Budoucnost světa práce

Bezmezná výroba pro bezmezný konzum - Je to naše hospodářská budoucnost?  Dojde na trhu práce brzy práce? Z čeho budeme žít zítra? Experti se radili v Hernsteinu Zajímavá shoda okolností: V Ordensnachrichten z března 1996 vyšel článek kapucína Antona Rotzettera o nové profilaci řádů, kde se píše: „Práce pro všechny už nikdy nebude. Člověk se však nedefinuje prací, ale naplněním existence vzhledem k horizontu smyslu. Průmyslový vývoj si musel nejprve vytvořit člověka, který se definuje prací, aby jej mohl použít. Proto si dnes mnozí, kdo práci ztratili, připadají nicotní. Musíme vrhnout světlo na lidství člověka - nezávisle na jeho použitelnosti pro výrobu. Protože je stále více volného času a stále více lidí má volno nebo je bez práce (biskupská komise ve Švýcarsku mluví o 27hodinovém týdnu, A. Muschg navrhuje zrušit 50 % pracovních míst), vzniká potřeba činností a míst, která dávají životu smysl.  Potřebujeme nedělní formy života, které vyvedou jednotlivce z jeho izolace a opět umožní kolektivní zážitek smyslu." V témže měsíci se konala v „Management Institut Hernstein" konference o budoucnosti. Konference shromáždila odborníky různých profesí - filosofy, vědecko-technické badatele, ekonomy, antropology aj. k diskusi o zítřejším světě práce a způsobu života.

Z podnětů reflexe systému:

1.  Potřeby. Skutečné lidské potřeby - lidská důstojnost, sebeurčení, bezpečí nejsou přímo předmětem systému nabídky a poptávky. „Trh" je nezabezpečuje, není to ani jeho úkolem, je však nutné být si vědom této jeho meze.

2.  Transcedence. Systém potřebuje přísnou sebereflexi, aby přežil. Panující systém je nutno vidět kriticky z hlediska nadřazených hodnot.

3.  Násilí. Panující ekonomika zničí svým násilím na přírodě a lidech sama sebe, pokud se nezmění.

4.  Technologie. Automaty a elektronická komunikace revolučně proměňují pracovní podmínky.

5.  Redimenzace. Gigantický ekonomický systém se drolí, nutné jsou menší rozhodovací a pracovní jednotky.

Současná ekonomika (stále větší výrobní kapacity pro výrobu materiálních předmětů) je v koncích - monetárně, fiskálně, technologicky, ekologicky, organizačně, a mnoha lidem už nenabízí žádnou životní perspektivu. Životní způsob ostrovů blahobytu nelze přenést do celého světa, zevšeobecnit.  Oddělení práce od života je nutno zrušit a odhierarchizovat (rovnocenné organizační roviny), pokud abstrakce práce od života degraduje život na pracovní surovinu.

Bez zbytků rodinné solidarity v systému hodnot společnosti nepřežije ani tržní hospodářství, ani sociální stát. Kalkulace nákladů místo existenciálního a morálního ohodnocení je polopravda v takových oblastech jako je vzduch, voda, vzdělání, zemědělství. Krátkodobé předměty a požitky pak vycházejí jako levnější a jsou nadspotřebovány na úkor skutečných potřeb.  Práce nezmizí - pouze ta její část, kterou nazýváme prací za mzdu. Pokud se lidé nemohou spolehnout na společenství, potřebují stále více, aby dosáhli pocitu jistoty - ztráta solidarity rozpoutává podněty růstu.  Dosavadní pracovní trh postihuje pouze malý díl společensky nutné práce.

Roste potenciál destrukce - v Rakousku je až 1,5 milionu chudých lidí!  Určité práce nikdy nezaniknou, dokud bude člověk člověkem. Jsou to práce, které přímo patří k životu. Dominující pojem práce (vyrábění věcí) vylučuje ony činnosti, které se označují jako „neproduktivní", ačkoli jsou pravým opakem toho - právě ony vytvářejí místa, kde lze žít.

Je třeba ocenit externalizovanou činnost, totiž tu, která je intenzivní ve vztazích.

"Přenesou-li lidé svou loyalitu a svou angažovanost ze svobodného trhu do sociální nebo neziskové oblasti, pak se může rozvinout společenský život, který se bude od éry tržního hospodářství lišit tak, jako se tato éra lišila od feudalismu středověku." (Jeremy Rifkin, Konce práce, Waschington 1995).

Podle Matthiase Mandera, Die Furche 25. 4. 1996