozšířené v židovskohelénském světě a v helénské populární filozofii. Platí to např.  o katalozích ctností a neřestí, přičemž Pavel předpokládá, že Boží zákon je napsán do srdce všech lidí (Ř 2,15). Jen odtud má smysl napomenutí křesťanům, že mají vést takový život, aby neměli u nekřesťanů špatnou pověst.  I pohanská politická moc je v novozákonních napomenutích několikrát výslovně uznána za Bohem zřízenou moc a požaduje se poslušnost vůči ní.  Stejně jako převzetí kanaanejských právních řádů do SZ bylo i převzetí etických norem helénistického světa mezi novozákonní napomenutí kritickým aktem. Všelidsky platné požadavky Boha Stvořitele byly zbaveny deformací, které je postihly v důsledku přizpůsobení lidským žádostem sebespravedlnosti.  Pavel např. ostře odmítl homosexuální styk (Ř 1,26), ačkoliv helénistický svět proti němu mnoho nenamítal. Ani ve výpovědích o uznání pohanské politické moci jako Božího zřízení (Ř 13, 1-7) nechybí kritický moment.  Vždyť měřítkem, jemuž jednání světské moci podléhá, je rozlišování dobrého a zlého.

Současně je však vztah mezi novým přikázáním a přikázáními Stvořitelovými jiný než mezi ním a SZ. Starozákonní zákon byl založen na Božím vysvobození Izraele z Egypta a na zaslíbení pozemské země a zachování v ní. Nové přikázání však má základ v příchodu budoucí Boží vlády, která není z tohoto světa, ale bude tento svět soudit a přinese nové stvoření.  Jinými slovy: Základem nového přikázání je vyvýšení ukřižovaného Krista, jemuž je předána moc nade vším a který prosadí a uskuteční Boží království.  Zatímco izraelské putování do zaslíbené země provázely války, stal se příchod Boží moci v utrpení bezbranného Krista. Zatímco Izrael hájil svou existenci pouze stále novými krvavými válkami, začíná Boží vláda bezmocí, bude naplněna bez použití lidské síly a ukončí všechny války.  To znamená, že v novozákonních napomenutích nejde pouze o kritický výběr z toho, co Bůh Stvořitel žádá od všech lidí a co oni nepochopili nebo zneužili. Je zde naopak zřetelné napětí mezi příkazem k zachování života a novým přikázáním. Vždyť v prvním jde o zachování tohoto světa, kdežto druhé vychází z budoucího konce světa. Tento protiklad je zásadnější než - 50. strana protiklad mezi Izraelem a právními řády a kultem jeho okolí. Zde stojí proti všem pozemským královstvím království, které není z tohoto světa, ale vtrhne do všech pozemských království a přivodí jejich konec. Teprve na základě Ježíšova kříže a vzkříšení je poznatelná hloubka nepřátelství tohoto světa vůči Bohu a nezměrnost paradoxie toho, že Bůh uchovává svět i přes jeho nepřátelství a propadlost soudu. Proto věřícím v Krista platí dvojí Boží přikázání. Již dříve platná přikázání Stvořitelova a nové přikázání Vykupitele.  Až do konce světa budou platiti obě přikázání. Vždyť tentýž Bůh stvořil i vykoupil svět. Víra v Krista poznává, že trpělivost Boha Stvořitele už byla určována láskou, která se pak zjevila v Ježíši Kristu, a že Boží utrpení působené lidstvem nebylo omezeno na Kristův kříž, ale začalo už dávno snášením lidského nepřátelství. Obě přikázání se však nekryjí, ale je mezi nimi napětí.

Na jedné straně platí křesťanům jako všem ostatním lidem přikázání Boha Stvořitele a Uchovatele. Se všemi ostatními nesou zodpovědnost za zachování bližních, věřících i nevěřících. Nemodlí se pouze za denní chléb a pokojný život pro křesťany, ale za chléb a pokoj pro lidstvo, a nezápasí aktivně pouze o sebezáchovu, ale o ukojení hladu a odstranění nespravedlnosti a nepokoje v celém lidstvu. To současně znamená odpovědnost za správné užívání politické moci. Tato odpovědnost nemůže být omezena pouze na poslušnost existujícímu politickému zřízení. Již ve vázanosti této poslušnosti na dobro přikázané Bohem je obsažen příkaz neposlušnosti politickým zřízením, která se protiví Bohu a tím i odpovědnost za správné užívání politické moci.  Na druhé straně však věřícím platí Ježíšova přikázání, jak jsou shrnuta zvláště v Kázání na hoře - přikázání, jimiž jsou křesťané vyňati ze samozřejmosti, s níž se jinak užívá světských právních řádů a politické moci pro zachování vlastního života. Poté, co Ježíš povolal své učedníky z jejich rodin, povolání a statků k následování - tj. z toho, co Bůh Stvořitel a Uchovatel poskytoval a chránil -, je i pro křesťany navždy otřesena samozřejmost, s níž se člověk zajišťuje ve světských řádech. Proti právu na vlastnictví stojí Ježíšův požadavek: .Kdo tě prosí, tomu dej." (Mt 5,42) Proti právu na sebeobranu stojí Ježíšovo přikázání neodporovat zlu: .Kdo tě uhodí do pravé tváře, tomu nastav i druhou." (Mt 5,39) V Ježíšově chování ani v jeho pokynech učedníkům nenajdeme žádné instrukce pro užívání moci, kterou dal Bůh politickým mocnostem a také Izraeli k sebezáchově. Naopak poslušnost vůči novému přikázání se nakonec děje zřeknutím sebezachování, totiž v bezbranné sebeoběti lásky. Zatímco Stvořitelova přikázání jsou základem - 51. strana právních řádů chránících život, manželství, rodinu, práci a majetek, nové přikázání lásky přineslo do lidského soužití velmi neregulérní moment.  Proto je věřící přikázáními Boha Vykupitele a Stvořitele postaven před dvě protikladné otázky:

Nestane se spásná zvěst o ukřižovaném Kristu nevěrohodnou, není-li zvěstována právě tak bezbranně, jako se nechal Ježíš bezbranně a bez odporu vést na kříž? Není křesťanům i v dobách pronásledování zakázáno sáhnout pro svou záchranu k násilí?

A na druhé straně: nezíská zlo na světě převahu, nebudou-li se křesťané podílet na spravedlivém užívání politické moci ke spoutání zla a nebudou-li pomáhat utiskovaným v jejich zápase proti utlačovatelům?  Celými dějinami církve se v nejrůznějších variacích táhnou pokusy odstranit anebo oslabit rozdíl mezi přikázáními k zachování života a novým přikázáním.  Jejich určitá harmonizace začala už v etických instrukcích pozdních novozákonních listů. V jejich napomenutích pro vztah muže a ženy, dětí a rodičů, otroků a pánů, a pro vztah k politické moci neznějí ani Ježíšovy radikální požadavky opustit všechno kvůli následování, i ženu a rodinu, ani závazek ke změně nespravedlivých sociálních a politických řádů. Děly se i pokusy o překonání napětí mezi oběma přikázáními jednostranným zdůrazněním jednoho a odpovídajícím oslabením druhého. To se dělo na jedné straně užíváním politické moci nejen k zachování lidského života v nejširším smyslu, ale i k zachování a šíření církve. Na druhé straně tomu odpovídala asketická hnutí, která chtěla hájit neomezenou platnost nového přikázání, odmítala proto užívání násilí a přenechala politickou moc více méně jí samotné.

Avšak přes všechna oslabování a harmonizace se nakonec vždy prosadil elementární rozpor mezi přikázáními Boha Stvořitele a Boha Vykupitele.  Neodstranila jej ani institucionalizace světských a duchovních povolání a úřadů. Protože každému člověku, jak držiteli politické moci, tak od světa odvrácenému asketovi, platí obě přikázání. I odmítnutí politické odpovědnosti je rozhodnutí s politickými důsledky. Rozhodující je, aby v křesťanstvu zůstalo stále živé vědomí napětí mezi těmito Božími požadavky. To, že se obě přikázání nekryjí, staví věřícího ve zvláštní míře před rozhodnutí. Současná platnost obou těchto navzájem se neshodujících přikázání nevytyčuje cestu konkrétní poslušnosti, ale ukládá ji křesťanovu rozhodnutí. To nemůže být odňato logickými dedukcemi z obou přikázání, ale musí je stále znovu zvažovat a uskutečňovat v historické odpovědnosti k oběma přikázáním.

Při tomto rozhodování je třeba zvláště zvážit následující hlediska:a/ Napětí mezi přikázáními Stvořitele a novým přikázáním není nadčasová dialektika, ale je charakterizováno tendencí Božího řízení světa k uskutečnění Božího království a tím ke konci světa. Rozhodování věřících mezi těmito přikázáními je tedy rozhodováním v tomto světě vstříc přicházejícímu Pánu.  Přítomné rozhodnutí má určovat především očekávání Přicházejícího a vzpomínka na jeho historický čin spásy.  b/ Protože zachování světa má svou příčinu v téže Boží lásce jako spasení v Kristu, nelze užívání politické moci oddělit od přikázání lásky. Ochrana, soud a trestání se sice dějí jinými prostředky, než jaké požaduje Ježíšův příkaz neodporovat zlému. Vykonávání politické moci křesťany však má sloužit především blahu jejich bližních, nikoli jejich sebezáchově. Přitom se má Boží láska projevit mírným a trpělivým užíváním moci, pamatujícím i na dobro a spásu toho, kdo poruší zákon.  c/ To, že cestu poslušnosti je třeba stále znovu hledat v proměnách sociálních a politických událostí mezi oběma Božími přikázáními, neznamená, že by křesťanská etika byla jen formální etika, žádající poslušnost vůči Bohu a neříkající, v čem tato poslušnost spočívá. Protože přikázání Stvořitele i Vykupitele jsou dána v obsahově určitých příkazech a zákazech, je to jistě materiální etika. Není ovšem možné udělat z ní uzavřený materiální systém, z něhož by bylo lze odvodit komplexní kazuistiku, v níž by byla do podrobností stanovena Bohem přikázaná rozhodnutí. V novozákonních spisech se sice příležitostně nacházejí náběhy ke kazuistickému výkladu Božích přikázání, jako např. údaje o výjimkách z Ježíšova absolutního zákazu rozvodu v dodatku Mt 5,32 .kromě případu smilstva" a v pavlovských vysvětlivkách 1 K 7, 12-16 o manželství mezi křesťany a pohany. Ale takovéto údaje jsou ve srovnání se SZ v novozákonních spisech nápadně řídké.  Stejně snadno, jako lze zásadně vymezit vztah mezi Božím království a Božím řízením světa, jakož i Kristovým královstvím a Kristovým kralováním nade vším, lze snadno zásadně vymezit vztah mezi novým přikázáním a přikázáními Stvořitele a Uchovatele. Jinou otázkou však je konkrétní historická poslušnost. (ED 456-459) přeložil -jv-Edmund Schlink (1903-1984), studium přírodních věd a teologie, docentem v Bethelu, farář v Bielefeldu, vedoucí westfálského kazatelského semináře, vedoucí představitel Vyznávající církve v Hessensku a Vestfálsku, 1946 profesor teologie v Heidelbergu, ředitel ekumenického institutu tamní university, oficiální delegát Evangelické církve Německa na II. vatikánském koncilu, člen a později evangelický představitel katol.-evang. pracovního kruhu v Německu.  Významně se podílel na teologické práci SRC v šedesátých letech.  Jeho strukturální hledisko umožňuje nově ocenit teologický přínos různých církví. V teologii vycházel z Kristova aktuálního jednání dnes a očekávání Kristova příchodu. Dobrým úvodem do jeho myšlení je sborník přednášek Der kommende Christus und die kirchlichen Traditionen, Göttingen 1961.  Spoluvydavetel Kerygma und Dogma a Oekumenische Rundschau. Účastník konferencí SRC v Amsterodamu, Evanstonu, New Delhi.