Budujeme jednotu ekumeny

Bytostná potřeba bližních

Člověk je stvořen jako tvor společenský, proto bližní pro něho má znamenat a znamená někoho neméně důležitého, než je on sám. Jinak řečeno: všichni jsme už svou stvořenou přirozeností povoláni být někomu bližními, protože bez bližního nebude zralého já. Praktickou školou takového povolání je např.  manželství. Možná je manželství dokonce nejlepší protilátkou proti viróze fundamentalistických ideologizací. A opravdu, mnohé se na tomto modelu může člověk naučit; i porozumění povolání k ekumenické práci, o které věříme, že je úkolem mezi nejzávažnějšími: sám Pán o to naléhavě prosil.

Hodnota z nejvyšších

Jak dosvědčuje Janovo evangelium, jednota mezi jeho učedníky ležela Ježíšovi velice na srdci; je o tom řeč i ve chvílích, kdy se Janův Ježíš loučí se světem; patří tedy jaksi k Ježíšově závěti. Podobně jako jeho přání učinit jeho sebevydanost znamením jeho památky. Tehdy ovšem šlo o jednotu několika učedníků, přesto byla Ježíšovi vzácná ne méně než jeho vlastní jednota s Otcem; tím spíš by dnes Ježíš naléhal, aby přátelství mezi jeho učedníky se neomezovala konfesně, ale aby ta přátelství stavěla mosty přes neustále vznikající roztržky a propasti.

Jednota, uniformita

Každý, kdo už prožil aspoň jedinou krizi svého manželství, dobře rozumí, oč jde v jednotě skutečných lidských bytostí; ví ovšem také, oč naopak v zájmu církví ani v zájmu jednotlivce jít nemá: nejde tu ani o levné iluze bezzubé lásky, ani o despotické umlčení každé opozice. Manželství láskyplně funguje jen tam, kde muž je mužem a žena je ženou, kde tato radikální různost je vítána, nikoli zastírána, kde každý z partnerů vyznává, že sám je ze své podstaty celku lidského poslání nedostačivý, ale s milovaným Ty se odváží i překročit svůj stín a hle - v jednotě s jinakou bytostí to opravdu dokáže, taková jednota různých je dokonce i plodná. Nic pozititivního se však nestane, pokud se jinakost druhého přijímá nekriticky, tedy nesoudně, s apriorními pro nebo proti. Ne vždy a ne ve všem má přece kdokoli z nás pravdu, je třeba to znovu a znovu posuzovat. Ale také: Neshoduje-li se partner se mnou v některé věci, pravdu může mít i on, nikoli já.  Také mezicírkevní jednota je všechno jiné než produkce žáčků, kteří unisono zpívají podle pokynů nějakého veleučitele, jen na pokyn se usmívají a na jiný pokyn se všichni naráz rozpláčí, zdánlivě jedno tělo, jedna duše, jeden družinový pokřik, ve skutečnosti jen masa nebo dav stmelený strachem z okřikování a vedený drilem. V takové pseudojednotě není pro Ducha místo, tam nelze milovat, tam lze jen vydržet.

Jednota různosti

Jednota nevznikne drilem stereotypů pod taktovkou tak či onak nejsilnějšího.  Nevznikne trestáním odchylek, jako kdyby ty odchylky prokazovaly neúctu k autoritě; jednota je smířením různosti bytostí, smířením chtěným - 20. strana a jako hodnota ctěným. Každý zralý člověk totiž s jistotou ví, že skutečná odlišnost dvou bytostí jejich lásce nepřekáží, ale spíš ji podporuje, ne-li vůbec podmiňuje. Každý manžel také ví, že láskyplná jednota bytostí je všechno jiné než infantilní uniformita. Jednota dospělých je dynamické tajemství.  Nevznikne zakrytím nebo smazáním rozdílů v názorech, přesvědčeních, postojích a výkonech, ale jejich trpělivým a šťastným smiřováním, hledáním a nalézáním společného úběžníku, kam my různí v poctivosti a pravdě skutečně můžeme mířit spolu.

Konflikty různosti

Kde už je jednota skutečností, tam i konflikty dostávají jiný význam. Jestliže v domácnosti věřících křesťanů resp. v církevní obci dochází ke střetům, k různému nazírání, neznamená to ještě nic víc, než že toto společenství skutečně žije. Jen mrtví na hřbitově se vzájemně neliší svými názory a nároky. Každé skutečně zrající společenství se prodírá ke své zralosti krizemi a ne všechny krize budou úspěšné. Také Petr musel dojít ke zralejšímu vztahu k Ježíši vzkříšenému až těžkou zkušeností svého totálního selhání na nádvoří velekněze ve své chvilkové osamělosti; jen tím se stal také schopným posloužit sjednocování svých bratří. A také naopak: kde každý jinak běžný konflikt znamená vždy bouři obhajování nebo potřebu protiútoku všemi prostředky, tam o jednotu nejde, tam se buď ještě ani nenarodila, anebo už umřela. Manželé se smějí kritizovat, pokud se ještě milují. Ztratí-li se pravda jejich vztahu, je kritika nejen ne-plodná, ale i nebezpečná, destruuje.

Opravdu si vážíme partnerské různosti?

Obtíž sjednocování a někdy i ztroskotání už darované jednoty tkví často v tom, že odlišnost partnera a priori neceníme, obejdeme se prý bez ní. Lze to snadno a podrobně studovat na vývoji společnosti, ve které se mění statut ženy. Tak např. žena to nemá obvykle v církvi lehké, muži si prý stačí.

(Netřeba naslouchat feministkám, postačí dívat se do rejstříků teologické literatury, do církevních úřadoven, má-li žena opravdu statut bytosti s mužem sjednocené křtem, anebo je tvorem spíš trpěným.) Nejde totiž zdaleka jen o to, aby směly být ordinovány podobně jako mohou být se samozřejmostí ordinováni muži. Jde o cosi mnohem vážnějšího: o vliv na církevní život ve všech jeho vrstvách. Kde tento vliv neexistuje, tam je lidství takových společenství časem mrzačeno do osudných jednostranností. Příliš dlouho odmítáme naslouchat božímu slovu v Písmu, které vidí člověka jako stvořenou polaritu muže a ženy. Příkladů zná každý dost: Kde se odpírá ženě její přirozená nezastupitelnost, tam za čas kvete zbabělost, změkčilost a zženštilost mužů. (Dobře to ukazují např. dějiny spiritualit po radikálním řezu Řehoře VII.)

Má-li se jednota mezi mužem a ženou opět stát zvoucím znamením vztahu mezi Kristem a církví, je třeba učit se vážit si této polarity jak v lidské historii (včetně historie církví), tak v lidské společnosti (včetně společnosti zvané církev) a v boholidském obcování (včetně přiměřených forem liturgických).  Aby mohla pravá ženskost lidsky autentizovat i teologii, duchovní vedení v církvi, církevní kult a další potřebné role katolických mužů, musí tu jinakost žen muži pokorně postrádat.

Pak porozumí katoličtí teologové i tomu, že absence teologických kontaktů mezi církvemi pauperizuje i je samé. Dokážeme-li uznat svou lidskou nedostačivost bez komplementárních příspěvků od těch .jiných" žen či mužů, můžeme pak pochopit i nedostačivost své vlastní církevní tradice. Ať je sebevíce úctyhodná, sebevíce životaschopná, sebevíce Bohem milovaná a vyznamenávaná přízní dějin, potřebuje komplementární dary, kterými disponují jen ty tradice další, protože ji nesou dějinami lidé, z principu nedostačiví, jakmile jsou omezeni jen na sebe samé.

Láska se vtělila, i jednota je vtělená

Nejen z přirozených, ale i z nadpřirozených důvodů vidí věřící manžel ve své manželce znamení blízkosti milujícího Boha, a to nejen v dobách, kdy si oba dobře rozumí. Ano, právě v době, kdy prvotní zamilovanost dávno odezněla, kdy ten kdysi naprosto nepostradatelný, dnes už ovšem všelijak obtížný a možná občas jakoby nesnesitelný partner spíš na prvý pohled v úředních povinnostech ordinovaného partnera překáží, právě tehdy je převzácným znamením tajemného partnerství mezi Kristem a církví. Také jednota mezi konfesemi není a nikdy nebude něčím ukořistěným jednou provždy, musí se pokorně a v naději znovu a znovu budovat. Nesmí nás překvapit, že láska vtělená je jaksi málo odolná oproti lásce ve světě ideálů; láska vtělená je z principu křehká, někdy dokonce umírá, jak vidíme na kříži. Podobně to platí i o jednotě (i to vidíme na kříži, svědectví evangelisty si všímá Ježíšova křiku!). Ale to je právě to mysterium: ač vtělené umírá doopravdy, je doopravdy vzkříšeno.

Autentická láska

Církev Krista zajisté miluje. Dějiny však dokazují, že svou lásku ke Kristu dává církev najevo někdy i prapodivnými postoji; někdy trucuje, někdy je slepá, někdy vnucuje Kristu svou vůli, pokouší se jej vydírat, jindy zase koupit; někdy jej v jeho autentických nárocích ohavně ignoruje, jindy jej na čas dokonce opouští, okouzlena zjevem jiného pána či iluzí jiných pořádků; ne vždy se pak vrací kající. . . Zkrátka: je ta .Kristova nevěsta" právě taková, jak to známe od své vlastní manželky a jak to zakouší i naše manželky od nás. Kdo sám nezápasil o jednotu s živým člověkem, obvykle tyto neslavné partie církevních dějin buď kamufluje, anebo nekriticky hájí. Tím ovšem ztrácí možnost něco se z dějin naučit a dělá pak .tvrdošíjně" tytéž chyby, které udělali jeho barvoslepí předchůdci.

Trucující manželka

Manželka je pro poslání manžela angažovaného v církvi velkým darem dokonce i tehdy, kdy už změnila svůj původně snad romantický souhlas s takovým povoláním svého manžela a dnes už jen láteří. I tak zůstává pro ordinovaného i pro jeho obec božím darem; zůstává citlivým lakmusovým papírkem mužských iluzí a snů, pomáhá nechtěně rozlišit zrno od plev. Manželka je totiž kritickým posluchačem. Je ovšem zaujatá; stále bude platit, že nejmíň vážnosti najde prorok v kritické chvíli právě u těch nejbližších z bližních. Jenže i to je ve skutečnosti boží dar: vždyť i mezi ostatními posluchači vašich promluv budou někteří nepřejně zaujatí, ale tají to před námi, netají to však za rohem. Partneři obvykle bourají sebeobdivné iluze.  To je jistě nepříjemné, je to však ideální prostor pro dialog. Dialog lze totiž vést jen s tím, u koho předpokládám, že i on mne může obohatit. To patří k podstatě věci.

Všechny církve nosí v srdci přesvědčení, že právě ony uchovaly svou věrnost Kristu lépe než ty druhé. Je v pořádku, že zůstávají věrny tím způsobem, který pokládají ve svědomí za optimální. Čertovo kopýtko je spíš v tom hodnocení těch ostatních ve hře: abych byl já dobrý, nemusí být ti druzí horší. (Málo si připomínáme, co říká Ježíš Petrovi na jeho zvědavé otázky ohledně Jana: .Co je ti po tom? Ty mne následuj!") Nepřehlédněte, prosím, že podobnou roli jako manželský partner mohou hrát i sesterské církve.

Krize vztahu Krista a Nevěsty

Jsou ovšem i chvíle - a mohou to být měsíce i roky - kdy soužití připadá spíš jako soužení než soužití. Pak nezbývá než připomínat svému bouřícímu se já: i partner je bližním a jednota je dar eschatologického významu.  A jako ve faktických společenstvích rodiny, tak i mezi církvemi postiženými momentálním hlubokým nedorozuměním platí tatáž rada: Postižení by si měli aspoň v duchu připomínat, že mezi manželi je to jako mezi Kristem a církví.

Říkám: .je to jako. . .". Každý z partnerů hraje totiž střídavě obě role, dokonce si je může i vybírat, ale musí jim zůstat věren v celé konkrétní aktovce. Řekněme, že jeden z partnerů je spravedlivě popuzen, protože prý zneuznán a nedoceněn (je právě teď v roli Krista, církví mistrovaného).  Jenže taková role vyžaduje k pravdivosti i další krok: Ježíšovu smířlivost.  Jistě, i Ježíš našich evangelií se dovedl rozzlobit a metal tvrdá slova. Netřeba mít vždycky jen milou a pokojnou tvář. Je však třeba potom vydržet i ránu na druhou tvář. Je třeba nepřestat nikdy s rolí služebnou. Kdo má roli Krista, nemůže se uhnout umývání nohou všem ve sporu přítomným.  Nepřestat se smiřováním. Nemylme se, role Kristovy bývají drsné!  Také mezi církvemi se stane leccos, co se zdá postižené straně neodpustitelnou ranou do zad. I každá z církví ekumeny si může pak vybrat, kterou z rolí dvojice Kristus - církev chce pak hrát.

Kdo hlavou a kdo poslouchá

Nejčastější a nejzavilejší boje ovšem lidé podnikají kvůli mocenské pozici.

Bojují o moc nejen v politice, nejen ve vědě, ale i v církvi a v rodině.  Jistě budou bojovat i v sjednocené ekumeně. Všichni přitom uznávají, že poslušnost je nutná, jen se nemohou dohodnout, kdo z nich má tu povinnost.  I tentokrát poslouží jako dobré znamení zkušenost manželské jednoty.  Žena je mužova, muž boží, učí sv. Pavel. Leckterý muž v tom chce slyšet potvrzení svých domnělých práv k nadřazenosti. Jenže v každém lidském reálném jedinci je už od stvoření, tedy z přirozenosti něco z mužského principu, něco z principu ženskosti, učí nás vědy antropologické. A tak chce-li potom kterýkoli skutečný člověk, muž či žena, poslechnout tuto výzvu Božího slova, musí být sám někdy hlavou a jindy zase i tou poslouchající částí lidstva - podle okolností, podle znamení doby, podle daru Ducha, který je mu dán pro dobro jejich manželského společenství. Jen tak naplní zákon - 24. strana Kristův věrně. A jen bláhový touží stále jen poroučet: Kristus přece byl veleknězem pro svou poslušnost, učí list k Židům.

Z meditací Duchovních cvičení pro nekatolické věřící 1995