Slovanská liturgie, kalich a manželství kněží

(k svátkům Cyrila a Metoděje a Prokopa)

To, oč dnes jde, nejsou žádné .modernistické požadavky", ale už jsme to v našich dějinách měli, a to dokonce ne na truc Římu, ale ve spojení s ním. Cyrilometodějští kněží sice byli zčásti prodáni do otroctví, část jich však unikla na jih Čech a vytvořila tam něco jako mlčící církev. O té víme jen málo, oficiálně vlastně jen díky nerevidovanému životopisu sv. Prokopa.  V jeho době byly ideály zmíněné v titulu této úvahy opět realizovány, ovšem i tehdy šlo zase o krk, a když se jeho žáci vrátili z maďarského exilu, vyměnili západní slovanskou liturgii za východní obřad. Jihočeské podzemí se přihlásilo v době husitské, nejprve požadavkem kalicha. Přechodem na pozice světové reformace byly výše uvedené ideály realizovány v přeznačené podobě a za cenu jednoty církve. Opětovný pokus o jejich realizaci znamenal vznik Církve československé, jejíž myšlenkový vývoj se však rychle otočil jiným směrem, a velikou šancí byl vznik českého pravoslaví, kde se zpočátku rýsovala možnost obnovy slovanské západní liturgie. Zda by tím bylo možno zabránit milionovému odpadu od křesťanství, zůstane nezodpovězenou otázkou, příklon k východní liturgii a pozdější orientace na Moskvu tyto šance zmařily. Po II. světové válce se k této nevyužité šanci přihlásilo české starokatolictví, ovšem nedošlo širšího ohlasu v národě. V době komunistického pronásledování docházelo k realizaci cyrilometodějského a prokopského odkazu v katolickém podzemí. Konec této epochy sice nebyl tak drastický jako za časů po smrti slovanských apoštolů a sv. Prokopa, k realizaci těchto ideálů v širším katolickém kontextu však nedošlo. Soudím, že realizace cyrilometodějského a prokopského odkazu v jednotě s obecnou církví zůstává i dnes vhodným programem pro ekumenismus v zemích s touto duchovní tradicí.

Jaroslav Vokoun