Překvapení z Říma

25. května tohoto roku zveřejnil papež Jan Pavel II. encykliku .Ut unum sint" o ekumenické angažovanosti. Text překvapivě krásný, povzbuzující a rozptylující chmurné ovzduší ekumenické beznaděje, které začalo pronikat naše povědomí. Text je výsledkem dlouhého pokoncilního hledání cest k jednotě. Ekumenismus, v němž se katolická církev na koncilu angažovala .nezvratným způsobem" (3) patří k .pastorační prioritě" církve (99). Hovoří se již o .rovnocenném vztahu - partnerství" (29) všech v ekumenickém dialogu, o reciprocitě, o společenství (communio) .reálném, byť ještě ne plném" (45). Dokonce papež píše: .Domnívám se, že (jednota) je již dokonalá v tom, co pokládáme všichni za vrchol života milosti: v martyria - mučednictví, až za hranice smrti, je to nejskutečnější communio s Kristem. . ." A tito mučedníci .jsou skutečně ve všech církvích a církevních společenstvích" (84).

V dialogu s východními církvemi je podtržena ekumenická zásada, že .legitimní různost není vůbec v protikladu s jednotou církví" (50) a že hledání plného společenství je .hledání jednoty v legitimní různosti" (54). Intenzivní teologické hledání vyústilo ve zjištění, že .je třeba říci, že často odlišné teologické formulace jsou spíše komplementární, doplňující se, než protikladné" (57; Unitatis redintegratio 17), a zdůrazňuje se .dynamické hledání plné jednoty" (60).

V části encykliky o dialogu s ostatními církvemi a církevními společenstvími na Západě se např. dočteme: .Kořeny jsou společné a přes odlišnosti jsou to podobné prvky, které na Západě orientovaly katolickou církev i společenství vzešlá z reformace. Mají proto společné západní rysy. Rozdílnosti, o nichž byla řeč, přes svou závažnost nevylučují vzájemné ovlivňování ani komplementaritu." (65) A dokonce i .protiklady slouží za určitých podmínek k objasňování různých aspektů křesťanského povolání". (85) Encyklika připomíná koncilem prohlášené stále platné zásady o tom, že je nutné .nenakládat jiné závazky, než pouze ty nezbytné" (78), o .hierarchii pravd" (37; Unitatis redintegratio 11; dokument Kongregace pro nauku víry Mysterium ecclesiae z r. 1973) v katolické nauce. Připomenuto je i významné sebepojetí katolické církve: .jediná církev Kristova je přítomna (subsistit) v katolické církvi" (86; Unitatis redintegratio 4; Lumen Gentium 8, Ekumenický direktář).

.Je třeba mít ve všem snahu uznávat to, co od nás ostatní křesťané chtějí a očekávají, rozumět jejich způsobu myšlení a jejich senzibilitě. . . Je třeba také, aby obdarování každého se rozvíjela k užitku a prospěchu všech." (86) Tento .vzájemný obohacující mechanismus" (86), se musí vzít vážně.

Nesmírně zajímavá a závažná je pasáž o .službě jednoty římského biskupa".  Jan Pavel II. žádá od těch, .jejichž paměť je poznamenána určitými bolestnými vzpomínkami" na zneužití papežství, odpuštění (88). Vítá, že otázka primátu je stále otázkou ekumenických rozhovorů jako otázka .všeobecné služby křesťanské jednoty" (89). Římská církev je církví Petra a Pavla (90); a když evangelia mluví o Petrovi, mluví i o jeho slabosti. .Je důležité si uvědomit, že slabost Petra a Pavla ukazuje, že církev je založena na nekonečné moci milosti." (91) Katolická církev neodděluje papežskou funkci od .poslání svěřeného sboru biskupů", oni jsou také náměstci a vyslanci Kristovi (95, Lumem gentium 27). Římský biskup patří do jejich kolegia, jsou to .bratři ve službě". (95) Významným výrokem je: .Prosím Ducha sv., aby nám dal své světlo, aby osvítilo pastýře i teology našich církví, abychom mohli hledat samozřejmě společně formy, v nichž by se tato služba mohla uskutečňovat jako služba lásky uznávaná jedněmi i druhými" (95). Jeden z nejtěžších oříšků ekumény se nezdá nerozkousnutelným.

Co však mne osobně naplňuje radostí z textu, je konstatování: .A co víc, zdaleka se hledání jednoty netýká jen specialistů, týká se každého pokřtěného zejména v modlitbě. Všichni, nezávisle na roli, kterou mají v církvi, a nezávisle na jejich kulturní formaci mohou aktivně přispět způsobem tajemným i hlubokým." (70) A ještě jednou je to zopakováno v závěru: .Snaha znovuvybudovat jednotu se týká celé církve, jak věřících, tak pastýřů podle jejich vlastních schopností." (101; Unitatis redintegratio 5) Cesta k jednotě vede zrovna tak cestou shora, hiearchickými a teologickými dialogy, i cestou služby, modlitby, svědectvím všech věřících.

Zdá se, že cesta k jednotě není zablokovaná a že se rýsují reálnější podoby této jednoty. Poté, co katolická církev opustila model .návratu do lůna", se zdá, že opouští i model .syntetické jednoty", vytvoření jakési metacírkve, a mluví se o .jednotě v mnohosti", o .legitimní různosti" a .komplementaritě".  Hledání jednoty církve přesahuje hranice církví a ukazuje se jako podstatná součást uzdravení celé civilizace, jako intenzivní hledání pokojného soužití mezi národy a kulturami v rodící se multikulturální civilizaci (viz Václav Havel - projev na Harwardově univerzitě, červen 1995).