Promluva Jacquese Gaillota při jeho odchodu z Évreux

Když jsem k vám před dvanácti lety přišel, katedrála svou velikostí stačila, aby se do ní shromáždění křesťané vešli. V okamžiku, kdy vás opouštím, nemůže katedrála již pojmout ty, kteří přišli z daleka. Velké množství lidí stojí venku, věřící spolu s nevěřícími. Děkuji i těm, kdo nevěří a přišli. Kritickou pozornost nevěřících nelze usmlouvat. Udržuje vědomí křesťanů bdělé pro evangelium. Těšíme se z mnohostrannosti našeho setkání. Potřebujeme se navzájem, abychom mohli žít tvůrčím způsobem. (. . .) Nemějte v sobě nenávist. Ať ve vás není násilí. Lidské srdce není stvořeno k tomu, aby nenávidělo. Stačí, že Bůh je zarmoucen, když je v Japonsku zemětřesení, když se v Čečensku lidé vraždí, když nočními předměstími bloumají mladí lidé bez práce. Neplačte! Tento den je dnem svátku a radosti.  Vlna důvěry a solidarity, kterou nejrůznější lidé vyprovokovali, se stala příslibem naděje. Událost, ke které došlo, odhalila hluboká očekávání, existující ve společnosti stejně jako v církvi. Čekání na svobodu slova, na právo na odlišnost, na respektování hodnoty jednotlivce, na demokracii.  Tyto hodnoty mnozí podporují a očekávají, zatímco odpovědní často jednají, aniž by brali zřetel na člověka. Apoštol Pavel vyzývá každého, aby přijal svůj díl zodpovědnosti.

Kristovo tělo není dokonalé, pokud existují bariéry mezi lidmi nebo dokonce mezi křesťany, pokud všichni, kdo jsou posilováni jedním Duchem, nedojdou pravého ocenění v bratrské lásce. Kristovo tělo, které v tomto okamžiku tvoříte, je místem soucítění a především sdílení. Když trpí jeden člen, sdílejí jeho utrpení všichni členové. Když je jeden poctěn, všichni se radují.  Všichni zde shromáždění, vy dáváte Božímu lidu budoucnost. Vy jste Kristovým tělem. Každý svým dílem jsme částí tohoto těla. Je za něj zodpovědný každý na svém místě. A tato zodpovědnost Božího lidu je posláním člověka. Lukášovo evangelium nás upomíná, že je to Kristovo poslání, a toto poslání přichází od Boha. Toto poslání nikdo nevlastní, ani jej nikdo nemůže zabavit. Každý pokřtěný je nositelem tohoto poslání ve společenství svatého Ducha.

To, co jsem s vámi zažil v diecézi Évreux, co jsem zažil i na jiných místech při různých příležitostech a za různých okolností, mi zřetelně ukazuje, že tato Kristova slova jsou jedinou cestou zvěstování. Každá křesťanka, každý - 62. strana křesťan, každé společenství, každá církev, která nemá jako prioritu člověka v nouzi, nemá šanci, že jí bude nasloucháno jako poslu radostné zvěsti.  Žádný člověk, žádné společenství, žádná církev, která se nejprve a především nechová sestersky a bratrsky ke každému člověku, nemůže najít cestu k jeho srdci, k onomu tajemnému místu, které přijímá radostnou zvěst.  Co se mne týče, ve společenství s církví budu pokračovat na své cestě, abych chudým zvěstoval radostnou zvěst.

Evangelium je poselstvím svobody a lásky. Zvěstovat Boha v dnešní době znamená bránit svobodu člověka. Svoboda být opravdově člověkem rovněž znamená žít solidaritou a především být hlasem těch, kteří žádný hlas nemají.

Nalézáme sami sebe v Ježíši, který je vyloučený. Paradoxním způsobem je to on, v němž se otevírá budoucnost, vkořeněná do naděje. Církev musí být církví vyloučených a nikoli tou, která vylučuje. Kristus na svém těle zakusil tuto cestu, cestu opuštěnosti, nespravedlivého odsouzení, vyloučení. Cesta vzkříšení, při níž se otevřely široce do světa brány naděje, přináší hodiny radosti, něhy, pokoje, nepřemožitelné naděje.

Vlna důvěry a solidarity, která se dnes vytvořila, se nesmí zhroutit. Nemůžeme zůstat stát se zkříženýma rukama. Když se lid chápe slova, otevírají se nové cesty, vznikají iniciativy. Když se lid chápe slova, přestává vládnout strach a bázeň, ale všude se šíří nová energie.