Teologie reprezentace

Nemůže být sporu: všichni pokřtění jsou povoláni reprezentovat.  Na prvý poslech to vypadá příjemně: Kdo z nás by, prosím vás, nebyl reprezentativní typ?! Pochopitelně existují i křesťané, kteří v tom obstojí výborně, ale bývá to kupodivu velmi vzácně. Jak mezi ženami, tak mezi muži.

Jen málokdo bohužel chápe, že pověření reprezentací je svého druhu osobní kříž. Je to z hlediska pravdy věci a hospodaření s lidskou energií velmi nákladná záležitost; proto se děje v poctivosti nakonec často na úkor osobního rozvoje, ale ještě častěji na úkor samotného smyslu reprezentace. Někdy správné řešení ani neznáme.

Reprezentace znamená re-presentatio: znovu-zpřítomnění, svého druhu zjevení kohosi sice fysicky nepřítomného, ale přesto plnohodnotně jednajícího zde a teď skrze osobu reprezentanta. Janovo evangelium nám dosvědčuje, že to nebylo nijak snadné ani pro Krista Ježíše: Jak dosvědčuje dialog mezi Ježíšem, Tomášem a Filipem ve 14. kapitole, ani z Ježíše ta pravda netrčela, zjevovala se jen nejasně. Když Ježíš tvrdí: „Kdo vidí mne, vidí Otce", chce to hodně víry a hodně důvěry. A ta důvěra závisí velmi na dosavadní zkušenosti, kterou s reprezentujícím máme. Proto musí každý poctivý reprezentant pro takovou pravdu velice mnoho udělat s vlastním já. Ježíš opravdu do toho investoval mnoho.

Reprezentací nemůže pověřit nikdo sám sebe, byla by to svévole, a ta se, jak známo, Hospodinu hnusí. Také Ježíšovi slavnostně potvrdil synovství (u Jordánu) Otec.

Ale ani samotným aktem práva se nestane takový akt také hned pravdou.  Pravému a poctivému zpřítomňování se učíme dlouho, možná celý život, jak se zdá možné vyčíst z osudu Ježíše z Nazareta.

Jsou s tou reprezentací i další obtíže.

Jestliže tě někdo pověří, abys jej reprezentoval (nebo reprezentovala), pak tě neposílá, abys jen cosi spolehlivě tlumočil; to by dokázal i dopis nebo vzkaz. Ten, kdo má být někde re-presentován, ten tam má skrze tebe také žít. Ač je fysicky vzdálen, má zde a teď jednat, tvořit dějiny. Ten, kdo tě pověřil, pověřuje tě číst zdejší skutečnost jeho očima (a on sám ji de facto nemusí vidět): pověřuje tě rozeznat správně znamení doby; vyjednávat, rozhodovat, přebírat odpovědně rizika i případné zisky právě na způsob, jakým by v podobné situaci jednal sám reprezentovaný.  Tak vybíral služebník v cizině nevěstu Abrahamovu synu Izákovi. Tak reprezentoval nazaretský tesař Hospodina stvořitele: Reprezentoval tak, že nepřestal být Nazaretským, na místě se rozhodoval, ale zároveň jeho vlastními postoji k lidem a událostem se na Ježíšově přítomnosti ve světě staly zjevnými i postoje a názory nebeského Otce. Tak reprezentovali své výborné představené i křesťané všech dob.

Jenže co si počít v situaci, kdy představený není ani dobrý, natož výborný?  Kdy s postoji svého představeného nemůžeš nebo dokonce nesmíš souhlasit, kdy by bylo lží proti svědomí i proti nebi hrát (z platného pověření) konformní divadlo?

Také Nazaretský i všichni jeho apoštolové znali toto bolavé dilema: měli v tehdejší veleradě zákonné duchovní představené.

Respekt k pravdivosti vlastního postoje je nutný proto, že křesťan jedná vždy také ve jménu Krista samého. Podstatou služby presbyteria např. je přece právě praktické zpřítomňování Kristovy pastýřské služby uprostřed božího lidu. Bolestné diference mezi postojem kotveným v evangeliu a postojem víc nebo méně schopných představených, někdy i oportunistů očividně bojujících především o místo na společenském mocenském výsluní, to velice problematizuje reprezentaci a myslím, že ji může někdy i znemožnit.  Radu schopnou elegantně proplout tímto úskalím neznám. Vím však, že Nazaretský konformitu nikdy nepředstíral - a pochopitelně za to také platil.  Vím také z Písma, že ač Pavel velice stál o jednotu s mateřskou jeruzalémskou obcí, odmítal vkládat její břemena na obce z pohanů. Vím také z dějin, že takový František dokázal nesouhlasit se svým biskupem v Assisi s vynalézavou elegancí, která roztřese bránici ještě dnes. Reprezentace prostě není vždy milou ani jasnou úlohou; častěji je křížem a ne vždy se nám zdaří i ve všech konkrétních vztazích obstát.

Snad trochu snazší je úloha, do které nás nejmenují lidé, ale Pán, Pastýř své církve. Tam reprezentujeme jeho, ne lidi. Leccos je tam jasnější, ale nikoli snadné. Tak říká Ježíš např. svým učedníkům (nejen snad apoštolům): kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou. Není to příjemné pomyšlení, že odpovídáme za obraz, který si o Kristu udělají lidé podle nás.

Podobně je to i s úkolem reprezentovat církev v prostředí necírkevním: Máš-li tedy pravdivě reprezentovat uprostřed světa svou věřící církev, je třeba napřed rozumět jejím legitimním postojům. To nelze jednodušeji nebo s menším úsilím, než že poznáš svou církev, jak jedná během dějin; v době apoštolské, v dobách pozdějších. Jen tak lze porozumět nejen liteře, ale i duchu povinností a přání, které ve skutečnosti tvoje církev má nebo nemá.  Je třeba porozumět jejím historickým ziskům i prohrám a dluhům. A je třeba se právě s takovou církví nakonec v srdci identifikovat.  Zatímco nauku hlásá leckdo - dokázal to i nepříliš angažovaný prorok Jonáš - zpřítomnit Krista Ježíše zde a teď jednajícího, zde a teď sloužícího skrze služby dnešních lidí, to vyžaduje od každého mnohem víc než jen solidní znalosti.

Jde-li o zpřítomnění Vzkříšeného zde a teď, nevystačí církev s přítomností rituální, s přítomností skrze oltářní svátost. Jak tvrdí Duch svatý (naposledy skrze koncil), je třeba i jiných nepochybných a účinných znamení zpřítomňujících milostivost boží. Církev sama způsobem svého bytí ve světě má být takovým účinným znamením, že Ježíš vzkříšený je tu pro nás, pro tenhle svět jako ten, který přišel nikoli panovat, ale sloužit.  Křesťanka ani křesťan při tom nemají být kopií historického Ježíše. Vznikl by v nejlepším případě kýč. Jak nám zřetelně ukazuje Ježíš evangelií, reprezentace je tvůrčí činností a musí tvůrčí zůstat i při maximální věrnosti Vzoru. Proto se v každém takovém díle zjevuje nejen podstata toho zvěstovaného, ale také podstata zvěstujícího. Proto se jednotliví reprezentanti téhož Krista a téže církve jistě budou někdy také navzájem lišit. I ty se smíš a máš lišit; i ty reprezentuješ nejen církev, ale také své vlastní Bohem darované svědomí.

Církev, tedy ty, tvoji přátelé, tvoji nepřátelé, i ti, kteří jsou ti kamenem úrazu, pohoršením či pokušením, my všichni pokřtění máme být světu a tím i sobě navzájem reprezentací Vzkříšeného. Dokonce zpřítomněním, kterému koncil říká kvazisakramentální.

Nemůže se podařit skutečná reprezentace Vzkříšeného tomu, komu by chyběly věcné znalosti nebo živoucí osobní víra. Není totiž lehké sjednotit lidskou bytost a živoucí tajemství Kristova těla natolik, aby taková jednota byla schopna zázraku plození nových věřících (jak tomu říká svatý Pavel).  Znamená to nejen evangelium důvěrně znát, nejen mu spolehlivě porozumět; neméně nutné je umožnit vlastní osobní vírou, aby se naše zvěstování a vyznávání stalo božím slovem, tím slovem, které se dokáže stát tělem.  Ta „jakoby svátost", o které koncil mluví se vší vážností, protože nese plody podobné jako každá jiná svátost, ta se neděje díky nějakým rituálům; děje se skrze naši sloužící existenci samotnou. Ale na druhé straně se neděje nikdy jen tak sama sebou, na žádný automatismus nebo magii nespoléhej: jde o viditelné a dokonce působivé znamení Kristovy mocné přítomnosti schopné uzdravovat, těšit, léčit, otevírat naději, zapojovat vyhnané zpět do společnosti, solidarisovat se s těmi, které doba nemilosrdně vytěsnila na okraj společnosti, kde se pak brání zlobou a mstou. Tak jednal Kristus Ježíš a tak chce být zpřítomňován i dnes, uprostřed dnešní společnosti. Tato gesta boží musí naše jednání nějak evokovat.

Dnešní svět je odcizen božímu právě tak důkladně, jako byl za dob Nazaretského odcizen chrámové bohoslužbě svět pastýřů a dětí, svět celníků, pouličních holek, vojáků, rybářů, svět ze společnosti vypuzených malomocných, slepců, mrzáků. Těm všem byl chrám víc nebo méně uzavřen, byli z účasti na boží přítomnosti prostě vyloučeni. Také v dnešním odcizeném světě je třeba zpřítomnit Vzkříšeného nejen těm, kteří touží po oltářní svátosti, ale i těm, kteří církevní svátosti považují za magii nebo za ohlupování důvěřivých, za náboženské opium. Znamená to, že musíme hledat a nalézat formy zpřítomnění, kterým by odkřesťanštěný svět mohl a chtěl porozumět.  Logika dějin spásy je přece jasná: Když svět odmítal jít za Hospodinem, Bůh poslal svého syna světu. Jestliže dnešní svět nepostrádá adoraci před svatostánky, chce Kristus vyjít mezi ty zástupy osobně, vtěleně, aby podobně jako tenkrát po velikonocích cestou do Emauz nepoznán působil pokoj srdcí, budil naději, odvahu u těch, kterým už životní energie vyprchala, nebo kteří ji promrhali na všechno možné a dnes už sice chápou, že jsou otroky, ale sami už cestu do svobody neznají či nechtějí hledat.  Tady snad teprve se uzavírá ten zvláštní kruh reprezentace - kruh od slávy po kříž, od břemen po vyznamenání: Ježíš chce být zpřítomněn v tomhle světě, třebaže ten svět o Ježíšovo jméno ani trochu nestojí. Je dobré si uvědomit, že my všichni zde už jsme povoláni k reprezentaci, k zpřítomnění tohoto Ježíše vypuzeného nejen z veřejnosti, ale i z ohromující většiny lidských srdcí. Už nelze unikat, lze jen lépe nebo hůř pokorně nést toto prazvláštní sladké břemeno. Jsme-li tu pro Krista, jsme tu pro svět. Jsme-li tu pro Krista, jsme tu pro své bližní. A chce to účast tvůrčí. Je nutné, aby v tom díle nezanikal ani Kristus, ani moje já.