Knihovnička Getseman

Pavel Filipi: Křesťanstvo - Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví (Centrum pro studium demokracie a kultury) je kniha vysoce potřebná a u nás nyní ojedinělá. Autor podává přehled nejdůležitějších seskupení (církví nebo organizací podobného charakteru), do nichž se světové křesťanstvo dělí, a sice nikoli jen podle historického nebo věroučného přístupu, ale se snahou charakterizovat jejich život včetně např. liturgie a sociálního působení. Znalost druhých je základním předpokladem ekumenismu!  Jiří Bílý: Jezuita Antonín Koniáš - Osobnost a doba (Vyšehrad). O jedné z nejkontroverznějších postav jedné z nejkontroverznějších dob našich dějin: dávný předchůdce různých Štollů, Rzounků, Kojzarů e tutti quanti - anebo nedoceněný národní buditel? Zdá se, že především pozoruhodný muž, s nímž je třeba se i dnes na ekumenickém a kulturním poli vyrovnávat.

Martin C. Putna: Kniha Kraft - Ein Bildungsroman (Torst). Jak naznačuje podtitul, měla by se číst jako román o Putnově putování životem. Dík postmoderní pluralitě čtení lze však pochopit třeba i jako pražskointelektuálskouřímskokatolickou drbnu (autor je v lecčem velmi - snad až příliš realistický a otevřený, což ale za padesát let docení historici, a ostatně čistému vše čisté), a především jako popis vývoje duchovního stavu jisté části církve posledních deseti let. Přes jedinečnost životního příběhu Martina C. Putny jsem si jist, že leckteré jeho zkušenosti udělali vtrochu jiných kulisách i druzí, třebaže došli snad jinam a třebaže své erlebnisse nezvěčnili ausgerechnet psaním bildungsrománu.

Zygmunt Bauman: Myslet sociologicky - netradiční uvedení do sociologie (Slon). Sociologia ancilla theologiae, zejména rozumíme-li teologií i pastorálku a morálku. Bauman své čtenáře učí lépe porozumět lidskému jednání ve společnosti a fungování společnosti samotné. Kniha sice neobsahuje zvláštní pasáže k sociologii náboženství, ale úvahy o institucích, moci a pod. lze snadno transponovat i do oblasti církve.

Solidární svoboda - Politická teologie (Teologický sborník 2/96) obsahuje kromě příspěvků k politické teologii samotné (osvěžených nevšedním pokusem překládat v Metzově textu slovo Osvětim do češtiny jako "Terezín") mj. také přílohu o osudu našich řeholí za komunismu a článek Anticipované chvály od Jaroslava Vokouna: Premoderně / postmoderně zde chválí papeže, předkoncilní liturgii, helénizaci, folklór, klerikalizaci, křest dětí a ortodoxii.  I kdybychom neměli dost odvahy říci ke všem jeho chválám Amen, rozhodně stojí za úvahu. K podobným závěrům ostatně dospívá i Putna ke konci svrchuzmíněného bildungsrománu, kde najdeme i chválu katolické kávy, katolických koláčků. . .

Katolíci a demokracie (Souvislosti 4/95) vyšly až letos v půli roku. Jejich těžištěm je doba mezi válkami, zejména těsně před vypuknutím války druhé: katolictví a nacionalismus a/nebo fašismus, známé výpady některých katolických spisovatelů proti Masarykovi a Čapkovi v době Druhé republiky atd.  Zvláště pro nás je důležitý text Jana Jandourka, kde se mj. vyhlašuje nynější selhání podzemní církve, která přistoupila na diplomatické vyjednávání, tajnůstkářství a touží po oficiálním uznání shůry, čímž vstoupila do předem prohraného boje. Zdá se mi, že autor má zčásti pravdu (nelze vskutku stavět na tom, až co se podaří vyjednat s hierarchy, i když např. tento časopis je důkazem, že „podzemí" tak od samého počátku demokratické éry nepostupuje), zčásti pozapomíná, že demokracie je také kompromis a vyjednávání, často nudné a nekonečné; že demokracie jsou také instituce a struktury, proti kterým nelze kdykoli vyrazit čelním útokem, ale jen postupy práva a argumentace; že demokracie znamená také dodržování slibů včetně slibu mlčení. Není text až příliš o tom, jak podzemní církev zklamala romantická očekávání autora v romanticky chápané demokracii? Ale athénské doby pominuly a katakomby se dnes už také pouze ukazují turistům.